Tragédie jednoho překladu, věta první

Ukázka z praxe, první část dopisu zoufalému překladateli, pokračování předmluvy

Vážená paní (...),

posílám výsledné soubory ke knížce (...). Než je začnete číst, ráda bych vám napsala pár (no, vlastně spíš docela dost) řádků k vašemu překladu. Nebojte, nehodlám na vás být zlá. Jednak to nemám v povaze, jednak jsem se vysoptila už při samotné redakci (pomyslné magma se tedy dávno přeměnilo v neškodnou, vychladlou sopečnou horninu).

Chci vás o něco poprosit: Vše, co vám budu dále psát, berte jako projev kolegiálního zájmu a snahy pomoct, ne jako mentorování, poučování nebo agresivitu. Možná se místy vyjádřím poněkud stroze (nebo naopak příliš hovorově), ale to není proto, že bych byla arogantní příšera, ale čistě proto, že se potřebuju vyslovit jasně, bez obezliček.

1. Začnu obecnějšími věcmi:

Slovo, věta, odstavec – zkrátka text či výpověď, to všechno se v ideálním případě chová jako hudba. Nesmí drhnout, skřípat, disonovat (samozřejmě pokud to není přímo „umělecký záměr“). Má svá crescenda a decrescenda, svá forte i svá pianissima. Zdá se, že toto v zásadě chápete, ale ne vždy se vám to daří uplatnit. Upřímně řečeno, opakovaně jsem měla pocit, že pracuju s textem, který nevytvořil jeden člověk, ale hned dva, chvílemi možná i tři. Přemýšlela jsem, čím to může být, a snad jsem určitý klíč (nebo aspoň jeho náznak) objevila.

a) Celkem dobré jsou většinou „vyprávěcí“ pasáže, místa, kde se hovoří o prožitcích, řádky, kde lze pracovat s určitou primárně zjevnou (z originálu se nabízející) estetikou, a to jak estetikou popisované situace, tak i estetikou samotného popisu. Jsou to třeba líčení z úst samotných pacientů, vyprávění o autorově dětství nebo o prožitcích, jež pro něj zjevně mají citový význam (rodina, trpící pacienti, vlastní emoční stavy). V těchto pasážích jsou občas záblesky dokonalosti – a to je důkaz, že TO umíte.

b) Velký problém jsou ale prakticky veškeré „techničtější“ pasáže. Což nejsou jen popisy fyziologických funkcí, ale i místa, kde jde o vnímání logiky souslednosti, logiky historické, dějové, konceptuální apod. Nevím, nakolik přesně dokážu podstatu tohoto problému popsat, ale tím „techničtějším“ myslím jakékoli momenty, kdy je třeba proniknout do struktury situace, kde člověk, i když to třeba jeho nátuře není vlastní, musí nejdřív „převnímat“ suchou logiku, nějak si ji v hlavě přepsat a pak ji interpretovat do cílového jazyka, a to – což je nejdůležitější – snesitelnými prostředky tohoto cílového jazyka (jako by někomu vyprávěl, co se kde zajímavého dočetl). A když mu v logice toho, co si „přeinterpretuje“ není něco jasné, musí (prostě opravdu musí) zjišťovat, PROČ to není jasné – někde je totiž patrně nějaká chyba.

V těchto „technických“ pasážích (ale i v „konceptuálnějších“ momentech jiných míst) to na mě působí tak, že se prostě „leknete“; pak to chcete mít co nejdřív za sebou (v některých místech úplně cítím takové to „honem od toho pryč, honem se z toho nějak vymotat a dostat se k něčemu, v čem se budu orientovat lépe... uf! a mám to z krku...“), což nemyslím hanlivě, vlastně to i chápu, jenže tohle si profesionální překladatel opravdu dovolit nemůže. Možná mi budete odporovat, že to žádné leknutí není, že nic takového necítíte, ale ten výraz používám jen jako metaforu, nemyslím, že byste se při pohledu na větu, která není na první pohled přehledná, lekala doslova, že byste zažívala nějaké silné zděšení. Ale snad mi rozumíte... snažím se jen vyjádřit, že jakmile se v nějaké pasáži (ať už je to tématem, autorovou volbou slov, strukturou vyjádření atd.) necítíte doma, začne vaše překladatelská mysl běžet v jiném režimu... 

Toto leknutí (nebo jak to nazvat) má velmi závažné následky. Zdaleka se totiž neprojevuje jenom nedostatky ve formulaci, ale skutečnými chybami v překladu. Jde o vyloženě chybné interpretace jednotlivých slov, ale i vět, resp. vazeb (např. přívlastky a vedlejší věty navázané na jiný člen, než odpovídá realitě originálu; situace, kdy vidíte slovo, které přibližně znáte, resp. znáte některou z jeho odvozenin, ale už neověříte, jestli nemá úplně jiný význam než jiné, vám známé slovo s týmž slovním kořenem – ať už jako takové, nebo s ohledem na kontext; prvoplánová řešení – nebo naopak příliš „zaumná“ tam, kde je originální výraz čistě ve svém původním, strohém významu; místy i špatné čtení ve smyslu špatného vidění – záměny typu startled/started nebo world/word; a mnohé další, méně specifické problémy).

U některých z těchto problémů lze vyčíst nejen leknutí, ale i jeho specifičtější „mezinásledky“ – někdy zmatkování; někdy snahu nějak to „zaonačit“, aby to jakžtakž dalo smysl (jenže ono to nesmí dávat smysl jakžtakž, ale úplně; vždy, při každém překladu – to je zkrátka jedno z překladatelských přikázání); někdy ztrátu pozornosti (jen jeden příklad: třeba nevnímání velkého D u slova Depression, které se právě velkou iniciálou z obyčejné deprese rázem mění ve Velkou depresi neboli hospodářskou krizi z 30. let; vypadá to možná jako maličkost, ale je to typický příklad, kdy přehlédnutí vede k tragické desinterpretaci /zde se vám z cereálií, které se prodávaly v 30. letech, stávají cereálie proti depresi.../, na niž se mohou nabalovat další omyly; jiné případy selhání pozornosti jsou momenty, kdy jakoby vidíte jen půlku věty a zbytek si „domyslíte“...) nebo chopení se jiné, nesprávné interpretační linie, které se pak člověk tvrdošíjně drží, ačkoli mu o pár slov či řádek dál přestane dávat smysl. 

Toto je zvláště závažné, protože chyby pak nejsou ojedinělé – člověk jednu věc uchopí špatně, což ho ale následně nutí uchopit špatně i další věci, které z ní vyplývají, které se na ni vážou; a tím, že se snaží navázat na původní – ale chybné – řešení, interpretuje chybně i toto pokračování... a pak se kamsi jinam, než má, veze celá věta, odstavec a mnohdy i víc...

Předchozí část seriálu: úvod
Další části: dvojka