Oddělává
je čas a návyk,
trápí se soukromými pekly.
A sem tam zpívá jenom slavík,
kterého ještě neupekli.
trápí se soukromými pekly.
A sem tam zpívá jenom slavík,
kterého ještě neupekli.
Kdykoli na tom hesle
otevřu Wikipedii, mám sto chutí sežrat monitor. „...český básník, prozaik a
esejista a významný překladatel z ruštiny a angličtiny.“
No, aspoň že u toho
překladatele jste se obtěžovali s přívlastkem „významný“. Ale stejně jste se moc nepředali.
Největší, říká Jazyková inkvizice. Nepřekonaný a možná i nepřekonatelný... A
přitom, považte, překladatel „z musu“.
Pro většinu těch,
kdo se jen trochu seriózněji otřeli o literární překlad, je tenhle člověk
modla. Nedostižný idol.
Ale já chci dnes
začít u Jana Zábrany básnícího. Už proto, že paradoxně právě jeho pověst coby
velekněze překladatelů zastírá skutečnost, že Zábrana je především jeden
z největších českých básníků.
Jsou básníci
mizerní, průměrní, dobří, velmi dobří i vynikající. A pak jsou ti, jimž říkám
básníci neopakovatelní.
Jejich poznávací
znamení? Pokud jste sami slátali byť jen hrstku usmolených postpubertálních
čtyřverší a dostane se vám do rukou něco od neopakovatelného básníka, hluboce
se zastydíte, že jste kdy vzali tužku do ruky. Vidíte to doslova černé na bílém: Je zcela zbytečné a nemístné, abyste se na tomto poli dál
angažovali. Protože vy, vy jste nikdy nenapsali nic, co by poezii třeba jen
vzdáleně připomínalo. Protože poezie, poezie je například toto:
Probuzenec a buditel
A buditel a probuzenec
Na hrob, ten přístav ztichlých těl,
staví mu svíčku, klade věnec
probuzenec a buditel,
ó buditel a probuzenec.