Slova zapovězená

Nejstrašnější na celé věci bylo, že bych byl nejradši s nimi zajedno, ale nemohl jsem. Byl bych nejšťastnější, kdyby Jožka skutečně nic neudělal a kdyby byl dneska nastoupil, protože to byl útočník jako nikdo na světě, tvrdý a rychlý jako ďábel, ani dva ho před brankou neuhlídali a o jeho bombách, zadovkách a vykláněčkách se nám zdávalo ve dne v noci.

Co je v téhle ukázce nehezké, milé děti? Co v ní můžeme vylepšit? Správně, Andulko! Pětkrát minulý tvar slovesa být, to je na šedesát slov opravdu moc. Takže jak bychom to napsali lépe? Ano, třeba jako tady Evička: 

Nic mě na té věci nermoutilo tolik jako to, že bych s nimi rád souhlasil, ale nemohl jsem. Nejvíce by mě potěšilo, kdyby dneska (bez byl) nastoupil, protože jako útočníkovi se mu nikdo na světě nevyrovnal. Vynikal tvrdostí a ďábelskou rychlostí, ani dva ho před brankou neuhlídali... 

Proč to tak Evička opravila? Protože věděla, že se to tak paní učitelce bude líbit. Z téhož důvodu to udělá i devět z deseti redaktorů. A – ač se tomu počtářská logika vzpírá, seč může – asi tak čtrnáct z deseti redaktorek (ano, střílím do vlastních řad; s obrovským gustem). 

Slovesa být a mít jsou možná ta největší mučidla českého spisovatele, žurnalisty i překladatele. Podstatná část jeho duševního úsilí patří tomu, jak tato slova obcházet a nahrazovat (u překladu často i tam, kde se ve výchozím textu drze vyskytují). 

Čeština totiž vyznává dogma, že tahle dvě slovesa (hlavně ve tvarech minulého času) jsou smrtelný hřích. Pozor, já nevelím: Cpěte to, kam to jde. Jen říkám, že odpor proti dvěma de facto nejfunkčnějším slovesům, která filosoficky vzato vyjadřují dva z nejdůležitějších atributů lidské existence (bytí a mětí; a je mi fuk, že ÚJČ druhý z těchto pojmů nezná), je dost přepjatý a že jsou za nepřístojná považována jaksi a priori. 

Toto dogma je snad tím nejočividnějším projevem českého jazykového mindráku a z něj plynoucího přikázání nezopakuješ. Každý Čech díky němu „ví“, že používání minulých tvarů sloves být a mít je příznak pisatelovy neschopnosti. Říkali to přece ve škole. Asi tak stokrát za čtvrtletí. Třikrát podtrhuju: „vědí“ to i ti, kdo nejenže sami v životě nenapíšou nic delšího a sofistikovanějšího než třířádkový e-mail, ale ještě v něm dvakrát zvržou shodu podmětu s přísudkem a třikrát interpunkci; triviální gramatikou zůstávají nedotčení, ale tohle jim z nějakého záhadného důvodu utkvělo v paměti. A co teprve ta o něco gramotnější část populace – hlavně všechny ty někdejší snaživé holčičky, co měly vždycky jedničku ze slohu... a těch jsou plné redakce. 

Skutečnost je taková, že text těchto tvarů unese vcelku požehnaně, zejména text určitého typu. Třeba tam, kde je autorským záměrem úspornost, obyčejnost, strohost, prostota. O textech ryze informativních (návody, technická dokumentace, zápisy z porad, ale například i články zpravodajských rubrik) nemluvě. 

Druhá skutečnost říká, že žádný mindrák není bez následků. O jednom z nich se dočtete v prvním navazujícím článku; už zítra. O těch dalších – dá-li pán času – snad trochu později. 

Dodatek: 

Autentickou autorskou výpověď, kterou Evička pod vedením paní učitelky zlikvidovala, napsal Milan Uhde. Vybraný odstavec je součástí jeho povídky Levý Obránce.

Související články:
Prznění češtiny