9. prosince 2013

Jak se nepropotit aneb Utrpení nad dětskou knihou III

Dneska musí Jazyková inkvizice začít omluvou. Před časem vám totiž radila, že máte předškolním dětem směle a bez obav číst knížky, které jsou (podle vydavatelů nebo všeobecného povědomí) určeny pro mladší školní věk. A zapomněla vás varovat, že si tím zavaříte. Protože... víte, co se stane?

Máte šestileté, sedmileté děťátko – a celou Lindgrenovou přečtenou. Několikrát. A taky Collodiho, Endeho a Petišku, jakož i celou pro děti určenou tvorbu Zdeňka Svěráka, Roalda Dahla, Betty MacDonaldové a obou Čapků. A všechny tři díly Šrutových Lichožroutů.

A jste kde? V háji? Pche! V hlubokém, stěží prostupném pralese. Děťátko už není děťátko, je to vlezlý, otravný fakan, který dnes a denně provokativním, takřka uštěpačným tónem naléhá: „Kdy mi koupíš další knížku?“

Víte, co uděláte? Budete toho haranta čtenářsky „urychlovat“ dál. Nic jiného vám nezbude. Takže zatímco až dosud jste se museli v knihkupectvích prodírat přemnoženými růžovými králíčky a dalšími ťuťuňuňu tituly, nyní vás čekají police nadepsané cedulkami školáci, dobrodružné, případně dívčí. A v nich myriády opusů psaných buďto ve stylu děsněj-vodvaz-vole, nebo oplývajících mírou mravoučnosti, za jakou by se nemusel stydět ani Timur se svou partou. A někde v temném, zaprášeném a červotočem prolezlém koutku se bude krčit pár exemplářů opravdové literatury pro děti.

Jak je vypátrat?

1. V žádném případě nevyrážejte do knihkupectví jen tak nazdařbůh. Budete z toho celí propocení (doslova, protože v obchodech je příšerné vedro), až nakonec, po tříhodinovém hledání, něco popadnete, abyste neodešli s prázdnou a nemuseli tam chodit znovu, protože o další potní kúru už nestojíte.

2. Neptejte se dětných známých. Pokud se sousedovic Mařence líbil dejme tomu Rozverný školák Péťa Vonásek, ještě to neznamená, že ta knížka za ty dvě nebo tři stovky stojí. Dost možná to znamená jen to, že Mařenka nemá Vonáska s čím srovnávat, leda tak s jinými vonáskoidními tituly.

3. Neptejte se knihkupců. Knihkupci knihy milují, ale až na vzácné výjimky knihy pro dospělé. Hlavně Prousta, Strindberga a tak podobně. Dostat na starost dětské oddělení je pro ně za trest, jelikož naděje, že si tam se zákazníky podebatují o Proustovi, Strindbergovi a tak podobně, je mizivá. Zaměstnanci menších knihkupectví, kde žádné speciální dětské oddělení není, houfně prchají na záchod, jakmile jen spatří zákazníka s dítětem. Nestihnou-li prchnout včas, tváří se, jako že tam nejsou, a modlí se, aby se dospělý doprovod na nic nedotazoval. (Toto není filipika proti knihkupcům, ale střízlivý popis reality; i Jazyková inkvizice nějaký čas pracovala v knihkupectví...) Dotáže-li se, dostane v nejlepším případě informaci, co se asi tak nejvíc prodává, což je celkem pro kočku, protože...

4. ...protože nejvíc se prodává to, co má promo. A to, co kupují všichni. Kupují to proto, že to má promo. Promo stojí velké peníze, které nakladatel investuje nikoli do titulu, jejž považuje za mimořádně kvalitní, ale do toho, který by při troše štěstí mohl odpovídat většinovému vkusu. V tomto odhadu se často trefí, protože... většina lidi si koupí to, co má promo.

5. Už vůbec nehledejte pomoc na rodičovských webech. Ve výsledku to vyjde nastejno jako vejít se zavřenýma očima do prvního knihkupectví a popadnout první knížku, kterou nahmátnete.

A co tedy dělat máte?

6. Připravte si papír, tužku, internetový vyhledávač a moře času. Najděte si stránky nějakého velkého knihkupectví nebo distribuční služby (vzhledem k šíři nabídky nejspíš Neoluxor nebo Kosmas), otevřete sekci dětských titulů a v ní všechny kategorie, které jsou věkově relevantní. Jednotlivé kategorie se často prolínají (takže některé knihy najdete v několika sekcích) a někdy vám zařazení do té či oné z nich bude připadat docela zvláštní.

7. Co ignorovat?
a) Všechny knížky od soudobých českých autorů (ano, zjednodušuju, všechny nejsou hrozné, ale tohle je „návod první pomoci“; k těm nehrozným se dostanu v některém z příštích článků).
b) Všechno, u čeho se v anotaci píše zjednodušenou nebo pro děti přístupnou formou nebo něco podobného; všechna „čtenářsky přístupná“ převyprávění „složitých“ knížek.
c) Všechno, co se podle obálky, názvu a/nebo anotace tváří děsně hustě; všechny zločinné babičky, dědečky, co se potají převlékají do dámského prádla, a podobná fakt originální témata.

8. Co zůstane, to si zapisujte. Moc toho nebude, protože zcela samozřejmě vyřadíte i to, co už doma máte (viz výše). Anotace na knihkupeckých webech jsou velmi stručné, informačně chudé, podrobnější informace si musíte obstarat jinde. Doporučuju Databázi knih (tu mám radši, je taková osobnější) nebo Českou bibliografickou databázi. Většinou tu najdete trochu obsáhlejší anotace, něco víc o autorovi (včetně jeho dalších titulů), často i recenze (ke knihám i autorům) a také komentáře čtenářů. U těch – a také u recenzí – můžete otevřít profil toho, kdo je psal, a podívat se, jaký typ knih čte, které doporučuje, které autory má v oblibě. Právě tato funkce může být hodně přínosná, protože celkem snadno zjistíte, jestli se ke knížce vyjadřuje člověk s podobným čtenářským vkusem, jako je ten váš, nebo jestli je to někdo, jehož názor pro vás osobně není důležitý. Dodatek: nemusíte „proklikávat“ autory všech komentářů, stačí, když se soustředíte na ty, kteří říkají trochu víc než jen hezké; moc se mi to líbilo; skvělá knížka pro všechny nebo hrozné; vůbec to nečtěte atp.

9. Pokud vás v této fázi celého procesu nějaká knížka ještě pořád zajímá, zkuste do vyhledávače zadat její název plus slovo ukázka. Bývá to jen pár stránek, ale o autorově stylu se z ní při troše štěstí něco dovědět můžete.

10. Teprve potom jděte do knihkupectví a naporoučejte si vybrané tituly. Pečlivě si je prohlédněte. Opět sledujte především styl (hlavně tedy to, jestli autor vůbec nějaký styl má). Čtěte také záložky, předmluvy, doslovy. (Tuto poslední akci můžete také podniknout v knihovně, je tam víc času a větší klid.)

11. Běžte k pokladně a plaťte. Hodně štěstí.

Tak co? Ještě jste nepadli vysílením? Já vím, ten postup je časově náročný. Ale je ověřený a zaručuju vám, že se nakonec vyplatí. I časově. Není ani moc objevný, ale článek je hlavně pro ty, kdo opravdu tápou. Jestliže to není váš případ, gratuluju. Možná pro vás bude užitečný aspoň některý z dalších článků o knihách pro děti.

Související články:
Utrpení nad dětskou knihou
Povídali, že mu hráli aneb Utrpení nad dětskou knihou II

Žádné komentáře:

Okomentovat