Ukázka z praxe, šestá část dopisu zoufalému překladateli
3. Celkové vyjadřování v češtině
Budu teď opakovat mnohé z předchozích odstavců, ale přesto
volím zvláštní bod, problém je totiž širší.
Vy se snažíte vyjadřovat správně, korektně, čistě. Jenže jste na
tuto snahu příliš soustředěná, takže primárně chvályhodný přístup vám (resp.
výsledku) ubližuje víc než všechny ostatní lapsy dohromady.
Především jsou tu samotné obstarožní a hyperkorektní výrazy, ty
už jsem zmiňovala. Možná to není jen určitá jazyková úzkostnost, možná také
sdílíte poměrně častý pocit kultivovaných lidí, že „dříve“ (tj. 50. léta a
hlouběji) se mluvilo a psalo „lépe“. Ale tento názor je přinejmenším velmi
diskutabilní, ne-li vyloženě mylný, to jednak (toto téma by vydalo na pěkně
dlouhý esej, ale do toho se teď pouštět nebudu).
Za druhé tím vůbec nic nezachráníte. Když budete „hovořit“ tam,
kde můžete „mluvit“ nebo si „povídat“, když budete hýřit výrazy typu
„následovně“ nebo „následujícího rána“ tam, kde můžete říct „potom“, „pak“,
„druhý den ráno“ nebo jenom „ráno“ (a sto dalších příkladů, které už nebudu
vyjmenovávat), ničemu tím nepomůžete. Ty výrazy nejsou zapovězené, ale nesmí se
to s nimi přehánět. Jednak působí výsledek jako celek škrobeně, místy až
směšně, jednak těmi „ušlechtilostmi“ text jakoby „rozcouráte“, znepřehledníte;
všechny ty „šperky“ pak zastiňují vlastní podstatu sdělení.
Za třetí – a to je v tomto ohledu asi nejdůležitější – vás
tento typ vyjadřování zákonitě nutí k nepřirozeným vazbám, především ke
klopotnému vázání vět v souvětí. Výsledné vyjádření je pak často nejen
tuhé, ale i nejednoznačné nebo přímo zavádějící.
Ale nejde jen o jednotlivé výrazy, jde o celkovou stavbu textu
jako takovou. I tam, kde se k tomu jakoby sama nenutíte použitím nějaké
pojmové hyperkorektnosti, vám vazby mezi slovy i větami ujíždějí kamsi do
absurdna. Ony to nejsou vždy úplné tragédie, často jsou to jen drobnosti, které
by samy o sobě – v jedné větě, v jednom odstavci – mohly být skoro
nepostřehnutelné. Ale když takových drobností uděláte i desítky na stránce,
když jich jsou tisíce ve dvousetstránkovém textu, vzniká tím vyložené neštěstí.
Pak se vám nutně stane, že vám redaktor (pokud to je opravdu redaktor, ne jenom
člověk hlídající pravidla pravopisu) sáhne do osmdesáti, devadesáti procent
vět. Z čehož pak samozřejmě – opět nutně – nemůžete mít dobrý pocit...
Snad vůbec nejdůležitější doporučení konkrétně pro vás tedy zní:
Nebojte se vyjadřovat „normálně“. Jakmile se oprostíte od té velké svázanosti,
okamžitě se vaše práce zlepší minimálně o padesát procent.
Mohla bych jmenovat ještě další okruhy problémů, ale nechci vás
mučit. (V prvních pár desítkách stránek redigovaného textu jsem v zájmu větší názornosti
místy zařadila komentáře k některým zcela konkrétním textovým situacím,
ale ne ke všem; dál už jsem od tohoto modelu upustila úplně, protože bych se
víceméně už jen opakovala, co se principu týče; ale doufám, že vám snad budou
aspoň trochu užitečné – a zároveň se omlouvám, jsou-li někdy příliš příkré, ale
ono v tom prostoru vymezeném růžovými okýnky opravdu není čas na nějaké
krasořečnění...)
Co říct závěrem? Především: opravdu jsem se vás nechtěla
dotknout, nechtěla jsem vám ubližovat ani se na vás vytahovat. Zní to asi
lacině, ale chtěla jsem vám především pomoct. Překládání je krom jiného velmi
osamělá práce. Člověk při ní často roste metodou pokus/omyl; něco dělá špatně,
ale neví co a neví proč. A taky je to práce pěkně nevděčná a její společenská
prestiž je zanedbatelná. Když se vám něco povede, nikdo si toho nevšimne, nikdo
vás nepochválí, možná tak přítel/kolega z oboru, ale čtenářům a recenzentům
je to srdečně jedno. V lepším případě. V horším případě se stane, že
odvedete skvělou práci, ale víte co – každý trouba si ve stostránkovém textu
najde nějaké místo, které mu „nějak nesedí“, a bude do vás rýpat, třebas i
neoprávněně. Je to nepříjemné, ale pokud sama máte jistotu, že jsou to jen
velkohubé žvásty, můžete – a musíte – se přes to přenést. Když ale
v překladu opravdu nasekáte hodně chyb – v interpretaci i ve
formulacích, sežerou vás i s botama. V tom nejhorším případě vás
sežerou veřejně. Když se to stane opakovaně, je překladatel definitivně
vyřízený, prostě už žádnou práci nedostane. Je to nespravedlivé, ale je to
bohužel realita.
Budu upřímná: Při práci s vaším textem jsem měla velkou
obavu, že by se vám něco takového reálně mohlo stát. Nejsem žádný ušlechtilý
samaritán, ale já prostě nechci, aby se vám to stalo. Mám k tomu víc
důvodů, které tu ale nebudu nyvě rozepisovat, zkrátka to berte jako projev
obyčejné kolegiality. Právě to mě vedlo k napsání tohohle dlouhého dopisu.
A vede mě to i k jedné nabídce: Budete-li ještě cokoli
potřebovat ujasnit, upřesnit, popovídat si o překladu, o práci s jazykem,
obraťte se na mě. Já vím, ono to vypadá, jako bych se považovala za paní
dokonalou a hrála si na hodnou a ušlechtilou. Ale tak to vážně není. Já prostě
jen nechci vidět dalšího vynervovaného, usouženého, odepsaného překladatele.
Tak, a už opravdu končím. Mějte se krásně, s pozdravem...
Pár dodatků:
1. Překlad, ke kterému se dopis vztahuje, byl vážně hodně, hodně nešťastný. Patřil k těm krajním případům, kdy vlastně neděláte redakci, ale překládáte to znovu, protože po pár stránkách vidíte, že překladateli nemůžete věřit pomalu ani výpovědi typu dneska je krásně. A nemůžete mu to hodit na hlavu, ať to předělá sám, nebo shánět nahonem někoho jiného, protože na to už není čas.
2. Takovouhle litanii smolíte celý pracovní den, musíte ji totiž vytáhnout z poznámek, které jste si průběžně dělali a které jsou ještě mnohem delší. Některým překladatelům tím pomůžete, reagují, ptají se, ujasňují si věci, diskutují; jiní se ani neozvou, tak jako v tomto případě.
3. Jazyková inkvizice je sice osoba bezservítkózní, místy až impertinentní, leč při profesní práci s „živým materiálem" se vesměs ukáže, že má i měkkosrdcatější stránky (popsané hustěji, než by sama chtěla). To je pak samé ťuťu-ňuňu-sem, ťuťu-ňuňu-tam. Vždyť ona je ta inkvizitorka vlastně taková hodná tetička...