Dneska musí Jazyková
inkvizice začít omluvou. Před časem vám totiž radila, že máte předškolním dětem
směle a bez obav číst knížky, které jsou (podle vydavatelů nebo všeobecného
povědomí) určeny pro mladší školní věk. A zapomněla vás varovat, že si tím zavaříte.
Protože... víte, co se stane?
Máte šestileté,
sedmileté děťátko – a celou Lindgrenovou přečtenou. Několikrát. A taky
Collodiho, Endeho a Petišku, jakož i celou pro děti určenou tvorbu Zdeňka
Svěráka, Roalda Dahla, Betty MacDonaldové a obou Čapků. A všechny tři díly Šrutových
Lichožroutů.
A jste kde? V háji?
Pche! V hlubokém, stěží prostupném pralese. Děťátko už není děťátko, je to
vlezlý, otravný fakan, který dnes a denně provokativním, takřka uštěpačným tónem
naléhá: „Kdy mi koupíš další knížku?“
Víte, co uděláte?
Budete toho haranta čtenářsky „urychlovat“ dál. Nic jiného vám nezbude. Takže zatímco
až dosud jste se museli v knihkupectvích prodírat přemnoženými růžovými
králíčky a dalšími ťuťuňuňu tituly, nyní vás čekají police nadepsané cedulkami školáci, dobrodružné, případně dívčí.
A v nich myriády opusů psaných buďto ve stylu děsněj-vodvaz-vole, nebo oplývajících mírou mravoučnosti, za jakou
by se nemusel stydět ani Timur se svou partou. A někde v temném,
zaprášeném a červotočem prolezlém koutku se bude krčit pár exemplářů opravdové
literatury pro děti.
Jak je vypátrat?
1. V žádném
případě nevyrážejte do knihkupectví jen tak nazdařbůh. Budete z toho celí
propocení (doslova, protože v obchodech je příšerné vedro), až nakonec, po
tříhodinovém hledání, něco popadnete, abyste neodešli s prázdnou a
nemuseli tam chodit znovu, protože o další potní kúru už nestojíte.
2. Neptejte se
dětných známých. Pokud se sousedovic Mařence líbil dejme tomu Rozverný školák Péťa Vonásek, ještě to
neznamená, že ta knížka za ty dvě nebo tři stovky stojí. Dost možná to znamená
jen to, že Mařenka nemá Vonáska
s čím srovnávat, leda tak s jinými vonáskoidními tituly.
3. Neptejte se
knihkupců. Knihkupci knihy milují, ale až na vzácné výjimky knihy pro dospělé.
Hlavně Prousta, Strindberga a tak podobně. Dostat na starost dětské oddělení je
pro ně za trest, jelikož naděje, že si tam se zákazníky podebatují o Proustovi,
Strindbergovi a tak podobně, je mizivá. Zaměstnanci menších knihkupectví, kde
žádné speciální dětské oddělení není, houfně prchají na záchod, jakmile jen
spatří zákazníka s dítětem. Nestihnou-li prchnout včas, tváří se, jako že
tam nejsou, a modlí se, aby se dospělý doprovod na nic nedotazoval. (Toto není
filipika proti knihkupcům, ale střízlivý popis reality; i Jazyková inkvizice
nějaký čas pracovala v knihkupectví...) Dotáže-li se, dostane
v nejlepším případě informaci, co se asi tak nejvíc prodává, což je celkem
pro kočku, protože...
4. ...protože nejvíc
se prodává to, co má promo. A to, co kupují všichni. Kupují to proto, že to má
promo. Promo stojí velké peníze, které nakladatel investuje nikoli do titulu,
jejž považuje za mimořádně kvalitní, ale do toho, který by při troše štěstí
mohl odpovídat většinovému vkusu. V tomto odhadu se často trefí,
protože... většina lidi si koupí to, co má promo.
5. Už vůbec nehledejte
pomoc na rodičovských webech. Ve výsledku to vyjde nastejno jako vejít se
zavřenýma očima do prvního knihkupectví a popadnout první knížku, kterou
nahmátnete.
A co tedy dělat
máte?
6. Připravte si
papír, tužku, internetový vyhledávač a moře času. Najděte si stránky nějakého
velkého knihkupectví nebo distribuční služby (vzhledem k šíři nabídky nejspíš
Neoluxor nebo Kosmas), otevřete sekci dětských titulů a v ní všechny
kategorie, které jsou věkově relevantní. Jednotlivé kategorie se často
prolínají (takže některé knihy najdete v několika sekcích) a někdy vám
zařazení do té či oné z nich bude připadat docela zvláštní.
7. Co ignorovat?
a) Všechny knížky od
soudobých českých autorů (ano, zjednodušuju, všechny nejsou hrozné, ale tohle
je „návod první pomoci“; k těm nehrozným se dostanu v některém
z příštích článků).
b) Všechno, u čeho
se v anotaci píše zjednodušenou nebo pro děti přístupnou formou nebo něco
podobného; všechna „čtenářsky přístupná“ převyprávění „složitých“ knížek.
c) Všechno, co se
podle obálky, názvu a/nebo anotace tváří děsně
hustě; všechny zločinné babičky, dědečky, co se potají převlékají do
dámského prádla, a podobná fakt
originální témata.
8. Co zůstane, to si
zapisujte. Moc toho nebude, protože zcela samozřejmě vyřadíte i to, co už doma
máte (viz výše). Anotace na knihkupeckých webech jsou velmi stručné, informačně
chudé, podrobnější informace si musíte obstarat jinde. Doporučuju Databázi knih
(tu mám radši, je taková osobnější) nebo Českou bibliografickou databázi. Většinou tu najdete trochu
obsáhlejší anotace, něco víc o autorovi (včetně jeho dalších titulů), často i
recenze (ke knihám i autorům) a také komentáře čtenářů. U těch – a také u
recenzí – můžete otevřít profil toho, kdo je psal, a podívat se, jaký typ knih
čte, které doporučuje, které autory má v oblibě. Právě tato funkce může
být hodně přínosná, protože celkem snadno zjistíte, jestli se ke knížce
vyjadřuje člověk s podobným čtenářským vkusem, jako je ten váš, nebo
jestli je to někdo, jehož názor pro vás osobně není důležitý. Dodatek: nemusíte
„proklikávat“ autory všech komentářů, stačí, když se soustředíte na ty, kteří
říkají trochu víc než jen hezké; moc se
mi to líbilo; skvělá knížka pro všechny nebo hrozné; vůbec to nečtěte atp.
9. Pokud vás
v této fázi celého procesu nějaká knížka ještě pořád zajímá, zkuste do
vyhledávače zadat její název plus slovo ukázka.
Bývá to jen pár stránek, ale o autorově stylu se z ní při troše štěstí
něco dovědět můžete.
10. Teprve potom
jděte do knihkupectví a naporoučejte si vybrané tituly. Pečlivě si je prohlédněte.
Opět sledujte především styl (hlavně tedy to, jestli autor vůbec nějaký styl
má). Čtěte také záložky, předmluvy, doslovy. (Tuto poslední akci můžete také
podniknout v knihovně, je tam víc času a větší klid.)
11. Běžte
k pokladně a plaťte. Hodně štěstí.
Tak co? Ještě jste
nepadli vysílením? Já vím, ten postup je časově náročný. Ale je ověřený a zaručuju
vám, že se nakonec vyplatí. I časově. Není ani moc objevný, ale článek je
hlavně pro ty, kdo opravdu tápou. Jestliže to není váš případ, gratuluju. Možná
pro vás bude užitečný aspoň některý z dalších článků o knihách pro děti.
Související články:
Utrpení nad dětskou knihou
Povídali, že mu hráli aneb Utrpení nad dětskou knihou II
Žádné komentáře:
Okomentovat