Vlastně ne,
povídali, že děti nečtou. A taky povídali, že dřív byla Země kulatější, nebe
modřejší a taky: Jo, deset deka salámu!
To bylo za mejch mladejch let nějakýho salámu!
Já povídám, že je to
přinejmenším diskutabilní. A mám to podložené statistikami, heč! I nedůsledný
hledač jich na internetu objeví poměrně hodně. Co říkají? Když jejich výstupy v zájmu
většího počtářského pohodlí trochu zprůměruju a zaokrouhlím, tak přibližně toto:
Čtvrtina dětí ve věku od 10 do 14 let čte denně, čtvrtina několikrát týdně, čtvrtina
méně často až vzácně, čtvrtina vůbec.
Je tahle sklenice
optimisticky poloplná, nebo pesimisticky poloprázdná? Než se nad tím zadumáte,
připomenu vám jinou, opět trochu zaokrouhlenou statistiku: Hodnota IQ je u více
než čtvrtiny populace nižší než 90 bodů, u čtvrtiny se pohybuje mezi 90 a 100
body, u další čtvrtiny mezi stovkou a stodesítkou, zbývající necelá čtvrtina
populace má IQ vyšší než 110 bodů.
Slušná, leccos
objasňující korelace. Ale to by tak hrálo, aby výše IQ korelovala s mírou čtenářské
náruživosti; v dnešní době, při doktríně, že se každý může naučit všechno, a
pokud se to nenaučí, tak jistě jen proto, že je obětí diskriminace... ne, to je
zkrátka nepřípustné, říkají milovníci pokroku. Jazyková inkvizice má však
dojem, že nezbývá než se (pokolikáté už?) pokorně sklonit před velkým českým
géniem a pietně opakovat: Můžeme o tom
diskutovat, můžeme o tom vést spory...
Abych se dostala
tam, kam potřebuju, zmíním další typ čtenářských statistik, který nesleduje, jak často děti čtou, ale kolik toho přečtou. Výsledky? Opět velmi
zhruba: Přes 30 procent dětí přečte za měsíc více než jednu knihu, 40 procent
jednu, necelých 30 procent žádnou.
Výsledky opět vcelku
spořádaně korelují s předchozími statistikami, ale mně teď – a klidně mě
podezírejte z elitářství – jde jen o těch 70 procent čtoucích dětí. Ty
totiž chtějí nejméně jednu knížku měsíčně. Skoro polovina z nich aspoň
dvě.
70 procent, to je
přesvědčivá většina. A kde těch 12 a více knížek ročně brát, když zcela nepoužitelné
dětské tituly jsou v knihkupectvích zastoupeny většinou ještě přesvědčivější?
A máme tu, drazí spoluobčané, závažný společenský, bezmála celospolečenský
problém. Bez přehánění.
Podotýkám, že poměr
knih hrozných, slušných (nebo přinejmenším neškodných) a toho, čemu se dá říkat
literatura, se v kategorii dětská četba nejspíš moc neliší od kategorie
četby pro dospělé. Viděno mou optikou – a nelekejte se, je to optika inkviziční
– je to asi 90 procent děsu, 9 procent neškodnosti a 1 procento literatury.
Potíž je v tom, že dětských knih vychází několikanásobně méně než titulů
pro dospělé, takže několikanásobně méně je i těch, které za něco stojí.
Selektivní paměť
sice svádí k dojmu, že dříve byl poměr kvalitních a úděsných dětských knih
příznivější (a že snad na tom mohly mít zásluhu i různé komise a z jejich existence
vyplývající fakt, že si každý nemohl psát, překládat a vydávat, co se mu
zachtělo). Pokusím se vás vyvést z omylu, a to na základě své vlastní
zkušenosti. Aneb trochu epiky:
Před pár lety se
Jazyková inkvizice vypravila do skrovné chaloupky svých rodičů, konkrétně do přístěnku
sloužícího jako stáj pro rodinný povoz a také jako shromaždiště všelikých
předmětů, které by ještě někdy, v blíže neurčené době mohly přijít vhod. Jedna
z těchto blíže neurčených dob kupodivu vskutku nastala, neb inkvizitorka
seznala, že z toho, co kdysi vypadalo jako utěšeně zásobená dětská knihovnička, by mohla vytěžit bohatou a hodnotnou četbu pro své
potomstvo. A to se vyplatí, myslela si.
Ale jen do chvíle,
kdy po vytahání desítek škatulí usedla na prosluněný trávník a jala se
prohrabovat jejich obsahem. Průběh procesu vypadal asi takto (pozor, v zájmu
zachování autentičnosti následují vulgarismy): Sračka, sračka, sračka, sračka... tohle by docela šlo.... sračka,
sračka, sračka, sračka, übersračka! Sračka, sračka... hurá, poklad! Sračka,
sračka... o tomhle ještě popřemýšlíme... sračka, sračka... A tak to šlo dál,
dohromady asi deset hodin. S očistou od pavučin, převlékáním a cestou tam
a zpátky čtrnáct. Čtrnáct zanedbaných pracovních hodin. Jo, žádná láce není
zadarmo. I když, maličko se to přece jen vyplatilo, jelikož ušetřila za nájemný
povoz, protože těch 28 svazků i při své muší váze a netrénovaných svalech dokázala
odvézt veřejným dostavníkem. Dvacet osm z... z kolika? Z pěti set
sedmdesáti tří. Tolik tedy ke starým dobrým časům.
Co z toho plyne?
Za prvé to, že zániku komisí nám vůbec nemusí být líto, ba naopak. Za druhé to,
že lidé koupili a koupí to, co je k mání. Zejména lidé podobní mým
rodičům, tedy ti, kteří sice mají ke knihám kladný přístup, ale musejí se taky
něčím živit, něčím, co s knihami nesouvisí, a proto se v nabídce knihkupectví
nemohou pořádně zorientovat, nemajíce na to čas, a tak to berou metodou pokusu a omylu.
Orientace, to je to
správné slovo. Situaci na knižním trhu totiž jen tak nezměníte. Ale můžete se v ní
naučit orientovat. Počet dětských čtenářů tím nejspíš moc nezvýšíte, ale aspoň předejdete
tomu, aby vyhaslo počáteční nadšení v těch dětech, které nevnímají knihu
jako svého úhlavního nepřítele.
A jak se tedy orientovat v knižních titulech pro děti školního věku? Počkejte si na navazující
moudra Jazykové inkvizice, první pokračování vyjde ještě před koncem tohoto
týdne.
Související články:
Utrpení nad dětskou knihou
Jak se nepropotit aneb Utrpení nad dětskou knihou III
Žádné komentáře:
Okomentovat