Totalitní rétorika?

Dneska se mnou moc zábavy nebude. A to nejdůležitější za mě navíc napsal někdo jiný. To, o co mi kráčí, červeně podtrháno jest (toho modrého fleku si nevšímejte, to mi tam jen při sestřelování obrazovky zůstal viset kurzor):

Printscreen vyjádření rektora JU k aktivitám docenta Konvičky; zdroj: http://martinkonvicka.blog.idnes.cz/c/392560/S-islamem-prituhuje-otevreny-dopis-aktualizovano.html

Rétorika Rudého práva, dalo by se říct. Nebylo by to úplně vedle, ale bylo by to nedostatečné. Už proto, že Rudé právo na tuto ražbu zdaleka nemělo patent; a neměly ho ani jiné noviny z té doby, ba ani noviny nacistické, fašistické atd.

A hlavně: odbýt tuto rétoriku přívlastkem totalitní (nebo nějakým podobným) je nebezpečně pohodlné. Když to uděláme, tak prostě zase jednou něco někam nějak zaškatulkujeme, a tím se toho jakoby zbavíme. Jakoby. V tu ránu je z toho něco, co je jinde, vně, mimo nás; ta krabička, do níž to zařadíme, navíc bude říkat něco ve smyslu, že je to jenom exces.

Jenže on to exces není a také to není vně, mimo nás. Naopak – jednak i dnes je toho všude plno, druhak je to i v nás. Toto jednak i druhak má – mj. – jednu společnou příčinu:

Vábivost a zároveň nenápadnost toho, co by se dalo – nepříliš hezky a nepříliš šikovně – opsat jako stereotypie myšlenkových konstrukcí. Jinak řečeno: jazyk (a s ním obraz světa a života) do nás nevchází jenom jednotlivými slovy nebo naopak jenom jako celek, ale také v sekvencích, které můžeme přirovnat k těm filmovým.

A tak se stane, že když s něčím nechceme mít nic společného, důrazně se distancujeme.

Když nechceme nést tíhu svého názoru sami a potřebujeme mu dodat větší váhu, prohlásíme něco za sebe i za celé „něco“ (nejlépe za všechny slušné lidi).

Když si něco hodně přejeme, hlavně když si to přejeme veřejně, tak, aby to všichni věděli, žádáme o to – jak jinak než opět důrazně (nejlépe opět se všemi slušnými lidmi a spol.).

Když chceme dát najevo, že se nám něco hodně příčí, řekneme, že to představuje společenské nebezpečí (ale už neřekneme čím přesně a proč).

To všechno je ale ještě nižší, běžná úroveň, na které se pohybuje kdekdo. I proto, že jsou to celé sekvence, slýcháme je velmi často (tak často, že si jich ani nevšímáme) v právě tomto znění.

Existuje však i vyšší úroveň, kde už nejde jen o opakování stokrát odposlechnutých sekvencí, ale o něco jako autorské vytváření nových, a to v naprosto stejném stylu. Těch si naopak poměrně často všimneme (protože z celkové výpovědi, i z té, která je celá schematická až běda, velmi nápadně trčí) a někdy se jich i lekneme (oprávněně).

První úroveň, ta nižší, je záludná právě svou nenápadností, jejímž přičiněním se nám vkrádá do hlavy, kde nám pak rozdává recepty automatických myšlenkových stylů. Štědře a hlavně zadarmo. A jestliže platí, že velmi málo lidí má ve zvyku se čas od času ptát proč si o tom a tom myslím zrovna tohle a tohle, tak ještě méně je těch, kteří se tu a tam zeptají proč si tohle a tohle myslím právě takhle, právě tímto stylem. (Jednou z příčin, proč píšu tenhle článek a proč vůbec existuje tenhle blog, je snaha říct, že si myslím, že bychom se právě takto ptát měli; aspoň občas.)

Další záludnost nižší úrovně spočívá v tom, že se přes ni můžete vypracovat k té druhé, vyšší. Ta je v ukázce na začátku článku zastoupena mimořádně obludnou formulací absurdní a nebezpečná názorová pokleslost a je strašlivá především tím, že tady už se nepapouškují pouze jednotlivé fráze, ale že „papouščí infekce“ zasáhla i každodenní myšlení jako takové, myšlení jakožto proces.

Je sto důvodů, proč je to špatně. Nejde jen o to, že když se automatismům nebráníme, tak potom nemluvíme a nepíšeme „hezky“; to se dá snést, líbivost není to hlavní. Horší už je, že nemluvíme a nepíšeme – a ani nemyslíme – srozumitelně a příčetně. Že jednoduše řečeno blbneme. Že už pak možná ani nevíme, že bychom příčetně myslet měli a mohli. Ještě horší je, že všechny ty automatické fráze, myšlenky a myšlenkové postupy jsou obrovskou překážkou v rozvíjení a udržování něčeho, co je tak triviální, až to zavání nasládlým kýčem, a zároveň tak důležité, že se bez toho nedá uspokojivě přežít – totiž prachobyčejného lidského dorozumění. O porozumění nemluvě. A snad úplně nejhorší je to, že když se před tím aktivně nebráníme – ani ne tak ostrými filipikami mířenými navenek, ale především sami v sobě, když tuhle překážku vlastně ani nevidíme a vůbec nás nenapadne, že bychom se bránit měli – zavíráme si tím mnoho cest k tomu, čím vším bychom snad jednou mohli být: ne-li přímo moudrými, tak aspoň vyzrálými, svobodnými lidmi. Když totiž myslíte ve schématech a frázích, je vaše myšlení omezené, protože se pohybuje předem vyznačenými koridory; je nesvobodné, bez ohledu na to, jak široké a hluboké jsou vaše vědomosti.

Zkuste se proto někdy zeptat: Proč si to a to myslím (a potažmo to pak říkám) právě takhle... Věřte mi, budete o něco bohatší, o něco, co není k zahození.