Chlubírna

Jazyk je život. Aspoň pro mě. Nejen proto, že mě opravdu živí. Sleduju ho na každém kroku – a on sleduje mě. Ve slovnících, v novinách, v promluvách lidí blízkých i vzdálených, osob soukromých i veřejných, v projevech současníků i těch, kteří už mezi námi nejsou. A já v něm vidím celý život, vesmír a tak vůbec... Tak jako v zrcadle.

Některá práce je jenom pro peníze. Jiná přinese i radost a člověk je poctěn, že mu byla svěřena. Nevím, čím jsem si to vysloužila, ale poštěstilo se mi to už mnohokrát, například v následujících případech:

Heidi, moje láska. Velká, dojemná, čistá. V dětství mě minula. Tenkrát u nás nevycházela v překladu, nýbrž v převyprávění (předpokládám, že kvůli tehdejší nepřijatelnosti náboženských konotací). Možná bych to dodnes nevěděla, kdybych před několika lety nedostala z nakladatelství nabídku na první "opravdový" český překlad.

Čaroděj ze země Oz, opět dětičky, opět nový překlad. A opět titul, který se v překladatelově "portfoliu" hezky vyjímá.

Nemiluju herecké memoáry. Soukromí herců není předmětem mého zájmu, to za prvé, a za druhé to většinou nebývají nějaké literární výšiny. Ale Fox mě překvapil. Klikař není jen další příběh o boji s nemocí a o cestě k sobě samému. Má všechno, co má mít literatura: tedy nejen obsah, ale i formu a styl. A oplývá ještě jednou vzácnou kvalitou – je to knížka, u které se nemusíte stydět za slzy.

Při setkání s Yes Manem jsem zažila příjemný šok. Danny Wallace je totiž spisovatel, jakých moc není. Ví, co chce napsat, jak to chce napsat, a taky to tak napsat umí. Je škoda, že knížka bývá mechanicky řazena do přihrádky humor, je pro ni příliš úzká, neříká totiž, že Yes Man je především skvělá literatura.

Mozek a jeho tajemství zastupuje druhou z mých překladatelských linií, non-fiction. Chlouba nad chlouby. Nejen proto, že překládat jednoho z nejvlivnějších světových vědců je otázka cti a prestiže, ale také proto, že Ramachandran není jen tak nějaký vědec; je to člověk, v němž se nevídaným způsobem a nevídanou měrou snoubí exaktnost s citlivostí.

Po neurovědě obor trochu jiný, ale související. Morálka lidské mysli klade otázky, které si leckdo z nás položil už mnohokrát. Proč máme na chování svých bližních zrovna ten a ten názor? A proč oni mají takový a takový názor na nás? Od čeho se vlastně odvíjejí naše voličské preference? Proč jsou mezi jednotlivci a mezi kulturami nepřekonatelné hradby? Nebo snad nepřekonatelné nejsou? A proč vůbec máme morálku, odkud se bere?
Kdybych tuto knihu měla popsat dvěma slovy, řeknu: Zatraceně aktuální.








Nejen překladem živ je člověk. I redigování má své půvaby, je to pohled z druhé strany. Z knížek, které prošly mou jazykovou redakcí, mi k srdci přirostly například tyto:

Jestli jsou všechny knihy Gyrðira Elíassona (cca 10 básnických a přibližně stejný počet povídkových sbírek) tak famózní jako Mezi stromy (a z věrohodných úst jsem slyšela, že ano), nezbývá než tohoto islandského autora považovat za jednoho z největších současných spisovatelů. Už jsem to leckde říkala, takže se budu opakovat, ale nic výstižnějšího mě nenapadá: Dejte dohromady ryzí, módním intelektuálským přístupem neshazovanou saroyanovskou krásu a taktéž ryzí, na dřeň jdoucí camusovskou věcnou neústupnost -- a máte Elíassona.

Kdybych tuhle knížku četla v šestnácti, nespala bych několik měsíců. Helena Skalická je fascinující, těžko uchopitelná bytost. Její syrové, ničím nepřikrášlené vyprávění o stejně syrovém životě zaznamenal Pavel Novotný, a to s autentičností, z níž jednoho až mrazí. A to si pak můžeš říkat, co chceš je perla, pro kterou stojí za to potopit se do těch nejhlubších tůní.