Náměstka jenž v zrcadle věkův

Moc se nelekejte. Náměstků i náměstkyň máme i dnes požehnaně, ale mívali jsme i nejednu náměstku. Než jsme ji přejmenovali na zagméno, které jsme posléze transkribovali do podoby zájmeno.

Zájmeno jenž je z případů, kde se toho měnilo víc, nejen název mluvnické kategorie, jak si všimla čtenářka Mori. A protože Jazyková inkvizice se pro své čtenáře může přetrhnout, přináší dnes malé, zcela titěrné nahlédnutí do osudů tohoto slůvka. 

... To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí,
ten plášť... 

Tolik Mácha, kterého zmínila Mori; vydáno v roce 1836. Stejně se zájmenem jenž zacházeli i další starší čeští autoři, a když už máme ty vánoce (které Jazyková inkvizice tvrdošíjně, leč nikoli bezdůvodně píše s malým v), připomeňme si třeba Michnu. Ve vydáních, která respektují původní znění, totiž najdete známou píseň Chtíc, aby spal zapsanou takto: 

Chtíc, aby spal, tak zpívala

synáčkovi:

matka, jenž ponocovala,

miláčkovi... 

Nuže, vzhůru... nikoli do Grünbachu, ale do historických mluvnic. Vezmu to chronologicky, a abyste si to jaksepatří užili, tak bez pokusů o novodobou transkripci, interpunkci a další moderní vymoženosti (v zájmu přesnosti ponechávám i původní umístění kurzívy).

1822, Václav Hanka, Mluvnice čili Soustava českého jazyka, podle Dobrovského, oddíl Skloniowanj namiestek: 

Genž, genžto, gežto užjwá se w Nom. gak gednotném tak množném bez rozdjlu pohlawj. Stařj ale mjwali w muž. Nom. ged. genž, genžto, w množném ale giž, gižto; w ženském a střednjm pohlawj býwalo v gednotném i množném gež, gežto.

1842, František Cyril Kampelík, Čechoslovan čili Národní jazyk v Čechách, na Moravě, ve Slezku a Slovensku, oddíl Zagména potahowacj:

Gednotný počet

	m., stř.	ž.
1., 5.	genž	genž
2.	gehož	gjž
3.	gemuž	gjž
4.	gegž, gehož	giž
6.	(w) němž	gjž
7.	gjmž, s njmž	gjž

1853, Jan Slavomír Tomíček, Česká mluvnice nově vzdělaná, oddíl Náměstky potažné, odst. b): 

Jenž, jež, jež (neb jen pouze jenž pro Nom. obou počtů a pro všecka tři pohlaví) má s osobní náměstkou on, ona, ono, stejný původ, protože vyjma Nominativy má i totéž sklonění s připojeným ž:

jednotný počet

	potažné			osobní
Nom.	jenž	jenž	jenž	on	ona	ono
Gen.	jehož	jíž	jehož	jeho	jí	jeho

množný počet

	potažné			osobní
Nom.	jenž	jenž	jenž	oni	ony	ona
Gen.	jichž	jichž	jichž	jich	jich	jich

1875, František Otakar Mikeš, Česká mluvnice, oddíl Zájmena vztažná:

Což slavnostně a zaplaťbůh snad s definitivní platností potvrzuje i Jan Gebauer v Příruční mluvnici jazyka českého pro učitele a studium soukromé z roku 1904.

OK, bezva exkurze, ale co si z ní můžeme odnést?

Začali jsme Hankou. Ten sice prohlašuje jež za tvar, který „mívali staří“, ale je otázka, nakolik se ausgerechnet tomuhle chlapíkovi dá věřit. Vzhledem k datu vydání to naopak mohla být docela novota – nezapomínejme, že podobu jenž pro všechny pády a čísla poměrně důsledně využívá např. Bible kralická. Tak či tak, z posloupnosti ukázek se přinejmenším rýsuje postupné prosazování snahy o logiku, o navázání jednoho jevu na jevy jiné, tak či onak příbuzné (zde konkrétně na některá jiná zájmena).

Ale zpátky k Máchovi, resp. k řečnické otázce, kterou položila Mori: Mácha snad česky uměl... Jasně, uměl. Uměl češtinu své doby. Češtinu, jejíž pravidla byla ještě mnohem méně jednoznačná než dnes. Vrátíte-li se k ukázkám ze starých mluvnic a k rokům jejich vzniku, uvidíte, že v době, kdy psal Máj, si nemohl být jistý skoro ničím. Nejen jedním jediným mizerným jednoslabičným slovíčkem, o kterém tu žvatlám už bůhvíkolikátou stránku...