Prznění češtiny

Co čeština češtinou stojí, ustavičně ji někdo przní. Přinejmenším si na to pořád někdo stěžuje.

Možná bychom si to konečně měli ujasnit: Jazyk prznit nelze. Nebo ještě jinak, přesněji: Jazyk je nezprznitelný.

Jazyk není cudná krasotinka, jejíž neposkvrněnost je nutno ve dne v noci úzkostlivě strážit, nejlépe v hermeticky utěsněné slonovinové věži bez oken. To je dokonce to nejhorší, co mu můžete provést. Totéž ostatně platí i pro onu nebohou děvenku.

Zavřete mladou, svěží, zdravím a životem kypící ženu do věže. Necháte čas plynout a v příhodné chvíli usoudíte, že už pobrala dostatek rozumu, aby se nedala o věneček připravit kdejakým moulou, pročež vyhlásíte konkurs na ženicha. Ale ouha – nikdo nemá zájem. Protože z jiskrné dívčiny se mezitím stala osoba bezzubá, nemocná a neplodná.

Zavřete do věže jazyk, odstřihnete ho od veškerých vlivů okolního světa a ... podobně jako ona druhdy veselá dívka bude bezzubý, nemocný a neplodný.

V důsledku tak získáte čistý, kontaktem s cizí krví, neurozenou spodinou a nebezpečnými novotami neposkvrněný – muzejní exponát. A muzejní exponáty bývají mrtvé. 

Nerada to říkám, fakt nerada, protože mám plné zuby nadávání na vše české, ale říct to musím: Češtině a její životaschopnosti nic neškodí tolik jako mindrák. Mindrák malého jazyka.

Honem dodám, že to není nadávka; že to ani v nejmenším nemyslím pejorativně. Objeví-li u vás psycholog komplex méněcennosti, také vám neřekne: Máte mindrák, takže jste blbec a můžete jít domů.

Mít mindrák není zahanbující, je to poškozující. Mindrák se neblaze odráží nejen na životě, ale hlavně na životaschopnosti toho, kdo jím trpí. Jedinec, společnost, jazyk, na tom už nesejde. Stejně tak nesejde na tom, do jaké míry je důvod k mindráku objektivní.

Mindrák malého jazyka vede především k vytváření systému zákazů. Mindrák odpírá jazyku určité prostředky proto, že jsou (údajně či skutečně) cizorodé, nízké či neověřené – ačkoli jsou to prostředky funkční.

Čím více zákazů, tím méně toho můžete. Čím méně toho můžete, tím méně toho zmůžete. Čím méně toho zmůžete, tím méně je ve vás života. Opět nesejde na tom, jste-li jedinec, společnost či jazyk.

Ale jste-li jazyk, nelze vám provést nic horšího než vám upřít funkčnost. Nějaké prznění je proti tomu brnkačka. Na prznění ještě žádný jazyk nezemřel. Jazyky umírají na ztrátu funkčnosti. A kříšení nebožtíků je zatraceně těžká práce.

Dodatek č. 1:

„Copak nevidíte, milá paní, kam spěje přehnaná liberálnost?“ Vidím. Přesně k témuž, k čemu přehnané zupáctví. K velkému maléru.

Dodatek č. 2:

„Ženská jedna, proč provozuješ stránku o jazyku, když je to tedy vlastně všechno jedno?“ Netvrdím, že je to jedno. Existují různé důvody, proč Jazyková inkvizice považuje ten či onen jazykový jev či prostředek za směšný, trapný či přímo dementní. Ale tím důvodem nikdy není „čistota“ jazyka.