Když se člověk chce stát Židem...

...usiluje o něco, co je přibližně stejně splnitelné, jako kdyby se chtěl stát jezevčíkem nebo levandulí. Jo, kdyby se ale jeden chtěl stát židem, to by byla jiná...

Jsou však mezi námi tací, kteří se rádi pokoušejí o nemožné. Jako například manžel Natalie Portmanové. Tedy aspoň podle toho, co se píše na serveru idnes.cz.

idnes.cz; 3. února 2014

A teď si dáme malý kvíz:

a) Pan Millepied už neví, co by si roupama vymyslel.

b) Někdo, komu to (přinejmenším) momentálně moc nepálilo, ten článek přematlával z angličtiny, která náboženství a jejich vyznavače píše s velkými počátečními písmeny.

c) Autor článku nezná rozdíl mezi židy a Židy; přinejmenším ne ten pravopisný.

Ano, trojka je správně. A dvojka ostatně rovněž (neboli: anglický zdroj nalezen).

Zeman; honza Zeman

Téměř bez komentáře, neb k tomuto bližšího řečnění netřeba, snad jen k třetímu řádku ukázky: tu čárku buď před i za diváky, nebo nikam.

tyden.cz; upoutávka k programu TV Barrandov; jo, promo, to chce péči...

Uživatel z pravěku

Super! Totiž vlastně ne, Super ne, jenom Týden. V internetovém vydání. Ale jinak fakt super, no ne?

tyden.cz; 28. ledna 2014

No, doufejme, že si tu kostru jaksepatří užil. Asi ano, protože se s ní zjevně nemohl rozloučit – vzal si ji, představte si to, i do hrobu.

A nedají si říct...

Kde? V redakci serveru lidovky.cz. Kdyby si říct dali, tak by ty titulky k souhrnu denních zpráv začali dělat nějak jinak. A jeden by pak nemusel žasnout, čeho všeho jsou také české politické strany schopné:

lidovky.cz

Tento případ je přitom obzvlášť fajn, neboť nabízí hned dva obskurní výklady:

• partaj vsadila na Fialu možné i nemožné, mj. i prádlo;
• partaj vsadila na Fialu a také na prádlo.

Obzvlášť spadeno mají asi lidovkářští redaktoři na prezidenta, protože tomu to dělají pořád:

lidovky.cz

I když – kdyby hlava státu vážně měla v popisu práce i lustrování skrytého kouzla české kuchyně, při příštích volbách by se možná s kandidáty dveře netrhly.

Prezident vymýšlí lepší zítřky s hrochem

To koukáte, co? Inkvizice koukala taky. Ale pěkně po pořádku... Článek musí mít titulek. Ten nesmí být moc dlouhý, což je vždycky problém. Pokud článek upozorňuje na větší množství různorodých informací, je to ještě větší problém.

V redakci serveru lidovky.cz se ho nezalekli a rozhodli se, že každý večer zveřejní článek, který shrne nejdůležitější zprávy dne.

Nejen od žurnalistů, i od politiků se lze nadít ledasčeho, takže v létě, kdy „prezidentská“ strana byla takříkajíc na koni a zdálo se, že z něj hned tak nespadne, nevypadal následující titulek úplně neuvěřitelně...

Nakonec se samozřejmě ukázalo, že na koni je leda tak Jazyková inkvizice. Tušíte správně, jedna část článku se týkala  zemanovské partaje, druhá českého bulváru.

O pár týdnů později však inkvizitorčin oř zaržál řehotem tak bujným, že z něj málem potupně sletěla. Prezident sice dávno prokázal, že mu hlavou táhne nejedná pozoruhodná myšlenka, ale že by vymýšlel zrovna toto...

Tady přitom k odstranění zmatečnosti stačilo málo...

...ano, to malé červené cosi, které je zároveň dílčím, leč stěží vyvratitelným důkazem ve vleklé při s těmi, kdo interpunkci považují za neužitečný přežitek.

Další díl seriálu Tragédie jednoho překladu vyjde dnes vpodvečer.

Max & Planck GmbH

To vám byl takhle jednou jeden pán, co se jmenoval Max, a druhý pán, ten se jmenoval Planck. A protože se oba proslavili, v Německu podle nich pojmenovali institut.

Tohoto dojmu mohl nabýt nepoučený čtenář, který se začetl do článku o analýze neandertálské DNA. Autor totiž píše...

idnes.cz

No vidíte to, ne? Max-Planckův institut. Takže Maxův a Planckův. Podle vzoru Geiger-Müllerův počítač – neboli počítač vynalezený pány Geigerem a Müllerem. Nebo třeba Václav-Havlova knihovna, ne? Ehm, to asi nééé...

To tedy máme (už zase) dvě možnosti. Buďto velectěný matlal vážně neví, že se jedna z nejvýznamnějších evropských vědeckých institucí jmenuje podle Maxe Plancka, nebo – což je asi pravděpodobnější – se zase jednou něco převzalo z cizojazyčného zdroje a houby se u toho myslelo, takže z Max-Planck-Institut (pokud to bylo německy) nebo z Max Planck Institute (pokud byl zdroj anglický) vznikl nikoli Institut Maxe Plancka, nýbrž... prostě to, co z toho vzniklo.

Existuje ovšem i třetí možnost, totiž něco jako předčasná silvestrovská oslava v redakci. Autor se totiž rozjel vpravdě grandiózně. Pozor, tramtadá! Následuje slavnostní odhalení zbytku věty...

idnes.cz

Hele, ta antropologie je dóóóst důležitá věda, ne? Tak si snad zaslouží velký počáteční písmeno, co řikáte, kucí?

Hm, jenže tak to asi nebude. Protože kdybyste byli namol, kucí, tak byste možná napsali kerá namísto která nebo tak něco, ale ono je bohužel vidět, kucí, že jste byli dost střízliví na to, abyste vám došlo, že by to nemělo vypadat, že jako máte malou slovní zásobu, a tak jste si řekli, kucí, že to chce trochu tý sofistikovanosti, pročež jste tam vrzli jenž, aby bylo vidět, že jste študovaný.

Ale stejně vám děkuju, kucí, protože nebýt vás, kucí, tak by se čtenáři Jazykové inkvizice, kucí, asi dneska moc nepobavili, kucí...

Prasátečko nejen sexistické

Sexistická reklama hýbe... no, ne přímo světem, ale zjevně hýbe žlučí lidem, kteří pořádají anketu Sexistické prasátečko, i těm, kteří do ní posílají nominace. Míra sexismu nominovaných reklam však není z pohledu Jazykové inkvizice jejich hlavní problém. Aspoň pro dnešek ne, protože dnes se nehodlá zabývat obsahem, ale čistě formou.

 

Případ pojistný, veleváženým manželům Svobodovým zde:

Interpunkce? Co to je, prosím vás? A velká písmena na začátku vět? Přežitek, ne?

Slogan Svlékli jsme pro vás ceny úplně do naha je sice sám o sobě dost děsný, konkrétně děsně vtipný (tak hezky po sousedsku a s pomrkáváním nezbedného očka), děsně novátorský (před sto a více lety) a děsně odvážný (v prostředí klášterní školy), ale nešť. To pravé sousto pro inkvizitory se nachází o něco níž.

Případ dopravní, veleváženým manželům Svobodovým podruhé: 

Jen tři hrubky, no a co má bejt?

Ale copak, copak? Tímto gramatickým skvostem se prostřednctvím písmen větších než malých chlubí i Dopravní podnik města Liberce? Takže negramotnost za veřejné peníze, jo? zatetelí se srdce mé škodolibé. A nemýlí se. Šibal internet totiž záhy vydá svědectví, že město má ve firmě majoritní majetkovou účast. Jasně, s penězi z veřejných rozpočtů se musí nakládat hospodárně, ale nevím, jestli ta ušetřená (maximálně) stovka za korektora je zrovna exemplární příklad chvályhodné hospodárnosti... 

Případ prádelní, veleváženým manželům Svobodovým do třetice: 

Vítěz ankety. Jen jedna chyba, zato vskutku sofistikovaná.

Tady se sice veřejné peníze nerozhazovaly ani se s nimi nemístně nešetřilo, ale obávám se, že se tu stalo něco ještě horšího. Firma Electrolux je velká, slavná a renomovaná. Velké, slavné a renomované firmy využívají služby profesionálních textařů. A korektorů. Takže tenhle text patrně vymyslel někdo, kdo si říká profesionál. Nebo ho jiný, kdo si tak říká, viděl. A schválil. Nebo obojí. Povím vám, dostat Jazyková inkvizice takového jedince do spárů, utáhne španělskou botu na doraz.

 

Co z toho plyne? Sexistické prasátečko? Možná. Gramatické čuně? Rozhodně. A ne jedno. Celé stádo. Inu, bude hodně jitrnic. Nebo spíš jelit.

Lepší než drátem do oka

Ale ne o moc. Hlavně když to vidíte všude. A věřte, že pokud větší než zcela zanedbatelná část vašeho živobytí spočívá v onimrávání cizích písmenek, tak to taky všude vidíte. Častěji než opilec bílé myšky.

 

Třeba tady...

Lidovky.cz

tady...

Tyden.cz

tady...

Lidovky.cz

tady...

Idnes.cz

tady...

Idnes.cz

a tady taky:

Lidovky.cz

Na rozdíl od textů, za jejichž ohlodávání jste placeni, to nemáte jak opravit. Přitom byste to kolikrát udělali i zadarmo, protože tohle se prostě nedá snést. Zvláště když si představíte ty statisíce nebohých čtenářů, kteří se v dobré víře drží pravidla, že co je psáno, to je také dáno. Leckdy – a stále častěji – ovšem není dáno nic víc, než že redaktor/korektor je ňouma. Kdyby totiž nebyl, věděl by, že:

• Před spojkou než píšeme čárku pouze v případě, že uvozuje úplnou větu. Úplnou, pěkně prosím.
• Úplná věta je věta, která obsahuje určité sloveso neboli verbum finitum; finito, tečka.
• Infinitiv není určité sloveso.
• Nepřítomnost jakéhokoli slovesa znamená, že tam žádné sloveso fakt není. Natož pak určité.

To máme tedy dvě možnosti, jak stále opakuje roztomilý pitomeček ve filmu Eva tropí hlouposti:

 

• Raději se zas a znovu rozčilovat nad analfabetismem redaktorů než dostat drátem do oka. (Chci-li větu bez čárky.)
• Raději se budu zas a znovu rozčilovat nad analfabetismem redaktorů, než bych dostala drátem do oka. (Chci-li větu s čárkou.)

Mohla bych se na to vykašlat, ale znáte to – je to silnější než já. Jo, jazykoví inkvizitoři si zkrátka pokoj nedají. A just ne.

I ty, Kiribati?

Internetová verze jednoho vcelku slušného časopisu. Docela zajímavý článek. Nic světoborného, jen taková kuriozitka. Vlastně dvě. Ta první souvisí s obsahem, ta druhá s pojetím interpunkce v jedné z jeho vět. No, gramatických kuriozit je tam vlastně víc, ale na ty momentálně nemám náladu. Tu, kterou mám na mysli, mi totiž hlava nebere. Je poměrně nová a její výskyt se v posledních letech šíří podivuhodnou rychlostí. 

Republika Kiribati, je ostrovní stát v Tichém oceánu. Tak to tam stálo. 

Jinde, konkrétně na jednom z nejčtenějších zpravodajských serverů, se zase psalo: Jenom vím, že mezi českými ženami, čeští muži nemají dobrou pověst. A redakci neomlouvá, že je to odpověď respondenta písemné ankety. I tak to někdo přečíst měl. Korektor, redaktor, sekretářka, to je fuk. Hlavně někdo gramotný.

Na jiném, přibližně stejně hojně čteném serveru pro změnu pravili: Nabídku o rok staršího partnera, ale přijala. 

A ten úplně nejčtenější ze zpravodajských serverů cituje nějakou paní: Jedno mé já, by chtělo být s přítelem...

Asi takhle: To, že lidi plavou v interpunkci, mě neudivuje. Je to jedna z nejproblematičtějších oblastí češtiny, žáci jsou z ní propocení, učitelé běsní. Už mě neudivuje ani to, že v ní plavou lidi, kteří by v ní plavat neměli. Udivuje mě něco jiného – nový styl tohoto plavání. 

Tradiční (skoro bych řekla staré dobré) chybování spočívá v tom, že čárku někde zapomenete; například neuzavřete vsuvku, vedlejší větu nebo přívlastek volný, častěji ze „zadní“ strany. Co se přebytečných čárek týče, ještě nedávno platilo, že je pisatelé cpali před větu se zasunutou podřadicí spojkou, do souřadných větných spojení nebo si v úzkostné snaze o správnost mysleli, že je jaksi korektnější, aby byl každý „podezřelý“ přívlastek přívlastkem volným. 

Psalo se mám radost že jsem dostal dárek (chybějící čárka) nebo mám radost, že jsem dostal dárek, a že přijela babička (nadbytečná čárka v souřadném větném spojení). Ale nepsalo se mám, radost, že přijela babička.

Možná to lze částečně připsat na vrub vlivu angličtiny, všechny případy tohoto jevu na ni však svalovat nemůžu. Nedá se nic dělat, musím přiznat, že to nechápu. Nevím, kde se to bere. Co u všech čertů vede člověka k tomu, aby napsal republika Kiribati, je ostrovní stát v Tichém oceánu? Což je totéž jako Andulka, je moje sestra. Jestli vás nějaká příčina napadá, sem s ní. Budu, vám, vděčná. Gr...

Budeme mít sex

„Už spolu skoro vůbec nespíme,“ lamentovaly zanedbávané ženy v anonymních časopisových poradnách.

Jo, to byly časy. Zlaté časy, abychom byli přesní, protože tehdy šlo ještě pořád o problém jednotlivců.

Dnes je to vážnější. Lidi už spolu nespí vůbec. Mají spolu sex. A Jazyková inkvizice z toho má záchvaty koprolalie. Což je, kdybyste to náhodou nevěděli, nezvladatelné nutkání k užívání těžkých vulgarismů.

Proto si teď představte asi tak pětiminutové pípání, takové to, jež z ohleduplnosti k nezletilé, a tím pádem dosud mravně nezkažené části divácké obce vkládají televizní technici do úst panu Pohlreichovi. A potom...

Slyšte, slyšte, neboť Jazyková inkvizice zatraceně dobře ví, kde hledat počátek tohoto smutného stavu. Ano, v dobách, kdy slovo anglické začalo být rovno slovu Božímu. Přesněji řečeno v době, kdy se redaktoři společenských rubrik přestali namáhat shromažďovat dopisy čtenářů (nebo si je aspoň vymýšlet jako blahé paměti Jaroslav Hašek v redakci časopisu Svět zvířat) a jali se přejímat články anglickojazyčné provenience.

Záměrně říkám přejímat, protože s překládáním to nemá nic společného. A staré dobré souložení, milování či – v lékařských nebo cudnějších textech – intimní styk zdaleka nejsou jediné výrazy, jež se v důsledku této zvyklosti pomalu přesouvají mezi archaismy.

Protože „to have a sex“ se česky řekne „mít sex“:

A (skoro) nikdy jinak:

Všichni bychom se notně nasmáli, nebýt zdrcující pravdy, která praví: Jazykové zvěrstvo objevivší se v médiích se mezi prostými občany šíří rychlostí, která je přímo úměrná čtverci jeho debility. Takže se není co divit, že i sami čtenáři si dnes stýskají odborníkům těmito slovy:

Jak vzniká klišé?

Snadno a rychle.

Na začátku bývá metafora. Nadsázka. Fantazie. Vnuknutí, inspirace, úspěšný pokus o neotřelost. A na konci? Mrtvola. Prázdná slova, prázdné věty, prázdné myšlenky.

Tragédie odbytá hysterickým výkřikem, prostá věcná informace utopená v bahništi slovního kalu, obraznost jako nástroj odtažitosti, poetičnost jako prostředek zvyšování nákladu a sledovanosti.

Thriller, horor, komedie, vaudeville, opera buffa, burleska, varieté, taškařice se zpěvy a tanci, anekdota, fraška, krvák, humorná scénka, detektivka, existenciální drama, vesnický román... Žánr je nutná podmínka. Sdělovací styl v rubrice „zpravodajství“ je známkou duševní nedovyvinutosti, prostota je sprostota.

Když si tornáda v USA vyžádají 45 obětí, zní to sice nesmírně vzletně, ale ti zemřelí – ti lidé, kteří ještě před pár dny žili, ale nyní jsou mrtví – se za tím jaksi ztrácejí.

A když si pětadvacet obětí vyžádají násilnosti v Pákistánu, je to ještě horší. Ti lidé byli zabiti, popř. zastřeleni, ušlapáni, podřezáni... zkrátka zavražděni. Jinými lidmi.

Napíšete-li, že kalamita ochromila dopravu, méně otrlý čtenář lehce nabude dojmu, že po českých silnicích neprojede prakticky jediné auto. Proto si ten článek taky otevře, že ano; konečně se něco děje, no ne? Nějaké zvýšení, ba ani výrazné zvýšení počtu dopravních nehod by ho přece nevytrhlo...

A pokud týž článek pokračuje zoufalými výkřiky jako: „A to nejhorší nás prý čeká!“ nebo: „Kruté živly opět sužují velkou část země,“ nejedna citlivější povaha by si pomalu balila evakuační zavazadlo a prchala někam do bezpečnějších končin, dokud jsou cesty schůdné.

Ne, hrůznost klišé nespočívá v tom, že uráží jemnocit krasoduchů, staromilců a jazykových puristů. (Koneckonců – urazit jemnocit krasoducha může být docela zábavný, ne-li přímo záslužný počin.)

Zmechanizované emoce, instantní city, zautomatizované myšlení. To jsou ty nejhorší následky klišé.

Klišé otupuje, ochromuje, umrtvuje, zabíjí. Klišé je past. Past bohorovnosti. Narkotikum bagatelizace na jedné a tyjátru za každou cenu na druhé straně.

Klišé je zastírání. Klišé je lež. Jednou vědomá, jindy nevědomá. Jak kdy. Ale pořád je to lež. A lež je zlo.

Ale pozor, tohle zlo nenajdeme jen ve sdělovacích prostředcích, jak by se možná zdálo. Zaplňuje výroční zprávy a volební programy (schválně si je někdy zkuste poctivě přečíst), jednací sály a konferenční místnosti od soudních síní až po školní sborovny, hospodské výčepy i noblesní kavárny, reklamy a inzeráty, kuchyně a obýváky.

A proto: Sledujte ho, hubte ho, nedejte mu šanci!

Kolaps!

Obrázek: Wikimedia Commons

Kolabuje kde co a každou chvíli. Zejména doprava, informační systémy a lidé v horkém odpoledni. Rovněž tak ekonomiky, zásobování a rozvodné sítě.

Sloveso (z)kolabovat a podstatné jméno kolaps pocházejí z latiny (což jim nezazlívám) a znamenají (z)hroutit se, resp. (z)hroucení.

Pokud se něco zhroutí, tak to spadne. Jasné jako facka. Jenže ono to nespadne jen tak; sesune se to dovnitř, do svých útrob. Což působí o poznání děsivěji, než když to „jenom“ žuchne, zřítí se to nebo zboří.

Tato děsivost je dána absencí zjevného vnějšího činitele. Ta v sobě skrývá cosi přízračného a archaická stránka naší osobnosti (ta, která se od dob, kdy si naši předci pochutnávali na mamutech s koprovou omáčkou, moc nezměnila) nám našeptává, že se díváme na něco, co není tak úplně z tohoto světa. (Vzpomeňte si na záběry sesouvajících se věží World Trade Center.)

Proto také slova jako kolaps nebo zhroucení, použijete-li je v obrazném smyslu, tak výrazně podtrhují nepříznivost popisované situace. Někdy je to namístě, jindy už méně.

Například obrat „psychické zhroucení“ hovoří tak výstižně, jak to umí právě jenom metafora. Přesně reflektuje stav, kdy se naše já sesouvá do sebe sama podobně jako zmíněná newyorská Dvojčata. Taktéž hroutící se naděje či plány jsou fráze sice otřepané a hodné opatrného zacházení, nikoli ovšem nemístné.

Od zhroucení ke kolapsu

Zatímco „duševní zhroucení“ nahradíte „psychickým kolapsem“ docela přirozeně, těžko řeknete, že vaše naděje na výhru ve Sportce zkolabovaly. Ale sdělovací prostředky dávají kolapsu přednost takřka za všech okolností. Proč? Říkám tomu efekt dvojitého úderu:

1.

Kolaps zní kategoričtěji. Ba přímo apokalypticky. „Kolaps, kolaps,“ zkuste si to vyslovit – jako když práskne bičem. Kolaps evokuje totální konec s neodčinitelnými důsledky, něco, z čeho se všichni zblázníme a už se z toho nikdy nevzpamatujeme.

2.

Funguje zde to, co u mnoha slov s cizí etymologií. Oproti rozšířené domněnce není jejich používání problematické hlavně proto, že zbytečně „zanášejí“ naši mateřštinu, ale proto, že tak často zesilují (nebo naopak zeslabují) emoční dopad výpovědi, popř. posouvají její smysl.

Proto také titulky neoznamují takové čajíčky, jako že těhotná žena v pětatřicetistupňovém vedru omdlela v obchodním centru. Jen v Praze totiž omdlí stovky lidí denně. Vedro nevedro.

Z téhož důvodu nás nikdo nezpravuje, že americká ekonomika má vážné problémy. Má je totiž pořád, tak jako každá. A vůbec – problémy má tak nějak kdekdo. Nuda.

Chce to krev, kvílení, pláč a skřípění zubů. Snadno a rychle, jak jinak. Takže...

Kolaps! Apocalypse Now!

Jazyková inkvizice vs. (módní) policie

Pokud by se snad kdo z p. t. čtenářstva domníval, že Jazyková inkvizice nehoví světským libůstkám a po českém internetu šmejdí toliko za účelem lapání češtinářských hříšníků, svatokrádežníků a podobných zavrženíhodných individuí, setrvával by v těžkém, přetěžkém omylu.

Leč marnivost se nevyplácí, jak se nedávno přesvědčila, když rozdychtěna zvědavostí neodolala pokušení v podobě článku pojednávajícího o plesových róbách.

Za tuto neprozřetelnost totiž zaplatila náběhem na lehčí příhodu srdeční, anžto na ni hned v prvním odstavci vykoukl další důkaz skutečnosti, že novinářstvo české i nadále s pílí usilovnou pokračuje ve své snaze zbavit se veškerého nepotřebného balastu, v tomto případě znalosti gramatiky:

Pravda, článek psala odbornice na módu, nikoli profesionální novinářka. Tím spíše ovšem vyvstává otázka: Je snad finanční situace nečtenějšího českého zpravodajského serveru natolik bezútěšná, že nedovoluje zaměstnat korektora?
A nebo – ach, mé naivní srdce se tomu vzpírá uvěřit – to někdo takový přece jenom četl? Nu, rozhodnutí této vpravdě ožehavé otázky ponechám na laskavých čtenářích.

A jenom tak pro pořádek připomínám, že mezi českými substantivy se vyskytuje to, čemu říkáme jména pomnožná. A ta že se pojí zásadně s číslovkami druhovými.

Z čehož plyne, že módní policistka ve skutečnosti nevybrala pět šatů, nýbrž patery šaty.

Dodatek pro otrlé:

Zkuste si do vyhledávače zadat takové výrazy jako šest houslí, pět dveří nebo čtyři vrata.

Spatříte-li něco, co se podobá následující ukázce, vězte, že je zbytečné objednávat se kvůli tomu k očnímu lékaři. Tohle totiž brýle nespraví. Ani jedny, ani dvoje. Ba dokonce ani dvacatery.

Hranolky za hranou

Co myslíte, že udělá Jazyková inkvizice, zavítá-li do pohostinského zařízení, kde na jídelním lístku objeví vídeňskou roštěnou s hranolkami?

Chytí číšníka pod krkem a nutí ho, aby to okamžitě stokrát přepsal a dal podepsat panu majiteli? Vynucuje si odškodné v podobě sklenky dvanáctileté irské whiskey nebo aspoň písemnou omluvu na hlavičkovém papíru dotyčného lokálu?

Nikolivěk. Jazyková inkvizice totiž dobře ví, že by si mohla akorát tak trhnout smaženým kuřecím křidýlkem a že to menu dost možná v potu tváře sesmolil právě sám majitel či ředitel podniku. 

Především však vyniká soudností a za cenu nezměrného sebezapření krotí svou profesní deformaci. Uvědomuje si, že do hospody se zpravidla chodí za libostnou krmí, nikoli za libostným jazykem. Nanejvýš tak za tím uzeným.

Nicméně co ve své neskonalé dobrotě promine profesionálům gastronomickým, nestrpí u těch, jejichž hlavním pracovním nástrojem je pero, psací stroj nebo klávesnice počítače. A řádí-li tito jazykoví chuligáni na stránkách nejčtenějších zpravodajských portálů, její mysl se teskně hrouží do starých zlatých časů, v nichž vládlo právo útrpné. Protože při té frekvenci už to začíná zavánět organizovaným zločinem.

Nevěříte?

Teprve Belgičané udělali z hranolek noblesní jídlo, konstatuje server ihned.cz.

Kvůli atletice se vzdal milovaného smaženého sýru s hranolkami, hlásá idnes.cz v olympijském profilu skokana Jaroslava Báby.

Žena našla chcíplou myš v pytlíku s mraženými hranolkami, alarmují veřejnost novinky.cz.

Korektornou (jestli tam tedy něco takového mají) serveru lidovky.cz zase prošel recept na hamburger s hovězím masem a hranolkami.

A co by to bylo za skandál, kdyby u něj chyběl super.cz: Tomu neuvěříte! Takhle se cpe vychrtlá Eliška Bučková hamburgery a hranolkami! Nebojte, uvěříme. Už jsme si zvykli.

Drazí čtenáři, snažně vás prosím: Podaří-li se vám kdy proniknout do blízkosti některého z účastníků tohoto zlolajného komplotu, jemně mu v nestřežené chvíli naznačte, že hranolek je malý hranol. Ne malá hranola. Případně mu pro jistotu prozraďte, že se skloňuje podle vzoru podolek.

Ach, ještě něco: Vzkažte mu, ať se tímto poznatkem ve svém vlastním zájmu hledí řídit. Protože tolik hranolek v českém mediálním prostoru, to už je skutečně za hranou. A že dojde-li na nejhorší, hranice zdaleka nemusejí plát toliko na břehu Rýna...

Strašlivé přiznání britského prince

Začneme tím, že uzavřeme malou džentlmenskou dohodu ohledně oprávněnosti nebo smysluplnosti probíhající války v Afghánistánu jako takové: Budeme si o ní myslet své. Vy i já. A necháme si to pro sebe. Srozuměno? Výborně, takže se můžeme pustit do prohřešků, které spadají pod jurisdikci Jazykové inkvizice.

Mladší syn Jeho královské Výsosti prince z Walesu se nedávno coby příslušník britské armády zúčastnil válečných operací v Afghánistánu. Války jsou moc ošklivá věc. Ošklivá věc, k níž patří střílení, házení granátů, vyhazování mostů do vzduchu, nálety – prostě zabíjení. Proto je taky tak ošklivá.

Nicméně když už jste jednou voják, tak tohle všechno samozřejmě víte. Ostatně to víte, i když voják nejste. Nejste-li ovšem redaktorem, jenž samým soužením nespí, jen aby vymyslel co nejtřeskutější titulek. Například...

Zabíjel jsem talibance, přiznal princ Harry po návratu z Afghánistánu

Pro více informací...

...šla bych světa kraj.

Ale nemusím se namáhat. Naštěstí mi stačí udělat něco mnohem jednoduššího, povětšinou na něco kliknout, někam zatelefonovat nebo vyťukat webovou či e-mailovou adresu.

Na počátku toho všeho bylo ne jedno, ale hned tři slova. A ta slova byla v angličtině. Aber – das ist doch die erste Phase, jak praví klasik.

Ve druhé fázi se k nim totiž nachomýtl někdo, kdo považoval přemýšlení za diluviální přežitek. Vybaven tímto pokrokovým přesvědčením oprášil znalosti prvních dvou lekcí angličtiny, případně vzal do ruky slovník a přeložil trojslovnou vazbu for more information. A to přibližně podle tohoto tříbodového modelu:

1. Information je informace; to pozná každý.

2. For znamená pro.

3. More rovná se více.

Výsledek: Dohromady to znamená pro více informací.

Jak se k této kacířstvím zavánějící opovážlivosti postaví Jazyková inkvizice?

Tso je?

Loni v létě se v Bulharsku stala tragédie. Psali o ní v novinách. A uvedli pár slov bulharského ministra vnitra. Možná tu citaci převzali z agentury Reuters, na niž odkazují pod článkem, možná z jiného zdroje. Tak či tak, ten zdroj každopádně mluvil anglicky.

Potud v pořádku. Dokonce ani od redakce velkého deníku nemůžeme vyžadovat, aby zaměstnávala aspoň jednoho člověka se znalostí bulharštiny. Ale česky by tam měli umět všichni. Což neumějí. Člověk, který umí česky, totiž nikdy, opravdu nikdy nemůže citovat bulharského ministra Tsvetana Tsvetanova.

Člověk vládnoucí češtinou ví, že tento jazyk obsahuje písmeno c, jehož výslovnost je shodná s ц bulharské cyrilice; že ve většině českých slov nemá c fonetickou hodnotu k, s, případně č. Proto také správně transkribuje pana ministra jako Cvetana Cvetanova.

Jenže co se divím. Vždyť to není tak dávno, co se přes stránky českého tisku přehnala japonská vlna tsunami (ignorujíc tak existující, zavedenou a hlavně perfektně funkční českou transkripci japonštiny) a rodilí mluvčí češtiny čím dál tím častěji píošou cosi o čínském mudrci Lao Tse (nedbajíce na rovněž tak existující českou transkripci čínštiny).

Ale zpátky do Evropy: Prásknu na autora článku něco, co na sebe ostatně práskl sám ve svém profilu, a sice že vystudoval historii. Tak jen doufám, že se z jeho pera nedočkáme nějaké pěkné publikace o ruském tsaru Petru Velikém.