Totalitní rétorika?

Dneska se mnou moc zábavy nebude. A to nejdůležitější za mě navíc napsal někdo jiný. To, o co mi kráčí, červeně podtrháno jest (toho modrého fleku si nevšímejte, to mi tam jen při sestřelování obrazovky zůstal viset kurzor):

Printscreen vyjádření rektora JU k aktivitám docenta Konvičky; zdroj: http://martinkonvicka.blog.idnes.cz/c/392560/S-islamem-prituhuje-otevreny-dopis-aktualizovano.html

Rétorika Rudého práva, dalo by se říct. Nebylo by to úplně vedle, ale bylo by to nedostatečné. Už proto, že Rudé právo na tuto ražbu zdaleka nemělo patent; a neměly ho ani jiné noviny z té doby, ba ani noviny nacistické, fašistické atd.

A hlavně: odbýt tuto rétoriku přívlastkem totalitní (nebo nějakým podobným) je nebezpečně pohodlné. Když to uděláme, tak prostě zase jednou něco někam nějak zaškatulkujeme, a tím se toho jakoby zbavíme. Jakoby. V tu ránu je z toho něco, co je jinde, vně, mimo nás; ta krabička, do níž to zařadíme, navíc bude říkat něco ve smyslu, že je to jenom exces.

Jenže on to exces není a také to není vně, mimo nás. Naopak – jednak i dnes je toho všude plno, druhak je to i v nás. Toto jednak i druhak má – mj. – jednu společnou příčinu:

Vábivost a zároveň nenápadnost toho, co by se dalo – nepříliš hezky a nepříliš šikovně – opsat jako stereotypie myšlenkových konstrukcí. Jinak řečeno: jazyk (a s ním obraz světa a života) do nás nevchází jenom jednotlivými slovy nebo naopak jenom jako celek, ale také v sekvencích, které můžeme přirovnat k těm filmovým.

A tak se stane, že když s něčím nechceme mít nic společného, důrazně se distancujeme.

Když nechceme nést tíhu svého názoru sami a potřebujeme mu dodat větší váhu, prohlásíme něco za sebe i za celé „něco“ (nejlépe za všechny slušné lidi).

Když si něco hodně přejeme, hlavně když si to přejeme veřejně, tak, aby to všichni věděli, žádáme o to – jak jinak než opět důrazně (nejlépe opět se všemi slušnými lidmi a spol.).

Když chceme dát najevo, že se nám něco hodně příčí, řekneme, že to představuje společenské nebezpečí (ale už neřekneme čím přesně a proč).

To všechno je ale ještě nižší, běžná úroveň, na které se pohybuje kdekdo. I proto, že jsou to celé sekvence, slýcháme je velmi často (tak často, že si jich ani nevšímáme) v právě tomto znění.

Existuje však i vyšší úroveň, kde už nejde jen o opakování stokrát odposlechnutých sekvencí, ale o něco jako autorské vytváření nových, a to v naprosto stejném stylu. Těch si naopak poměrně často všimneme (protože z celkové výpovědi, i z té, která je celá schematická až běda, velmi nápadně trčí) a někdy se jich i lekneme (oprávněně).

První úroveň, ta nižší, je záludná právě svou nenápadností, jejímž přičiněním se nám vkrádá do hlavy, kde nám pak rozdává recepty automatických myšlenkových stylů. Štědře a hlavně zadarmo. A jestliže platí, že velmi málo lidí má ve zvyku se čas od času ptát proč si o tom a tom myslím zrovna tohle a tohle, tak ještě méně je těch, kteří se tu a tam zeptají proč si tohle a tohle myslím právě takhle, právě tímto stylem. (Jednou z příčin, proč píšu tenhle článek a proč vůbec existuje tenhle blog, je snaha říct, že si myslím, že bychom se právě takto ptát měli; aspoň občas.)

Další záludnost nižší úrovně spočívá v tom, že se přes ni můžete vypracovat k té druhé, vyšší. Ta je v ukázce na začátku článku zastoupena mimořádně obludnou formulací absurdní a nebezpečná názorová pokleslost a je strašlivá především tím, že tady už se nepapouškují pouze jednotlivé fráze, ale že „papouščí infekce“ zasáhla i každodenní myšlení jako takové, myšlení jakožto proces.

Je sto důvodů, proč je to špatně. Nejde jen o to, že když se automatismům nebráníme, tak potom nemluvíme a nepíšeme „hezky“; to se dá snést, líbivost není to hlavní. Horší už je, že nemluvíme a nepíšeme – a ani nemyslíme – srozumitelně a příčetně. Že jednoduše řečeno blbneme. Že už pak možná ani nevíme, že bychom příčetně myslet měli a mohli. Ještě horší je, že všechny ty automatické fráze, myšlenky a myšlenkové postupy jsou obrovskou překážkou v rozvíjení a udržování něčeho, co je tak triviální, až to zavání nasládlým kýčem, a zároveň tak důležité, že se bez toho nedá uspokojivě přežít – totiž prachobyčejného lidského dorozumění. O porozumění nemluvě. A snad úplně nejhorší je to, že když se před tím aktivně nebráníme – ani ne tak ostrými filipikami mířenými navenek, ale především sami v sobě, když tuhle překážku vlastně ani nevidíme a vůbec nás nenapadne, že bychom se bránit měli – zavíráme si tím mnoho cest k tomu, čím vším bychom snad jednou mohli být: ne-li přímo moudrými, tak aspoň vyzrálými, svobodnými lidmi. Když totiž myslíte ve schématech a frázích, je vaše myšlení omezené, protože se pohybuje předem vyznačenými koridory; je nesvobodné, bez ohledu na to, jak široké a hluboké jsou vaše vědomosti.

Zkuste se proto někdy zeptat: Proč si to a to myslím (a potažmo to pak říkám) právě takhle... Věřte mi, budete o něco bohatší, o něco, co není k zahození.

Kde začíná korektnost, tam končí sranda

A nic na tom nemění fakt, že korektní výrazivo vzbuzuje pousmání. Pojmy jako chirurgyně, hostka či Afroameričan by nás totiž měly vést spíše k zamyšlení.

Máme příliš mnoho zkušeností se situacemi, kdy se někomu ubližuje jen proto, že je nějak jiný. Sexuální orientace, tělesné postižení, vyznání, barva nejen pleti, ale třeba i jen vlasů byly a jsou příčinou všemožných ústrků, od „pouhého“ výsměchu až k fyzické likvidaci. 

Snaha takové projevy omezit je pochopitelná. Ale jak známo, všechno má své meze, a brány jazyka jsou přesně to, co by v tomto případě mělo zůstat pevně uzavřeno. 

Ačkoli to někomu může znít nadneseně či až přehnaně básnicky, odjakživa platí, že slovo je nástroj z nemocnějších. (Ostatně, ne nadarmo je ústředním momentem nejednoho náboženství.) A to proto, že propojení „mysl-slovník“ je obousměrné. Vedle toho, že své myšlenky a myšlenkové pochody vyjadřujeme slovy, funguje i princip opačný, a sice že naše slovní zásoba měrou málokdy tušenou ovlivňuje nejen styl, ale i obsah našich myšlenek. Na její rozmanitosti a skladbě závisí, v jakých pojmech uvažujeme. Samotné slovo pojem naznačuje způsob po-jímání světa kolem nás, způsob, jakým jeho jednotlivé části u-chopujeme, tedy chápeme; jak je zasazujeme do kontextu, jak je hodnotíme. Zavede-li se pro nějaký obecně známý jev nový pojem, takřka automaticky, byť nepozorovaně, se mění i náhled na něj. 

Náš pojmový aparát se v čase proměňuje. Slova vznikají a zanikají, někdejší neologismy jsou dnešními archaismy. U živého jazyka je to proces přirozený potud, pokud k němu dochází spontánně. (Kdo dnes na první dobrou ví, co je to žernov, a kdo před dvěma stoletími věděl, že vznikne slovo televize...) 

Krajně ošemetná situace ovšem nastává s každým pokusem ovlivnit jazyk shora, tedy z moci úřední. Každý takový pokus je totiž zároveň pokusem o zásah do stavu mysli. Kdo si osobuje moc nad slovem, osobuje si tím i moc nad myslí a myšlenkami. 

Tohle – možná instinktivně – vždy věděli tyrani a totalitní režimy. Od protagonistů Francouzské revoluce s jejich novými názvy měsíců, přes režim Stalinův, Hitlerův až po představitele československé verze bolševismu. Snaha zavést nové názvosloví a to staré pokud možno vymýtit nejen z písemného záznamu, ale především z mysli mluvčích, není tedy nic nového. 

Jen se tomu dříve neříkalo korektnost. Nicméně stav věcí, kdy se z povrchu zemského vypařili policisté a nahradili je příslušníci SNB, hasiči zmizeli v propadlišti dějin a místo nich se vynořili požárníci a ve školách začaly ze dne na den učit soudružky učitelky, je přesto jejím projevem. 

Je pravidlem, že zavedením korektní mluvy dochází postupně k situaci, která nutí člověka číst mezi řádky. (Když psal nacionálněsocialistický tisk o taktickém ústupu hitlerovských armád, pozorný čtenář si to – správně – přeložil jako debakl. To jen tak pro příklad.) Pak se utváří atmosféra strachu, strachu pojmenovávat věci pravými jmény. A kde je strach, kde černá nesmí být černou a bílá bílou, tam – přes veškerou možnou komičnost – přestává sranda. 

Jakkoli může korektní mluva působit směšně, moc důvodů ke smíchu neskýtá. Nabefelovaný jazyk je totiž příznakem manipulace, přičemž manipulace, byť sebelépe míněná, zůstává manipulací. A totalita není nic jiného než manipulace ve velkém. 

A hlavně - v prostředí bez uměle pokřiveného jazyka je každému jasné, že člověk, který pro starou paní nemá jiné označení než babizna, je prostě hulvát. V atmosféře zamořené jazykovou korektností naopak hrozí, že leckdo může mít sklony pohlížet na hulváta jako na hrdinu. Jenže hulvátova zdánlivě okouzlující přímočarost – ať už v mluvě nebo v činech – není výsledkem neohroženosti a osobní statečnosti. Ba právě naopak: Bývá důsledkem slabosti vyrůstající z nevyřešených mindráků, z nichž pramení i zloba a nenávist. Avšak tam, kde je oficiálně přípustná mluva příliš sterilní, se hulvát může jevit jako opravdový nebojsa. 

Paradoxně tak právě jazyková korektnost posiluje vliv hulvátů, kteří si neberou servítky a nemají slitování nikdy a s nikým. Korektní mluva pak škodí v první řadě těm (ale nejen těm), jež měla chránit. I cesta do pekel totiž může být dlážděna dobrými úmysly. 

K tomu, abychom lidem kolem sebe neubližovali, korektnost nepotřebujeme. Dokonale si vystačíme i se starou dobrou zdvořilostí. Tam, kde není normou korektnost, ale ohleduplnost, soucit a zdravý rozum, není těžké odhalit uskřinutého hulváta a neplést si ho s hrdinou.

Jazyková inkvizice vám dnes dluží omluvu. Dnešní text totiž není nový, vznikl před téměř třemi roky a nebyl určený pro tento blog, ale k jinému účelu. Dnes se k němu vracím, protože jsem si všimla, že čemusi velmi podobnému se (k mé radosti, protože určitá témata jsou aktuální vždy a všude) věnuje i zajímavý článek na serveru Databáze knih. A mně se moc chtělo přispět nějakým komentářem, jenže tohle je na komentář moc dlouhé... a vůbec, když už se mám opakovat, tak v plném znění.

Jak vzniká klišé?

Snadno a rychle.

Na začátku bývá metafora. Nadsázka. Fantazie. Vnuknutí, inspirace, úspěšný pokus o neotřelost. A na konci? Mrtvola. Prázdná slova, prázdné věty, prázdné myšlenky.

Tragédie odbytá hysterickým výkřikem, prostá věcná informace utopená v bahništi slovního kalu, obraznost jako nástroj odtažitosti, poetičnost jako prostředek zvyšování nákladu a sledovanosti.

Thriller, horor, komedie, vaudeville, opera buffa, burleska, varieté, taškařice se zpěvy a tanci, anekdota, fraška, krvák, humorná scénka, detektivka, existenciální drama, vesnický román... Žánr je nutná podmínka. Sdělovací styl v rubrice „zpravodajství“ je známkou duševní nedovyvinutosti, prostota je sprostota.

Když si tornáda v USA vyžádají 45 obětí, zní to sice nesmírně vzletně, ale ti zemřelí – ti lidé, kteří ještě před pár dny žili, ale nyní jsou mrtví – se za tím jaksi ztrácejí.

A když si pětadvacet obětí vyžádají násilnosti v Pákistánu, je to ještě horší. Ti lidé byli zabiti, popř. zastřeleni, ušlapáni, podřezáni... zkrátka zavražděni. Jinými lidmi.

Napíšete-li, že kalamita ochromila dopravu, méně otrlý čtenář lehce nabude dojmu, že po českých silnicích neprojede prakticky jediné auto. Proto si ten článek taky otevře, že ano; konečně se něco děje, no ne? Nějaké zvýšení, ba ani výrazné zvýšení počtu dopravních nehod by ho přece nevytrhlo...

A pokud týž článek pokračuje zoufalými výkřiky jako: „A to nejhorší nás prý čeká!“ nebo: „Kruté živly opět sužují velkou část země,“ nejedna citlivější povaha by si pomalu balila evakuační zavazadlo a prchala někam do bezpečnějších končin, dokud jsou cesty schůdné.

Ne, hrůznost klišé nespočívá v tom, že uráží jemnocit krasoduchů, staromilců a jazykových puristů. (Koneckonců – urazit jemnocit krasoducha může být docela zábavný, ne-li přímo záslužný počin.)

Zmechanizované emoce, instantní city, zautomatizované myšlení. To jsou ty nejhorší následky klišé.

Klišé otupuje, ochromuje, umrtvuje, zabíjí. Klišé je past. Past bohorovnosti. Narkotikum bagatelizace na jedné a tyjátru za každou cenu na druhé straně.

Klišé je zastírání. Klišé je lež. Jednou vědomá, jindy nevědomá. Jak kdy. Ale pořád je to lež. A lež je zlo.

Ale pozor, tohle zlo nenajdeme jen ve sdělovacích prostředcích, jak by se možná zdálo. Zaplňuje výroční zprávy a volební programy (schválně si je někdy zkuste poctivě přečíst), jednací sály a konferenční místnosti od soudních síní až po školní sborovny, hospodské výčepy i noblesní kavárny, reklamy a inzeráty, kuchyně a obýváky.

A proto: Sledujte ho, hubte ho, nedejte mu šanci!

Kolaps!

Obrázek: Wikimedia Commons

Kolabuje kde co a každou chvíli. Zejména doprava, informační systémy a lidé v horkém odpoledni. Rovněž tak ekonomiky, zásobování a rozvodné sítě.

Sloveso (z)kolabovat a podstatné jméno kolaps pocházejí z latiny (což jim nezazlívám) a znamenají (z)hroutit se, resp. (z)hroucení.

Pokud se něco zhroutí, tak to spadne. Jasné jako facka. Jenže ono to nespadne jen tak; sesune se to dovnitř, do svých útrob. Což působí o poznání děsivěji, než když to „jenom“ žuchne, zřítí se to nebo zboří.

Tato děsivost je dána absencí zjevného vnějšího činitele. Ta v sobě skrývá cosi přízračného a archaická stránka naší osobnosti (ta, která se od dob, kdy si naši předci pochutnávali na mamutech s koprovou omáčkou, moc nezměnila) nám našeptává, že se díváme na něco, co není tak úplně z tohoto světa. (Vzpomeňte si na záběry sesouvajících se věží World Trade Center.)

Proto také slova jako kolaps nebo zhroucení, použijete-li je v obrazném smyslu, tak výrazně podtrhují nepříznivost popisované situace. Někdy je to namístě, jindy už méně.

Například obrat „psychické zhroucení“ hovoří tak výstižně, jak to umí právě jenom metafora. Přesně reflektuje stav, kdy se naše já sesouvá do sebe sama podobně jako zmíněná newyorská Dvojčata. Taktéž hroutící se naděje či plány jsou fráze sice otřepané a hodné opatrného zacházení, nikoli ovšem nemístné.

Od zhroucení ke kolapsu

Zatímco „duševní zhroucení“ nahradíte „psychickým kolapsem“ docela přirozeně, těžko řeknete, že vaše naděje na výhru ve Sportce zkolabovaly. Ale sdělovací prostředky dávají kolapsu přednost takřka za všech okolností. Proč? Říkám tomu efekt dvojitého úderu:

1.

Kolaps zní kategoričtěji. Ba přímo apokalypticky. „Kolaps, kolaps,“ zkuste si to vyslovit – jako když práskne bičem. Kolaps evokuje totální konec s neodčinitelnými důsledky, něco, z čeho se všichni zblázníme a už se z toho nikdy nevzpamatujeme.

2.

Funguje zde to, co u mnoha slov s cizí etymologií. Oproti rozšířené domněnce není jejich používání problematické hlavně proto, že zbytečně „zanášejí“ naši mateřštinu, ale proto, že tak často zesilují (nebo naopak zeslabují) emoční dopad výpovědi, popř. posouvají její smysl.

Proto také titulky neoznamují takové čajíčky, jako že těhotná žena v pětatřicetistupňovém vedru omdlela v obchodním centru. Jen v Praze totiž omdlí stovky lidí denně. Vedro nevedro.

Z téhož důvodu nás nikdo nezpravuje, že americká ekonomika má vážné problémy. Má je totiž pořád, tak jako každá. A vůbec – problémy má tak nějak kdekdo. Nuda.

Chce to krev, kvílení, pláč a skřípění zubů. Snadno a rychle, jak jinak. Takže...

Kolaps! Apocalypse Now!

Strašlivé přiznání britského prince

Začneme tím, že uzavřeme malou džentlmenskou dohodu ohledně oprávněnosti nebo smysluplnosti probíhající války v Afghánistánu jako takové: Budeme si o ní myslet své. Vy i já. A necháme si to pro sebe. Srozuměno? Výborně, takže se můžeme pustit do prohřešků, které spadají pod jurisdikci Jazykové inkvizice.

Mladší syn Jeho královské Výsosti prince z Walesu se nedávno coby příslušník britské armády zúčastnil válečných operací v Afghánistánu. Války jsou moc ošklivá věc. Ošklivá věc, k níž patří střílení, házení granátů, vyhazování mostů do vzduchu, nálety – prostě zabíjení. Proto je taky tak ošklivá.

Nicméně když už jste jednou voják, tak tohle všechno samozřejmě víte. Ostatně to víte, i když voják nejste. Nejste-li ovšem redaktorem, jenž samým soužením nespí, jen aby vymyslel co nejtřeskutější titulek. Například...

Zabíjel jsem talibance, přiznal princ Harry po návratu z Afghánistánu