8. února 2014

Když se člověk chce stát Židem...

...usiluje o něco, co je přibližně stejně splnitelné, jako kdyby se chtěl stát jezevčíkem nebo levandulí. Jo, kdyby se ale jeden chtěl stát židem, to by byla jiná...

Jsou však mezi námi tací, kteří se rádi pokoušejí o nemožné. Jako například manžel Natalie Portmanové. Tedy aspoň podle toho, co se píše na serveru idnes.cz.

idnes.cz; 3. února 2014

A teď si dáme malý kvíz:

a) Pan Millepied už neví, co by si roupama vymyslel.

b) Někdo, komu to (přinejmenším) momentálně moc nepálilo, ten článek přematlával z angličtiny, která náboženství a jejich vyznavače píše s velkými počátečními písmeny.

c) Autor článku nezná rozdíl mezi židy a Židy; přinejmenším ne ten pravopisný.

Ano, trojka je správně. A dvojka ostatně rovněž (neboli: anglický zdroj nalezen).

7. února 2014

Ten pravý překladatel?

Možná to znáte. A jestli to neznáte, tak to teď poznáte. Sice jen tak letem světem, ale přece.

Překládá se ledacos. Vlastně se pořád něco překládá, zvlášť do jazyků, jejichž mluvčí se nepočítají na stovky milionů. Právo, byznys, technika, medicína i farmacie, návody ke kdejakému bazmeku – parní turbínou počínaje a lakem na nehty konče, překládá se non-fiction i beletrie, obchodní dopisy i celní předpisy.

A vedou se spory. Pravda, ne tak uječené jako na pavlači a ani zdaleka tak mediálně vděčné jako ty parlamentní. Jsou tiché, leckdy i mlčenlivé, a přesto je na nich cosi urputného. Jsou to spory... no, možná by se dalo říct, že tak trochu „stavovské“.

Jde v nich o to, kdo je víc: překladatel beletrista, překladatel non-fiction, nebo překladatel ryze odborných textů (tedy textů určených v podstatě výhradně pro odborníky)? Každá strana jako by měla té druhé co předhazovat – a taky to všechny dělají.

Mezi beletristy se traduje, že ti ostatní – non-fictionisté a „odborníci“ (neboli, berete-li to podle způsobu účtování, „komerčáci“) – se neumějí pořádně vyjadřovat, že vůbec nepracují s jazykem nebo že se málo orientují v hovorových a dalších „nižších“ a lokálních vrstvách výchozích jazyků. Překladatelé odborných textů zase beletristům vyčítají, že neznají prakticky žádnou odbornou terminologii, že ignorují fakty a tak nějak vcelku nevědí, co je to přesnost. A non-fiction jako by se neustále zmítala mezi oběma stranami, protože beletristé samozřejmě tvrdí, že non-fiction texty patří do rukou jim, kdežto „odborníci“ plédují za pravý opak.

Co na to říkají výsledky inkvizičního šetření? Že je to úplně nesmyslný spor. Je nesmyslný, dokud otázka zní kdo je lepší. A je nesmyslný, dokud je to spor.

Pokud kterákoli ze zúčastněných stran dělá dobře to, co dělá, není se o co přít. Ale pozor: v každém případě je mnoho toho, co se od sebe mohou navzájem učit. Protože přes veškerou nesmyslnost celého sporu je pravda, že na obecné rovině (tj. není řeč o jednotlivcích) jsou všechny ty námitky do jisté míry oprávněné.

Kdekterý beletrista si totiž opravdu myslí, že je umělec, a zapomíná, že třeba takový malíř taky musí umět míchat barvy, znát jejich složení a orientovat se v plátnech, protože jinak to není malíř, ale v lepším případě pouhý kolorista, v horším matlal.

A nejeden odborník si zase neuvědomuje, že například i průmyslový designér musí mít navzdory přívlastku „průmyslový“ nějaké ponětí o estetice a větší než malé množství citu pro krásno.

A jak se od sebe navzájem učit? Rada je jednoduchá: když překládáte jen beletrii, zkuste si někdy, aspoň jednou, jen tak cvičně přeložit nějakou seriózní non-fiction nebo čistě odbornou práci, pokud možno z oboru, který vám sice není vyloženě odporný, ale máte o něm jen mlhavé ponětí. Neboli: jestliže ve volném čase pěstujete skalničky a cyklistiku, pusťte se třeba do příručky pro letecké modeláře nebo do pojednání o skupinové psychoterapii. A naopak – jestli překládáte strojírenství a hutnictví a relaxujete hrou na klavír, střihněte si... dejme tomu... impresionistický román nebo nějakou dětskou klasiku.

Ať už patříte ke kterékoli straně, neusnadňujte si to; měli byste si vybrat text s minimálně střední náročností, spíše „vyšší střední náročností“.

Hlavně si u toho počínejte tak, jako by vám i tentokrát šlo o honorář i o prestiž. Když k tomu přistoupíte se vší vážností, zaručuju vám dvě sladké odměny: za prvé pochopíte, že chlebíček protistrany není o nic měkčí než ten váš; a za druhé – což je nejdůležitější – se toho skutečně hodně naučíte. Zdaleka nemám na mysli jen slova, termíny, obraty; mnohem významnější je setkání s trošinku jiným stylem překladatelského myšlení. Samozřejmě to vyžaduje vědomou, kontinuální sebereflexi. Taky je to časově náročné, ale ten vynaložený čas se vám stokrát vrátí. Věřte mi, uděláte pro sebe a pro svou práci něco velkého, něco, co těžko získáte jinak než právě takhle. I kdybyste se na to dívali jen a jen z praktického, utilitárního hlediska, tak budete mít něco, co konkurence nemá. 

Tak, ještě by to chtělo nějaké závěrečné moudro: V životě obecně nemá moc velkou cenu mudrovat nad tím, jestli jsem borec, jestli jsem já jako majitel cukrárny lepší než soused Franta, který provozuje pekařství; cenu má dělat všechno pro to, abych to, co dělám, dělal co nejlépe. 

Nuže, hodně zdaru, drazí kolegové. A vy ostatní, tedy o nic méně drazí nekolegové, odpusťte, jestli jsem vás dnešním článkem znudila k nepřežití. V skrytu duše ovšem drze doufám, že i někoho z vás mohl zaujmout.

5. února 2014

Všechno už čtu jenom v originále

Napsala před časem na jakési diskusní stránce jedna dáma. A dál psala, že i takové Jméno růže si pro jistotu přečetla anglicky, neb překladatelům se nedá věřit. Jenže Umberto Eco je co? Ital, že jo.

Několik jiných lidí zas někde jinde psalo, že stejnou knihu četli, četli ji česky, a vůbec ji nebyli s to pobrat. Přesně už si to po cca roce nepamatuju, ale povídali něco v tom smyslu, že jim dalo hroznou námahu dočíst větu, aniž by ztratili nit, takže se nakonec shodli, že on to snad bude problém v překladu. Jo, nerozumím tomu, takže překladatel je trouba.

Jiní znalci si pro změnu na několika webech notovali, jak jsou děsné české překlady Dicka Francise. A ještě jiní porůznu lamentovali nad překlady detektivek Agathy Christie. Například nad Vraždami podle abecedy (...už jsem od ní četl lepší, ale možná to byl jen nepříliš zdařilý překlad) nebo nad Kapsou plnou žita.

Nejčastější argumenty jsou: a) je to nějaký moc složitý; b) tyhle a tyhle slova nebo obraty jsou nějaký divný; c) tenhle výraz by hrdina určitě nepoužil.

Ne že by každý překladatel byl zrovna ideál. A ne že by se ani ten ideál nebo skoro ideál nemohl utnout. A třetí „ne že“ zní: ne že by v mnoha případech neexistovalo více dobrých možností řešení té které konkrétní pasáže, obratu, celkového vyznění.
 
Ale o těchto situacích se dnes vůbec bavit nebudeme, o nich dnešní článek není. Je o rozšiřujícím se „kroužku zasvěcenců“, do nějž se zařadíte tím, že „víte“, že překladatel je automaticky pakůň. Protože zasvěcenec na rozdíl od překladatele ten jazyk opravdu umí; přesněji řečeno – umí anglicky; nebo si to aspoň myslí.

Devadesát devět ze sta těchto zasvěcenců přitom skutečný překladový sek (věcný ani stylistický) nepozná a sto ze sta by dostalo osypky, kdyby mělo přeložit (přeložit, tedy zformulovat a zapsat, ne jen přečíst a pobrat) jednu beletristickou kapitolu (nebo by je nad jejich elaborátem dostal literární redaktor – ten opravdový, ne opravovač překlepů).

To je jeden aspekt reality, existuje však ještě další, tak trochu výstražný: bacha, protože z touhy po příslušnosti ke kruhu zasvěcenců ze sebe velmi snadno můžete udělat příslušníka kruhu chvástajících se pitomců. Velmi snadno, velmi rychle.
 
A čím přesně? Například tím, že budete mít pindy právě k překladům titulů uvedených v začátku článku:

Většinu knížek Dicka Francise převedla do češtiny Jaroslava Moserová – ano, ta paní, kterou autor považoval za nejlepšího ze svých překladatelů. A táž paní, o níž nějaký mudrlant kdesi prohlásil, že český překladatel Dicka Francise je na vraždu. 

Jméno růže a některé další Ecovy věci překládal Zdeněk Frýbort – jedna z model české romanistiky, spoluautor slovníků, člověk, který vydávání Eca dost těžce prosazoval ještě za minulého režimu; člověk, před kterým musíte, prostě musíte sklapnout podpatky a neříkat buď vůbec nic, nebo jen ano, Mistře, zajisté, Mistře. (Jen tak mimochodem – Jméno růže navíc redigovala Marie Zábranová, takže lepší dvojku už na tu knížku opravdu nasadit nešlo...)

Stejně zbožné přikyvování by mělo patřit též překladatelům obou uvedených děl Agathy Christie, totiž Evě Kondrysové (mj. spoluzakladatelka Zlatého skřipce, ankety o nejhorší překlad) a – podržte mě, nebo sebou seknu – Janu Zábranovi... Janu Zábranovi, Janu Nedostižnému!

Co z toho plyne? Čtěte v originále, je to zajímavé. Klidně čtěte i Italy nebo Rusy v angličtině, chcete-li si ji procvičit nebo když je to třeba levnější/sehnatelnější. Ale ne proto, abyste dokázali, jak nebetyčně jste povzneseni nad příslušníky řemesla překladatelského. A než se začnete předvádět, jaký jste znalec překladu, hluboce, přehluboce se zamyslete, jestli náhodou nemůže být problém někde jinde, třeba v tom, že ta knížka prostě není tak úplně pro vás – může být jednoduše mimo váš vkus.

4. února 2014

Tragédie jednoho překladu, věta šestá a dovětek

Ukázka z praxe, šestá část dopisu zoufalému překladateli

3. Celkové vyjadřování v češtině
Budu teď opakovat mnohé z předchozích odstavců, ale přesto volím zvláštní bod, problém je totiž širší.

Vy se snažíte vyjadřovat správně, korektně, čistě. Jenže jste na tuto snahu příliš soustředěná, takže primárně chvályhodný přístup vám (resp. výsledku) ubližuje víc než všechny ostatní lapsy dohromady.

Především jsou tu samotné obstarožní a hyperkorektní výrazy, ty už jsem zmiňovala. Možná to není jen určitá jazyková úzkostnost, možná také sdílíte poměrně častý pocit kultivovaných lidí, že „dříve“ (tj. 50. léta a hlouběji) se mluvilo a psalo „lépe“. Ale tento názor je přinejmenším velmi diskutabilní, ne-li vyloženě mylný, to jednak (toto téma by vydalo na pěkně dlouhý esej, ale do toho se teď pouštět nebudu).

Za druhé tím vůbec nic nezachráníte. Když budete „hovořit“ tam, kde můžete „mluvit“ nebo si „povídat“, když budete hýřit výrazy typu „následovně“ nebo „následujícího rána“ tam, kde můžete říct „potom“, „pak“, „druhý den ráno“ nebo jenom „ráno“ (a sto dalších příkladů, které už nebudu vyjmenovávat), ničemu tím nepomůžete. Ty výrazy nejsou zapovězené, ale nesmí se to s nimi přehánět. Jednak působí výsledek jako celek škrobeně, místy až směšně, jednak těmi „ušlechtilostmi“ text jakoby „rozcouráte“, znepřehledníte; všechny ty „šperky“ pak zastiňují vlastní podstatu sdělení.

Za třetí – a to je v tomto ohledu asi nejdůležitější – vás tento typ vyjadřování zákonitě nutí k nepřirozeným vazbám, především ke klopotnému vázání vět v souvětí. Výsledné vyjádření je pak často nejen tuhé, ale i nejednoznačné nebo přímo zavádějící.

Ale nejde jen o jednotlivé výrazy, jde o celkovou stavbu textu jako takovou. I tam, kde se k tomu jakoby sama nenutíte použitím nějaké pojmové hyperkorektnosti, vám vazby mezi slovy i větami ujíždějí kamsi do absurdna. Ony to nejsou vždy úplné tragédie, často jsou to jen drobnosti, které by samy o sobě – v jedné větě, v jednom odstavci – mohly být skoro nepostřehnutelné. Ale když takových drobností uděláte i desítky na stránce, když jich jsou tisíce ve dvousetstránkovém textu, vzniká tím vyložené neštěstí. Pak se vám nutně stane, že vám redaktor (pokud to je opravdu redaktor, ne jenom člověk hlídající pravidla pravopisu) sáhne do osmdesáti, devadesáti procent vět. Z čehož pak samozřejmě – opět nutně – nemůžete mít dobrý pocit...

Snad vůbec nejdůležitější doporučení konkrétně pro vás tedy zní: Nebojte se vyjadřovat „normálně“. Jakmile se oprostíte od té velké svázanosti, okamžitě se vaše práce zlepší minimálně o padesát procent.

Mohla bych jmenovat ještě další okruhy problémů, ale nechci vás mučit. (V prvních pár desítkách stránek redigovaného textu jsem v zájmu větší názornosti místy zařadila komentáře k některým zcela konkrétním textovým situacím, ale ne ke všem; dál už jsem od tohoto modelu upustila úplně, protože bych se víceméně už jen opakovala, co se principu týče; ale doufám, že vám snad budou aspoň trochu užitečné – a zároveň se omlouvám, jsou-li někdy příliš příkré, ale ono v tom prostoru vymezeném růžovými okýnky opravdu není čas na nějaké krasořečnění...)

Co říct závěrem? Především: opravdu jsem se vás nechtěla dotknout, nechtěla jsem vám ubližovat ani se na vás vytahovat. Zní to asi lacině, ale chtěla jsem vám především pomoct. Překládání je krom jiného velmi osamělá práce. Člověk při ní často roste metodou pokus/omyl; něco dělá špatně, ale neví co a neví proč. A taky je to práce pěkně nevděčná a její společenská prestiž je zanedbatelná. Když se vám něco povede, nikdo si toho nevšimne, nikdo vás nepochválí, možná tak přítel/kolega z oboru, ale čtenářům a recenzentům je to srdečně jedno. V lepším případě. V horším případě se stane, že odvedete skvělou práci, ale víte co – každý trouba si ve stostránkovém textu najde nějaké místo, které mu „nějak nesedí“, a bude do vás rýpat, třebas i neoprávněně. Je to nepříjemné, ale pokud sama máte jistotu, že jsou to jen velkohubé žvásty, můžete – a musíte – se přes to přenést. Když ale v překladu opravdu nasekáte hodně chyb – v interpretaci i ve formulacích, sežerou vás i s botama. V tom nejhorším případě vás sežerou veřejně. Když se to stane opakovaně, je překladatel definitivně vyřízený, prostě už žádnou práci nedostane. Je to nespravedlivé, ale je to bohužel realita.

Budu upřímná: Při práci s vaším textem jsem měla velkou obavu, že by se vám něco takového reálně mohlo stát. Nejsem žádný ušlechtilý samaritán, ale já prostě nechci, aby se vám to stalo. Mám k tomu víc důvodů, které tu ale nebudu nyvě rozepisovat, zkrátka to berte jako projev obyčejné kolegiality. Právě to mě vedlo k napsání tohohle dlouhého dopisu.

A vede mě to i k jedné nabídce: Budete-li ještě cokoli potřebovat ujasnit, upřesnit, popovídat si o překladu, o práci s jazykem, obraťte se na mě. Já vím, ono to vypadá, jako bych se považovala za paní dokonalou a hrála si na hodnou a ušlechtilou. Ale tak to vážně není. Já prostě jen nechci vidět dalšího vynervovaného, usouženého, odepsaného překladatele.

Tak, a už opravdu končím. Mějte se krásně, s pozdravem...

Pár dodatků:
1. Překlad, ke kterému se dopis vztahuje, byl vážně hodně, hodně nešťastný. Patřil k těm krajním případům, kdy vlastně neděláte redakci, ale překládáte to znovu, protože po pár stránkách vidíte, že překladateli nemůžete věřit pomalu ani výpovědi typu dneska je krásně. A nemůžete mu to hodit na hlavu, ať to předělá sám, nebo shánět nahonem někoho jiného, protože na to už není čas.
2. Takovouhle litanii smolíte celý pracovní den, musíte ji totiž vytáhnout z poznámek, které jste si průběžně dělali a které jsou ještě mnohem delší. Některým překladatelům tím pomůžete, reagují, ptají se, ujasňují si věci, diskutují; jiní se ani neozvou, tak jako v tomto případě.
3. Jazyková inkvizice je sice osoba bezservítkózní, místy až impertinentní, leč při profesní práci s živým materiálem" se vesměs ukáže, že má i měkkosrdcatější stránky (popsané hustěji, než by sama chtěla). To je pak samé ťuťu-ňuňu-sem, ťuťu-ňuňu-tam. Vždyť ona je ta inkvizitorka vlastně taková hodná tetička...

3. února 2014

Zeman; honza Zeman

Téměř bez komentáře, neb k tomuto bližšího řečnění netřeba, snad jen k třetímu řádku ukázky: tu čárku buď před i za diváky, nebo nikam.

tyden.cz; upoutávka k programu TV Barrandov; jo, promo, to chce péči...