Vopruz, milé děti, aneb Utrpení nad dětskou knihou IV

Ten můj fotr, to je vám takovej kokot. Věčně chce, abych mu pomáhal v krámě a tlemil se tam na lidi, co mi jsou úplně víte kde, jen proto, že jsou to prej zákazníci a dávaj nám vydělat. A když přivezou bednu s novým zbožím, tak na mě volá: „Chlapče, pojď se kouknout, jaký jsou tu hezký reklamní obrázky!“ Mu snad jebe, ne? Copak jsem zvědavej na nějaký připitomnělý plakáty s ženskou, jak pije kafe? A když nemusím trčet v krámě, tak mi dávaj hlídat ségru, no co vám budu povídat, vopruz nad vopruz. A pak mě taky deptá ten uslintanej dědek, co nemá na práci nic jinýho než trajdat po městě a buzerovat. Tuhle mi čuměl do ucha, jestli ho mám jako čistý, a pak mě táhnul přes náměstí do krámu a pak na tátu udělal: „Hele, vidíte, jakej hnůj v těch uších má?“ A fotr ho neposlal někam, ne, normálně se mu omluvil, něco ve smyslu no jo, víte, to jsou ty děti, protože je celej podělanej, jen aby u nás ten dědek nepřestal nakupovat. Jo, jmenuju se Petr Bajza a chodím do čtvrtý třídy. 

Máte pravdu, Poláček to tenkrát takhle nenapsal. A nenapsal by to tak ani dnes, protože to byl Poláček. A taky je pravda, že jsem to v zájmu názornosti trochu nadsadila, hlavně v tvrdosti některých vulgarismů, ale ne moc. A třetí pravda je, že vulgarismy nejsou ten hlavní problém (pokud jsou vůbec problém) a že tohle není filipika proti vulgarismům.

Je to filipika proti lacinosti a podbízivosti; proti zatím nikoli vžité, ale mohutně se vžívající představě, že „dnešní děti“ se vám na Ransoma, Foglara, Andersena a konečně i na toho Poláčka vykašlou; v širším smyslu pak proti zvesela šířenému názoru, že „dnešní dítě“ se (navzdory tomu, že si toho dosud žádný renomovaný biolog, neurolog ani genetik dosud nevšiml) nerodí se stejným potenciálem k přemýšlivosti, citlivosti až útlocitnosti, se stejnou zvědavostí a zvídavostí jako ty, které se rodily před třiceti nebo třemi sty lety; že „dnešní dítě“ prostě nechce nejen přemýšlet, ale ani cítit, a že nikdo – rodiče, učitelky, společnost – nemá právo ho k tomu nutit; že pokud od svého vlastního dítěte něco chcete, například aby četlo knihy, musíte si ho předcházet.

V rámci tohoto nově se ustavujícího dogmatu jsou za uvědomělé autory knih pro děti, za ty, kdo na to kápli, považováni ti, kteří píšou knížky, jejichž hrdinové zastávají přibližně tyto postoje: Fotr a brácha jsou kreténi, máma je kráva, učitelka jakbysmet, babička smrdí; škola je vopruz, prázdniny jsou vopruz, jaro, léto, podzim a zima, všechno vopruz, vole... 

Uznalé hýkání nad jejich opusy se odvíjí od premisy, že „dnešní dítě“ nechce vůbec nic vědět o dobru a zlu, o spravedlivosti a křivdě, o zbabělosti a statečnosti, o lásce a přátelství, prostě o ničem. „Dnešní dítě“ má ve věcech jasno. Ještě se ani neumí posadit na nočník, a už ví, že báchorky o chlapečkovi, který se proměnil v osla, pročež trpěl doslova jako zvíře, a to všechno jen proto, že nedbal rad svého tatínka, lhal a zanedbával učení, nejsou než nerealistické slinty, protože v reálném životě by tomuhle malému ulhanému lemplovi nejen všechno prošlo, ale ještě by to dotáhnul přinejmenším na ministra nebo aspoň na předsedu nějaké té správní rady.

O „dnešních dětech“ se toho stejně jako o „dnešní mládeži“ napovídalo dost už včera, předevčírem a i za krále Klacka a je fakt, že tyhle řeči šly vždycky tak trochu šejdrem. To je první věc, věc, která se nemění. Jenže pak je tu věc druhá, která se změnila tak, že víc už to ani nešlo.

Zatímco dřív se nad (spíše jen domněle) neutěšeným stavem věcí hořekovalo, dneska se přišlo na to, že dítě má nezadatelné právo považovat spojené závody Život, vesmír a tak vůbec už od počátku za jeden velkej vopruz. Podstata megaprůšvihu této změny je tak zjevná, že ji nevidíme. Paradox, ale překvapivě častý.

To první proroctví (o tempora, o mores) je přinejmenším z hlediska dosavadního toku dějin sebevyvracející; přes všechny nářky a skuhrání i přes všechny zatraceně reálné problémy a trampoty je svět čím dál tím lepší a život v něm příjemnější; ne všude, ne pro každého, ale pro čím dál tím víc lidí ano. (Než mi to začnete vyvracet, račte se nejdříve propadnout o pouhá dvě století zpět, a ne na šlechtický dvůr, nýbrž mezi prostý plebs; a nevracejte se dřív než po pětileté zkušenosti se starými dobrými časy.)

Druhé proroctví (hlavně nevštěpovat dětem žádné vyšší ideály) má obrovský potenciál k tomu, aby bylo sebenaplňující. Jinými slovy: tisíce let se skuhrá, že „dnešní děti“ jsou nezdvořilé, líné a neprahnou po vzdělání, a přesto zdvořilost, píle ani vzdělanost ze světa dosud nevymizely, ba naopak. Ještě jinými slovy: ačkoli leckteré dítě je z pouček o zdvořilosti a píli otrávené, nakonec, když překoná různá období vzdoru, se podle nich stejně chová. Co z toho plyne? Že co se fundamentálních životních postojů a hodnot týče, nakonec z dítěte s poměrně velkou pravděpodobností vyroste to, co z něj „mít“ chceme. Bude si je sice interpretovat a uplatňovat po svém, tj. trochu nebo úplně jinak než my, ale pořád budou plnit funkci jakéhosi rámcového normativního předobrazu.

Normativní předobrazy fungují vždy, ať už jsou jakékoli. Když ten dosavadní překreslíte do podoby, která tvrdí, že vše velké a ušlechtilé – jako třeba přátelství, touha po vědění či spravedlnosti – jsou jen kecy, bude fungovat taky. Když se na dítěti budete intenzivně dopouštět osvěty v tom smyslu, že je OK, aby už od kolíbky považovalo všechny nároky za nemístné a všechny své bližní za kretény, nakonec vám vyhoví. A to pak budete koukat, zejména pokud se tohoto výchovného návodu bude držet nikoli nepodstatná část společnosti.

Ale zpátky ke knížkám. O autorech dětské literatury psané v duchu hesla svět je plnej debilů, se často říká, že se skvěle vcítili do myšlenkového světa dnešního dítěte, že pochopili, o co má dnešní dítě zájem. Já o nich říkám, že pochopili akorát tak to, za co dostanou dobře zaplaceno:

Za knížku, která by přece jen měla vypadat jako knížka, a ne jako nějaká sešitovka; má tedy aspoň nějakých sto padesát stránek, ale zároveň maximálně třicet normostránek; těch zbylých sto dvacet naženou obrázky, rozcouraný skript a podobné vylomeniny. Rodič a učitelka se nažerou (protože dítě drží v ruce sakrální předmět zvaný KNIHA), ale dítě zůstane celé (tj. nepředře se).

Dodatek:
Jestli máte pocit, že Jazykové inkvizici není žádná literatura pro děti dost dobrá, vězte, že přece jenom existují i tituly (i když jich není mnoho), nad nimiž tato instituce jásá, až je z toho celá ujásaná. O některých se tu ještě zmíním, ale pro začátek doporučuju například tento.

Jak se nepropotit aneb Utrpení nad dětskou knihou III

Dneska musí Jazyková inkvizice začít omluvou. Před časem vám totiž radila, že máte předškolním dětem směle a bez obav číst knížky, které jsou (podle vydavatelů nebo všeobecného povědomí) určeny pro mladší školní věk. A zapomněla vás varovat, že si tím zavaříte. Protože... víte, co se stane?

Máte šestileté, sedmileté děťátko – a celou Lindgrenovou přečtenou. Několikrát. A taky Collodiho, Endeho a Petišku, jakož i celou pro děti určenou tvorbu Zdeňka Svěráka, Roalda Dahla, Betty MacDonaldové a obou Čapků. A všechny tři díly Šrutových Lichožroutů.

A jste kde? V háji? Pche! V hlubokém, stěží prostupném pralese. Děťátko už není děťátko, je to vlezlý, otravný fakan, který dnes a denně provokativním, takřka uštěpačným tónem naléhá: „Kdy mi koupíš další knížku?“

Víte, co uděláte? Budete toho haranta čtenářsky „urychlovat“ dál. Nic jiného vám nezbude. Takže zatímco až dosud jste se museli v knihkupectvích prodírat přemnoženými růžovými králíčky a dalšími ťuťuňuňu tituly, nyní vás čekají police nadepsané cedulkami školáci, dobrodružné, případně dívčí. A v nich myriády opusů psaných buďto ve stylu děsněj-vodvaz-vole, nebo oplývajících mírou mravoučnosti, za jakou by se nemusel stydět ani Timur se svou partou. A někde v temném, zaprášeném a červotočem prolezlém koutku se bude krčit pár exemplářů opravdové literatury pro děti.

Jak je vypátrat?

1. V žádném případě nevyrážejte do knihkupectví jen tak nazdařbůh. Budete z toho celí propocení (doslova, protože v obchodech je příšerné vedro), až nakonec, po tříhodinovém hledání, něco popadnete, abyste neodešli s prázdnou a nemuseli tam chodit znovu, protože o další potní kúru už nestojíte.

2. Neptejte se dětných známých. Pokud se sousedovic Mařence líbil dejme tomu Rozverný školák Péťa Vonásek, ještě to neznamená, že ta knížka za ty dvě nebo tři stovky stojí. Dost možná to znamená jen to, že Mařenka nemá Vonáska s čím srovnávat, leda tak s jinými vonáskoidními tituly.

3. Neptejte se knihkupců. Knihkupci knihy milují, ale až na vzácné výjimky knihy pro dospělé. Hlavně Prousta, Strindberga a tak podobně. Dostat na starost dětské oddělení je pro ně za trest, jelikož naděje, že si tam se zákazníky podebatují o Proustovi, Strindbergovi a tak podobně, je mizivá. Zaměstnanci menších knihkupectví, kde žádné speciální dětské oddělení není, houfně prchají na záchod, jakmile jen spatří zákazníka s dítětem. Nestihnou-li prchnout včas, tváří se, jako že tam nejsou, a modlí se, aby se dospělý doprovod na nic nedotazoval. (Toto není filipika proti knihkupcům, ale střízlivý popis reality; i Jazyková inkvizice nějaký čas pracovala v knihkupectví...) Dotáže-li se, dostane v nejlepším případě informaci, co se asi tak nejvíc prodává, což je celkem pro kočku, protože...

4. ...protože nejvíc se prodává to, co má promo. A to, co kupují všichni. Kupují to proto, že to má promo. Promo stojí velké peníze, které nakladatel investuje nikoli do titulu, jejž považuje za mimořádně kvalitní, ale do toho, který by při troše štěstí mohl odpovídat většinovému vkusu. V tomto odhadu se často trefí, protože... většina lidi si koupí to, co má promo.

5. Už vůbec nehledejte pomoc na rodičovských webech. Ve výsledku to vyjde nastejno jako vejít se zavřenýma očima do prvního knihkupectví a popadnout první knížku, kterou nahmátnete.

A co tedy dělat máte?

6. Připravte si papír, tužku, internetový vyhledávač a moře času. Najděte si stránky nějakého velkého knihkupectví nebo distribuční služby (vzhledem k šíři nabídky nejspíš Neoluxor nebo Kosmas), otevřete sekci dětských titulů a v ní všechny kategorie, které jsou věkově relevantní. Jednotlivé kategorie se často prolínají (takže některé knihy najdete v několika sekcích) a někdy vám zařazení do té či oné z nich bude připadat docela zvláštní.

7. Co ignorovat?

a) Všechny knížky od soudobých českých autorů (ano, zjednodušuju, všechny nejsou hrozné, ale tohle je „návod první pomoci“; k těm nehrozným se dostanu v některém z příštích článků).

b) Všechno, u čeho se v anotaci píše zjednodušenou nebo pro děti přístupnou formou nebo něco podobného; všechna „čtenářsky přístupná“ převyprávění „složitých“ knížek.

c) Všechno, co se podle obálky, názvu a/nebo anotace tváří děsně hustě; všechny zločinné babičky, dědečky, co se potají převlékají do dámského prádla, a podobná fakt originální témata.

8. Co zůstane, to si zapisujte. Moc toho nebude, protože zcela samozřejmě vyřadíte i to, co už doma máte (viz výše). Anotace na knihkupeckých webech jsou velmi stručné, informačně chudé, podrobnější informace si musíte obstarat jinde. Doporučuju Databázi knih (tu mám radši, je taková osobnější) nebo Českou bibliografickou databázi. Většinou tu najdete trochu obsáhlejší anotace, něco víc o autorovi (včetně jeho dalších titulů), často i recenze (ke knihám i autorům) a také komentáře čtenářů. U těch – a také u recenzí – můžete otevřít profil toho, kdo je psal, a podívat se, jaký typ knih čte, které doporučuje, které autory má v oblibě. Právě tato funkce může být hodně přínosná, protože celkem snadno zjistíte, jestli se ke knížce vyjadřuje člověk s podobným čtenářským vkusem, jako je ten váš, nebo jestli je to někdo, jehož názor pro vás osobně není důležitý. Dodatek: nemusíte „proklikávat“ autory všech komentářů, stačí, když se soustředíte na ty, kteří říkají trochu víc než jen hezké; moc se mi to líbilo; skvělá knížka pro všechny nebo hrozné; vůbec to nečtěte atp.

9. Pokud vás v této fázi celého procesu nějaká knížka ještě pořád zajímá, zkuste do vyhledávače zadat její název plus slovo ukázka. Bývá to jen pár stránek, ale o autorově stylu se z ní při troše štěstí něco dovědět můžete.

10. Teprve potom jděte do knihkupectví a naporoučejte si vybrané tituly. Pečlivě si je prohlédněte. Opět sledujte především styl (hlavně tedy to, jestli autor vůbec nějaký styl má). Čtěte také záložky, předmluvy, doslovy. (Tuto poslední akci můžete také podniknout v knihovně, je tam víc času a větší klid.)

11. Běžte k pokladně a plaťte. Hodně štěstí.

Tak co? Ještě jste nepadli vysílením? Já vím, ten postup je časově náročný. Ale je ověřený a zaručuju vám, že se nakonec vyplatí. I časově. Není ani moc objevný, ale článek je hlavně pro ty, kdo opravdu tápou. Jestliže to není váš případ, gratuluju. Možná pro vás bude užitečný aspoň některý z dalších článků o knihách pro děti.

Související články:
Utrpení nad dětskou knihou
Povídali, že mu hráli aneb Utrpení nad dětskou knihou II

Povídali, že mu hráli aneb Utrpení nad dětskou knihou II

Vlastně ne, povídali, že děti nečtou. A taky povídali, že dřív byla Země kulatější, nebe modřejší a taky: Jo, deset deka salámu! To bylo za mejch mladejch let nějakýho salámu!

Já povídám, že je to přinejmenším diskutabilní. A mám to podložené statistikami, heč! I nedůsledný hledač jich na internetu objeví poměrně hodně. Co říkají? Když jejich výstupy v zájmu většího počtářského pohodlí trochu zprůměruju a zaokrouhlím, tak přibližně toto: Čtvrtina dětí ve věku od 10 do 14 let čte denně, čtvrtina několikrát týdně, čtvrtina méně často až vzácně, čtvrtina vůbec.

Je tahle sklenice optimisticky poloplná, nebo pesimisticky poloprázdná? Než se nad tím zadumáte, připomenu vám jinou, opět trochu zaokrouhlenou statistiku: Hodnota IQ je u více než čtvrtiny populace nižší než 90 bodů, u čtvrtiny se pohybuje mezi 90 a 100 body, u další čtvrtiny mezi stovkou a stodesítkou, zbývající necelá čtvrtina populace má IQ vyšší než 110 bodů.

Slušná, leccos objasňující korelace. Ale to by tak hrálo, aby výše IQ korelovala s mírou čtenářské náruživosti; v dnešní době, při doktríně, že se každý může naučit všechno, a pokud se to nenaučí, tak jistě jen proto, že je obětí diskriminace... ne, to je zkrátka nepřípustné, říkají milovníci pokroku. Jazyková inkvizice má však dojem, že nezbývá než se (pokolikáté už?) pokorně sklonit před velkým českým géniem a pietně opakovat: Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory...

Abych se dostala tam, kam potřebuju, zmíním další typ čtenářských statistik, který nesleduje, jak často děti čtou, ale kolik toho přečtou. Výsledky? Opět velmi zhruba: Přes 30 procent dětí přečte za měsíc více než jednu knihu, 40 procent jednu, necelých 30 procent žádnou.

Výsledky opět vcelku spořádaně korelují s předchozími statistikami, ale mně teď – a klidně mě podezírejte z elitářství – jde jen o těch 70 procent čtoucích dětí. Ty totiž chtějí nejméně jednu knížku měsíčně. Skoro polovina z nich aspoň dvě.

70 procent, to je přesvědčivá většina. A kde těch 12 a více knížek ročně brát, když zcela nepoužitelné dětské tituly jsou v knihkupectvích zastoupeny většinou ještě přesvědčivější? A máme tu, drazí spoluobčané, závažný společenský, bezmála celospolečenský problém. Bez přehánění.

Podotýkám, že poměr knih hrozných, slušných (nebo přinejmenším neškodných) a toho, čemu se dá říkat literatura, se v kategorii dětská četba nejspíš moc neliší od kategorie četby pro dospělé. Viděno mou optikou – a nelekejte se, je to optika inkviziční – je to asi 90 procent děsu, 9 procent neškodnosti a 1 procento literatury. Potíž je v tom, že dětských knih vychází několikanásobně méně než titulů pro dospělé, takže několikanásobně méně je i těch, které za něco stojí.

Selektivní paměť sice svádí k dojmu, že dříve byl poměr kvalitních a úděsných dětských knih příznivější (a že snad na tom mohly mít zásluhu i různé komise a z jejich existence vyplývající fakt, že si každý nemohl psát, překládat a vydávat, co se mu zachtělo). Pokusím se vás vyvést z omylu, a to na základě své vlastní zkušenosti. Aneb trochu epiky:

Před pár lety se Jazyková inkvizice vypravila do skrovné chaloupky svých rodičů, konkrétně do přístěnku sloužícího jako stáj pro rodinný povoz a také jako shromaždiště všelikých předmětů, které by ještě někdy, v blíže neurčené době mohly přijít vhod. Jedna z těchto blíže neurčených dob kupodivu vskutku nastala, neb inkvizitorka seznala, že z toho, co kdysi vypadalo jako utěšeně zásobená dětská knihovnička, by mohla vytěžit bohatou a hodnotnou četbu pro své potomstvo. A to se vyplatí, myslela si.

Ale jen do chvíle, kdy po vytahání desítek škatulí usedla na prosluněný trávník a jala se prohrabovat jejich obsahem. Průběh procesu vypadal asi takto (pozor, v zájmu zachování autentičnosti následují vulgarismy): Sračka, sračka, sračka, sračka... tohle by docela šlo.... sračka, sračka, sračka, sračka, übersračka! Sračka, sračka... hurá, poklad! Sračka, sračka... o tomhle ještě popřemýšlíme... sračka, sračka... A tak to šlo dál, dohromady asi deset hodin. S očistou od pavučin, převlékáním a cestou tam a zpátky čtrnáct. Čtrnáct zanedbaných pracovních hodin. Jo, žádná láce není zadarmo. I když, maličko se to přece jen vyplatilo, jelikož ušetřila za nájemný povoz, protože těch 28 svazků i při své muší váze a netrénovaných svalech dokázala odvézt veřejným dostavníkem. Dvacet osm z... z kolika? Z pěti set sedmdesáti tří. Tolik tedy ke starým dobrým časům.

Co z toho plyne? Za prvé to, že zániku komisí nám vůbec nemusí být líto, ba naopak. Za druhé to, že lidé koupili a koupí to, co je k mání. Zejména lidé podobní mým rodičům, tedy ti, kteří sice mají ke knihám kladný přístup, ale musejí se taky něčím živit, něčím, co s knihami nesouvisí, a proto se v nabídce knihkupectví nemohou pořádně zorientovat, nemajíce na to čas, a tak to berou metodou pokusu a omylu.

Orientace, to je to správné slovo. Situaci na knižním trhu totiž jen tak nezměníte. Ale můžete se v ní naučit orientovat. Počet dětských čtenářů tím nejspíš moc nezvýšíte, ale aspoň předejdete tomu, aby vyhaslo počáteční nadšení v těch dětech, které nevnímají knihu jako svého úhlavního nepřítele.

A jak se tedy orientovat v knižních titulech pro děti školního věku? Počkejte si na navazující moudra Jazykové inkvizice, první pokračování vyjde ještě před koncem tohoto týdne.

Související články:
Utrpení nad dětskou knihou
Jak se nepropotit aneb Utrpení nad dětskou knihou III

Utrpení nad dětskou knihou

Za sedmero viadukty, devatero výpadovkami a dvanáctero nákupními centry čněla ke smutnošedému nebi nikoli slonovinová věž, nýbrž nachlup stejně smutnošedá výšková budova. A v ní, v jedenáctém poschodí, nežil černokněžník se třemi železnými obručemi kolem pasu, ale kupodivu docela veselá rodina. Tatínek Král, maminka Králová a malá Alenka Králová.

Rodiče chtěli pro svou dcerku jen to nejlepší. Ze školy – a taky z jedné písničky – si pamatovali, že jak jistě račte věděti, nejlepší dárky pro děti jsou knížky, pohádkové knížky...

I nelenili, a sotva děvčátko začalo vydávat první artikulované zvuky, sjezdili všechna knihkupectví široko daleko, aby tomuto moudrému poučení dostáli. Nakoupili desítky knih a večer co večer sedávali u Alenčiny postýlky a předčítali jí o obrech a loupežnících, o skřítcích a zakletých princeznách i o neposlušných kůzlátkách a vlcích s ostrými zuby.

A těšili se, že jejich neúnavná píle bude odměněna sladkými plody a z Alenky vyroste děvče nadané bohatou slovní zásobou, stylistickou obratností a nadprůměrnými vyjadřovacími schopnostmi. Ale co se nestalo... ó, ano, v tom je ta potíž. Nestalo se nic. Všechny ty knížky, milé děti, totiž stály úplně za hovno.