Kde začíná korektnost, tam končí sranda

A nic na tom nemění fakt, že korektní výrazivo vzbuzuje pousmání. Pojmy jako chirurgyně, hostka či Afroameričan by nás totiž měly vést spíše k zamyšlení.

Máme příliš mnoho zkušeností se situacemi, kdy se někomu ubližuje jen proto, že je nějak jiný. Sexuální orientace, tělesné postižení, vyznání, barva nejen pleti, ale třeba i jen vlasů byly a jsou příčinou všemožných ústrků, od „pouhého“ výsměchu až k fyzické likvidaci. 

Snaha takové projevy omezit je pochopitelná. Ale jak známo, všechno má své meze, a brány jazyka jsou přesně to, co by v tomto případě mělo zůstat pevně uzavřeno. 

Ačkoli to někomu může znít nadneseně či až přehnaně básnicky, odjakživa platí, že slovo je nástroj z nemocnějších. (Ostatně, ne nadarmo je ústředním momentem nejednoho náboženství.) A to proto, že propojení „mysl-slovník“ je obousměrné. Vedle toho, že své myšlenky a myšlenkové pochody vyjadřujeme slovy, funguje i princip opačný, a sice že naše slovní zásoba měrou málokdy tušenou ovlivňuje nejen styl, ale i obsah našich myšlenek. Na její rozmanitosti a skladbě závisí, v jakých pojmech uvažujeme. Samotné slovo pojem naznačuje způsob po-jímání světa kolem nás, způsob, jakým jeho jednotlivé části u-chopujeme, tedy chápeme; jak je zasazujeme do kontextu, jak je hodnotíme. Zavede-li se pro nějaký obecně známý jev nový pojem, takřka automaticky, byť nepozorovaně, se mění i náhled na něj. 

Náš pojmový aparát se v čase proměňuje. Slova vznikají a zanikají, někdejší neologismy jsou dnešními archaismy. U živého jazyka je to proces přirozený potud, pokud k němu dochází spontánně. (Kdo dnes na první dobrou ví, co je to žernov, a kdo před dvěma stoletími věděl, že vznikne slovo televize...) 

Krajně ošemetná situace ovšem nastává s každým pokusem ovlivnit jazyk shora, tedy z moci úřední. Každý takový pokus je totiž zároveň pokusem o zásah do stavu mysli. Kdo si osobuje moc nad slovem, osobuje si tím i moc nad myslí a myšlenkami. 

Tohle – možná instinktivně – vždy věděli tyrani a totalitní režimy. Od protagonistů Francouzské revoluce s jejich novými názvy měsíců, přes režim Stalinův, Hitlerův až po představitele československé verze bolševismu. Snaha zavést nové názvosloví a to staré pokud možno vymýtit nejen z písemného záznamu, ale především z mysli mluvčích, není tedy nic nového. 

Jen se tomu dříve neříkalo korektnost. Nicméně stav věcí, kdy se z povrchu zemského vypařili policisté a nahradili je příslušníci SNB, hasiči zmizeli v propadlišti dějin a místo nich se vynořili požárníci a ve školách začaly ze dne na den učit soudružky učitelky, je přesto jejím projevem. 

Je pravidlem, že zavedením korektní mluvy dochází postupně k situaci, která nutí člověka číst mezi řádky. (Když psal nacionálněsocialistický tisk o taktickém ústupu hitlerovských armád, pozorný čtenář si to – správně – přeložil jako debakl. To jen tak pro příklad.) Pak se utváří atmosféra strachu, strachu pojmenovávat věci pravými jmény. A kde je strach, kde černá nesmí být černou a bílá bílou, tam – přes veškerou možnou komičnost – přestává sranda. 

Jakkoli může korektní mluva působit směšně, moc důvodů ke smíchu neskýtá. Nabefelovaný jazyk je totiž příznakem manipulace, přičemž manipulace, byť sebelépe míněná, zůstává manipulací. A totalita není nic jiného než manipulace ve velkém. 

A hlavně - v prostředí bez uměle pokřiveného jazyka je každému jasné, že člověk, který pro starou paní nemá jiné označení než babizna, je prostě hulvát. V atmosféře zamořené jazykovou korektností naopak hrozí, že leckdo může mít sklony pohlížet na hulváta jako na hrdinu. Jenže hulvátova zdánlivě okouzlující přímočarost – ať už v mluvě nebo v činech – není výsledkem neohroženosti a osobní statečnosti. Ba právě naopak: Bývá důsledkem slabosti vyrůstající z nevyřešených mindráků, z nichž pramení i zloba a nenávist. Avšak tam, kde je oficiálně přípustná mluva příliš sterilní, se hulvát může jevit jako opravdový nebojsa. 

Paradoxně tak právě jazyková korektnost posiluje vliv hulvátů, kteří si neberou servítky a nemají slitování nikdy a s nikým. Korektní mluva pak škodí v první řadě těm (ale nejen těm), jež měla chránit. I cesta do pekel totiž může být dlážděna dobrými úmysly. 

K tomu, abychom lidem kolem sebe neubližovali, korektnost nepotřebujeme. Dokonale si vystačíme i se starou dobrou zdvořilostí. Tam, kde není normou korektnost, ale ohleduplnost, soucit a zdravý rozum, není těžké odhalit uskřinutého hulváta a neplést si ho s hrdinou.

Jazyková inkvizice vám dnes dluží omluvu. Dnešní text totiž není nový, vznikl před téměř třemi roky a nebyl určený pro tento blog, ale k jinému účelu. Dnes se k němu vracím, protože jsem si všimla, že čemusi velmi podobnému se (k mé radosti, protože určitá témata jsou aktuální vždy a všude) věnuje i zajímavý článek na serveru Databáze knih. A mně se moc chtělo přispět nějakým komentářem, jenže tohle je na komentář moc dlouhé... a vůbec, když už se mám opakovat, tak v plném znění.