28. února 2013

Důvod č. 1 – Jan Zábrana (část I.)


Oddělává je čas a návyk,
trápí se soukromými pekly.
A sem tam zpívá jenom slavík,
kterého ještě neupekli. 

Kdykoli na tom hesle otevřu Wikipedii, mám sto chutí sežrat monitor. „...český básník, prozaik a esejista a významný překladatel z ruštiny a angličtiny.“

No, aspoň že u toho překladatele jste se obtěžovali s přívlastkem „významný“. Ale stejně jste se moc nepředali. Největší, říká Jazyková inkvizice. Nepřekonaný a možná i nepřekonatelný... A přitom, považte, překladatel „z musu“. 

Pro většinu těch, kdo se jen trochu seriózněji otřeli o literární překlad, je tenhle člověk modla. Nedostižný idol. 

Ale já chci dnes začít u Jana Zábrany básnícího. Už proto, že paradoxně právě jeho pověst coby velekněze překladatelů zastírá skutečnost, že Zábrana je především jeden z největších českých básníků. 

Jsou básníci mizerní, průměrní, dobří, velmi dobří i vynikající. A pak jsou ti, jimž říkám básníci neopakovatelní. 

Jejich poznávací znamení? Pokud jste sami slátali byť jen hrstku usmolených postpubertálních čtyřverší a dostane se vám do rukou něco od neopakovatelného básníka, hluboce se zastydíte, že jste kdy vzali tužku do ruky. Vidíte to doslova černé na bílém: Je zcela zbytečné a nemístné, abyste se na tomto poli dál angažovali. Protože vy, vy jste nikdy nenapsali nic, co by poezii třeba jen vzdáleně připomínalo. Protože poezie, poezie je například toto: 

Probuzenec a buditel 
A buditel a probuzenec 
Na hrob, ten přístav ztichlých těl,
staví mu svíčku, klade věnec
probuzenec a buditel,
ó buditel a probuzenec.

25. února 2013

Proč nezrušit češtinu

Věřte nevěřte, Jazyková inkvizice čím dál tím častěji slýchá a čte něco v tom smyslu, že v zájmu pokroku a rozkvětu našeho národa by bylo záhodno, aby čeština co nejdříve zanikla. Prý nás uvrhuje do izolace, a proto bychom na své děti měli mluvit pokud možno výhradně anglicky (nejlépe nejpozději od chvíle, kdy opustí porodnici), abychom je ušetřili hendikepu v podobě „myšlení v češtině“.

A ne, neozývá se to jen z úst bodrých chasníků, kteří naposledy přečetli Povídání o pejskovi a kočičce. Ve třetí třídě. A od té doby hrdě dodržují předsevzetí: „Kniha a tchyně mi přes práh nepřejdou.“

Takže: O co se opřít, chceš-li taková tvrzení vyvrátit, aha? O to, že je čeština krásná? S tím nepochodíš, holka zlatá; každá liška přece chválí vlastní chvost.

Nebo že by ses vytasila s protiargumentem o úctě k obrozencům a jejich bezprostředním následovníkům, resp. k té spoustě práce, již si se záchranou češtiny dali? Hm, taky nic moc. Ostatně – koho tihle pánové zajímají?

Aha... koho? A proč by někoho zajímat měli? Že by snad pro svou poměrně bohatou literární činnost? Ajaj. Takže si jako přečteš Muzikantskou Lidušku nebo básně Václava Hanky a řekneš si: „Tý jo! Kam se hrabe Flaubert a Puškin!“

I učitelky mají své dny...

„Hlavně si nehraj se sirkama, ať nevyhoříme,“ znělo kdysi jedno z nejčastějších rodičovských napomenutí. Ale to už je dávno.
 
Dnešní otcové a matky svá dítka pravděpodobně mnohem častěji varují: „Nechoď k tomu počítači, nebo se ti bude celou noc zdát o příšeře z galaxie Chrpší!“ Případně: „Nelez na ty sociální sítě, ještě se na tebe nalepí nějakej úchyl přestrojenej za Andulku z vedlejšího vchodu.“ Nebo konečně: „Nespouštěj ty pluginy, ať ten komp zase nezaviruješ!“

Možná jste to nevěděli, ale výčet nebezpečí číhajících na dítě posazené k počítači se rozhodně neomezuje jen na viry, sexuální devianty, zloděje či noční můry. I když – noční můry s další položkou také mají co do činění.

Potažmo budete s nimi mít co do činění přímo vy osobně, dopátráte-li se jedné z možných příčin jevu, který si pracovně můžeme nazvat třeba „konec shody podmětu s přísudkem v českých školních lavicích“.

Převzato z češtinářského webu existující základní školy; více než 1500 přístupů denně

Co? Aha, že se snad tak moc nestalo, protože jde přece o to, aby si děti procvičily hlavně vyjmenovaná slova po B? Že je to pouhý překlep – stejně jako ten chybějící otazník v předchozí větě? A to vám mám jako věřit, paní učitelko? Jo? A co je potom tohle?


Taky překlep? Ach tak, že ve třetí třídě se shoda podmětu s přísudkem beztak ještě neučí? Inu, to už je nějaký argument... Tak víte co? V knížkách pro prvňáky budeme tomuhle...
Zdroj: Wikimedia Commons
...říkat třeba pterodaktyl. Máte pravdu, není nic horšího než zatěžovat žactvo předčasným poznáním.

20. února 2013

Chládek ve stínu

Vážení přátelé... ano! Dneska si Jazyková inkvizice vskutku znamenitě zgustne a z celého srdce doufá, že nebude sama.

Jak známo, vedle stínového divadla a stínové ekonomiky jsme si v naší vysoce pokrokové společnosti stihli pořídit vymoženost zvanou stínová vláda. A v té zasedají – nebo možná postávají či polehávají, co já vím – stínoví ministři.

Jeden z nich, konkrétně stínový ministr školství, představil před pár dny vpravdě revoluční myšlenku, že by děti měly nastupovat do školy až od sedmi let.

Jazyková inkvizice se tomuto nápadu nejprve srdečně zasmála a hned poté dostála své poťouchlosti a rozhodla se tomu stínovému panáčku podívat na zoubek, resp. na jeho osobní internetové stránky.

Dobře udělala. Protože vzápětí se zasmála ještě srdečněji. A jakožto instituce lidumilná a přejícná obohatí o tuto potěchu i vás:


Je vcelku vedlejší, zda tento klenot vybrousil pan Chládek (jak se ten stínový výtečník jmenuje) osobně, či zda „na to někoho má“. Těžko říct, která z těch variant vyznívá optimističtěji: Jestli ta, že pravděpodobný budoucí ministr školství neovládá učivo šesté třídy ZŠ, nebo ta, že si „jen“ najímá pologramotného „píáristu“.

Každopádně svou prezentaci pojímá poměrně důsledně, neboť v článku s názvem Otazníky českého školství na svém osobním blogu na serveru idnes.cz mj. píše:


Třetí pád zájmena , pane senátore, třetí pád!

A v duchu Cimrmanova hesla Svou pravdu nebudeme skrývat nezastírá pan Chládek ani chabou znalost interpunkce:


Nuže, jakkoli je od něho šlechetné, že chce úspěch v testech dopřát i méně nadaným žákům, Jazykové inkvizici nezbývá než úpěnlivě prosit všechny svaté, aby pana Chládka i nadále ve stínu uchovati ráčili.

Otázkou zůstává, bude-li to co platné, neb týž jedinec je zároveň i místopředsedou Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice Senátu PČR. Kteroužto funkci bohužel nevykonává ve stínu, polostínu, ba dokonce ani v mírném příšeří.

15. února 2013

Školka jako víno

Dnes toho Jazyková inkvizice moc nenamluví. Zkrátka a dobře totiž nemá slov. Divíte se? A víte, co je toto?


To je internetová prezentace nejmenované soukromé školky.

A víte, co je toto?


To je, pěkně prosím, ceník téhož bohulibého školského zařízení. Musí k tomu Jazyková inkvizice ještě něco dodávat?

Dobře, uznávám, slušelo by se. Například to, že větu (nebo spíše to, co se za ni vydává): „Šimon měl narozeniny a dost dost a šampaňské, mňam,“ už prostě nemá sílu řešit. A chybějící mezery za interpunkčními znaménky už vůbec ne.

13. února 2013

Kolaps!


Obrázek: Wikimedia Commons
Kolabuje kde co a každou chvíli. Zejména doprava, informační systémy a lidé v horkém odpoledni. Rovněž tak ekonomiky, zásobování a rozvodné sítě.

Sloveso (z)kolabovat a podstatné jméno kolaps pocházejí z latiny (což jim nezazlívám) a znamenají (z)hroutit se, resp. (z)hroucení.

Pokud se něco zhroutí, tak to spadne. Jasné jako facka. Jenže ono to nespadne jen tak; sesune se to dovnitř, do svých útrob. Což působí o poznání děsivěji, než když to „jenom“ žuchne, zřítí se to nebo zboří.

Tato děsivost je dána absencí zjevného vnějšího činitele. Ta v sobě skrývá cosi přízračného a archaická stránka naší osobnosti (ta, která se od dob, kdy si naši předci pochutnávali na mamutech s koprovou omáčkou, moc nezměnila) nám našeptává, že se díváme na něco, co není tak úplně z tohoto světa. (Vzpomeňte si na záběry sesouvajících se věží World Trade Center.)

Proto také slova jako kolaps nebo zhroucení, použijete-li je v obrazném smyslu, tak výrazně podtrhují nepříznivost popisované situace. Někdy je to namístě, jindy už méně.

Například obrat „psychické zhroucení“ hovoří tak výstižně, jak to umí právě jenom metafora. Přesně reflektuje stav, kdy se naše já sesouvá do sebe sama podobně jako zmíněná newyorská Dvojčata. Taktéž hroutící se naděje či plány jsou fráze sice otřepané a hodné opatrného zacházení, nikoli ovšem nemístné.

Od zhroucení ke kolapsu

Zatímco „duševní zhroucení“ nahradíte „psychickým kolapsem“ docela přirozeně, těžko řeknete, že vaše naděje na výhru ve Sportce zkolabovaly. Ale sdělovací prostředky dávají kolapsu přednost takřka za všech okolností. Proč? Říkám tomu efekt dvojitého úderu:

1.
Kolaps zní kategoričtěji. Ba přímo apokalypticky. „Kolaps, kolaps,“ zkuste si to vyslovit – jako když práskne bičem. Kolaps evokuje totální konec s neodčinitelnými důsledky, něco, z čeho se všichni zblázníme a už se z toho nikdy nevzpamatujeme.

2.
Funguje zde to, co u mnoha slov s cizí etymologií. Oproti rozšířené domněnce není jejich používání problematické hlavně proto, že zbytečně „zanášejí“ naši mateřštinu, ale proto, že tak často zesilují (nebo naopak zeslabují) emoční dopad výpovědi, popř. posouvají její smysl.

Proto také titulky neoznamují takové čajíčky, jako že těhotná žena v pětatřicetistupňovém vedru omdlela v obchodním centru. Jen v Praze totiž omdlí stovky lidí denně. Vedro nevedro.

Z téhož důvodu nás nikdo nezpravuje, že americká ekonomika má vážné problémy. Má je totiž pořád, tak jako každá. A vůbec – problémy má tak nějak kdekdo. Nuda.

Chce to krev, kvílení, pláč a skřípění zubů. Snadno a rychle, jak jinak. Takže...
Kolaps! Apocalypse Now!

11. února 2013

Jazyková inkvizice vs. (módní) policie

Pokud by se snad kdo z p. t. čtenářstva domníval, že Jazyková inkvizice nehoví světským libůstkám a po českém internetu šmejdí toliko za účelem lapání češtinářských hříšníků, svatokrádežníků a podobných zavrženíhodných individuí, setrvával by v těžkém, přetěžkém omylu.

Leč marnivost se nevyplácí, jak se nedávno přesvědčila, když rozdychtěna zvědavostí neodolala pokušení v podobě článku pojednávajícího o plesových róbách.

Za tuto neprozřetelnost totiž zaplatila náběhem na lehčí příhodu srdeční, anžto na ni hned v prvním odstavci vykoukl další důkaz skutečnosti, že novinářstvo české i nadále s pílí usilovnou pokračuje ve své snaze zbavit se veškerého nepotřebného balastu, v tomto případě znalosti gramatiky:


Pravda, článek psala odbornice na módu, nikoli profesionální novinářka. Tím spíše ovšem vyvstává otázka: Je snad finanční situace nečtenějšího českého zpravodajského serveru natolik bezútěšná, že nedovoluje zaměstnat korektora?
A nebo – ach, mé naivní srdce se tomu vzpírá uvěřit – to někdo takový přece jenom četl? Nu, rozhodnutí této vpravdě ožehavé otázky ponechám na laskavých čtenářích.

A jenom tak pro pořádek připomínám, že mezi českými substantivy se vyskytuje to, čemu říkáme jména pomnožná. A ta že se pojí zásadně s číslovkami druhovými.

Z čehož plyne, že módní policistka ve skutečnosti nevybrala pět šatů, nýbrž patery šaty.

Dodatek pro otrlé:

Zkuste si do vyhledávače zadat takové výrazy jako šest houslí, pět dveří nebo čtyři vrata.

Spatříte-li něco, co se podobá následující ukázce, vězte, že je zbytečné objednávat se kvůli tomu k očnímu lékaři. Tohle totiž brýle nespraví. Ani jedny, ani dvoje. Ba dokonce ani dvacatery.

6. února 2013

Národy, pronárody, jejich vlasti a jazyky

Nevím proč, ale čím dál tím častěji má někdo potřebu umět Anglicky, aby se dostal na Americkou školu a mohl se tam kamarádit s američany. Své spolužáky pak bude seznamovat s Českou kuchyní, pokuřovat s nimi Kubánské doutníky a možná, dostane-li se do oblasti s početnou Mexickou komunitou, začne jen tak bokem studovat také Španělštinu.

O něčem podobném patrně sní i autoři následujících ukázek:

Uloveno  na českém internetu během 10 minut. Údaje, které by mohly usnadnit identifikaci, jsou začerněné. (Pachatelé nejsou jazykoví profesionálové, takže si tu anonymitu zaslouží.)

A přitom je to tak prosté, milý Watsone...

S velkým počátečním písmenem se vždy píše:
  • název státu,
  • pojmenování příslušníka státu nebo národa.

S malým počátečním písmenem se oproti tomu zásadně píše:
  • název jazyka,
  • přídavné jméno odvozené od názvu jazyka, národa nebo státu,
  • příslovce odvozené od názvu jazyka, národa nebo státu.

Nuže, popíjejte arabskou kávu, učte se francouzsky, ale nezanedbávejte češtinu.

P. S.
Obzvláště horlivým čtenářům se tímto příspěvkem nabízí i variace na oblíbenou společenskou hru „Hledej, Šmudlo!“. Obrázek totiž skýtá i další rozkošné pravopisné chyby.

4. února 2013

Hranolky za hranou

Co myslíte, že udělá Jazyková inkvizice, zavítá-li do pohostinského zařízení, kde na jídelním lístku objeví vídeňskou roštěnou s hranolkami?

Chytí číšníka pod krkem a nutí ho, aby to okamžitě stokrát přepsal a dal podepsat panu majiteli? Vynucuje si odškodné v podobě sklenky dvanáctileté irské whiskey nebo aspoň písemnou omluvu na hlavičkovém papíru dotyčného lokálu?

Nikolivěk. Jazyková inkvizice totiž dobře ví, že by si mohla akorát tak trhnout smaženým kuřecím křidýlkem a že to menu dost možná v potu tváře sesmolil právě sám majitel či ředitel podniku. 

Především však vyniká soudností a za cenu nezměrného sebezapření krotí svou profesní deformaci. Uvědomuje si, že do hospody se zpravidla chodí za libostnou krmí, nikoli za libostným jazykem. Nanejvýš tak za tím uzeným.

Nicméně co ve své neskonalé dobrotě promine profesionálům gastronomickým, nestrpí u těch, jejichž hlavním pracovním nástrojem je pero, psací stroj nebo klávesnice počítače. A řádí-li tito jazykoví chuligáni na stránkách nejčtenějších zpravodajských portálů, její mysl se teskně hrouží do starých zlatých časů, v nichž vládlo právo útrpné. Protože při té frekvenci už to začíná zavánět organizovaným zločinem.

Nevěříte?


Kvůli atletice se vzdal milovaného smaženého sýru s hranolkami, hlásá idnes.cz v olympijském profilu skokana Jaroslava Báby.


Korektornou (jestli tam tedy něco takového mají) serveru lidovky.cz zase prošel recept na hamburger s hovězím masem a hranolkami.

A co by to bylo za skandál, kdyby u něj chyběl super.cz: Tomu neuvěříte! Takhle se cpe vychrtlá Eliška Bučková hamburgery a hranolkami! Nebojte, uvěříme. Už jsme si zvykli.

Drazí čtenáři, snažně vás prosím: Podaří-li se vám kdy proniknout do blízkosti některého z účastníků tohoto zlolajného komplotu, jemně mu v nestřežené chvíli naznačte, že hranolek je malý hranol. Ne malá hranola. Případně mu pro jistotu prozraďte, že se skloňuje podle vzoru podolek.

Ach, ještě něco: Vzkažte mu, ať se tímto poznatkem ve svém vlastním zájmu hledí řídit. Protože tolik hranolek v českém mediálním prostoru, to už je skutečně za hranou. A že dojde-li na nejhorší, hranice zdaleka nemusejí plát toliko na břehu Rýna...

1. února 2013

Co si počít se zájmenem jenž

Vztažné zájmeno jenž oplývá dvěma, vlastně třemi zajímavostmi:
  1. Při delším písemném projevu se mu jen těžko vyhnete.
  2. Ve spontánním mluveném projevu ho sotva kdy použijete.
  3. Je snad nejčastěji špatně používaným zájmenem. Chybuje se nejen v délce samohlásek ženského rodu, což už je u zájmen tak nějak obligátní, ale i v přiřazování rodu, čísla a pádu.
Dobrá zpráva: Není-li psaní literárních textů vaším denním chlebem nebo se zkrátka jen v češtině nijak zvlášť nevyžíváte, můžete toto zájmeno směle vypustit z repertoáru a zařídit se podle staré dobré rady: Co neumím (a nechci se to učit), to nepoužívám.

Věřte, že personalista se nad vaším motivačním dopisem nezblázní, najde-li v každém odstavci opakovaně slůvko který (neucházíte-li se samozřejmě o práci tiskového mluvčího, redaktora nebo učitele češtiny). Stejně tak dobře tento drobný stylistický nedostatek projde ve výroční zprávě, obchodní korespondenci, žádosti o rozvod, diskusním příspěvku na internetu, zkrátka skoro všude.

Na druhou stranu máloco působí tak příšerně jako špatně použité jenž. A to i na jedince, již mají k jazykovému hnidopišství zatraceně daleko. Je to jeden ze způsobů, jak ze sebe udělat pitomce ještě o něco spolehlivěji než prokazatelnou neznalostí shody podmětu s přísudkem.

Když totiž napíšete, že „hrušky zráli“, působíte „jen“ jako člověk, jemuž není gramatika koníčkem. Zhřešíte-li ovšem větou: „Matka, jenž miluje své dítě“, aspirujete na cejch rádoby učeného vola. To první vám může projít (prostě se jen pozná, že něco neumíte), to druhé vzbudí antipatie (děláte ze sebe něco, co nejste).