Tragédie jednoho překladu, věta šestá a dovětek

Ukázka z praxe, šestá část dopisu zoufalému překladateli

3. Celkové vyjadřování v češtině

Budu teď opakovat mnohé z předchozích odstavců, ale přesto volím zvláštní bod, problém je totiž širší.

Vy se snažíte vyjadřovat správně, korektně, čistě. Jenže jste na tuto snahu příliš soustředěná, takže primárně chvályhodný přístup vám (resp. výsledku) ubližuje víc než všechny ostatní lapsy dohromady.

Především jsou tu samotné obstarožní a hyperkorektní výrazy, ty už jsem zmiňovala. Možná to není jen určitá jazyková úzkostnost, možná také sdílíte poměrně častý pocit kultivovaných lidí, že „dříve“ (tj. 50. léta a hlouběji) se mluvilo a psalo „lépe“. Ale tento názor je přinejmenším velmi diskutabilní, ne-li vyloženě mylný, to jednak (toto téma by vydalo na pěkně dlouhý esej, ale do toho se teď pouštět nebudu).

Za druhé tím vůbec nic nezachráníte. Když budete „hovořit“ tam, kde můžete „mluvit“ nebo si „povídat“, když budete hýřit výrazy typu „následovně“ nebo „následujícího rána“ tam, kde můžete říct „potom“, „pak“, „druhý den ráno“ nebo jenom „ráno“ (a sto dalších příkladů, které už nebudu vyjmenovávat), ničemu tím nepomůžete. Ty výrazy nejsou zapovězené, ale nesmí se to s nimi přehánět. Jednak působí výsledek jako celek škrobeně, místy až směšně, jednak těmi „ušlechtilostmi“ text jakoby „rozcouráte“, znepřehledníte; všechny ty „šperky“ pak zastiňují vlastní podstatu sdělení.

Za třetí – a to je v tomto ohledu asi nejdůležitější – vás tento typ vyjadřování zákonitě nutí k nepřirozeným vazbám, především ke klopotnému vázání vět v souvětí. Výsledné vyjádření je pak často nejen tuhé, ale i nejednoznačné nebo přímo zavádějící.

Ale nejde jen o jednotlivé výrazy, jde o celkovou stavbu textu jako takovou. I tam, kde se k tomu jakoby sama nenutíte použitím nějaké pojmové hyperkorektnosti, vám vazby mezi slovy i větami ujíždějí kamsi do absurdna. Ony to nejsou vždy úplné tragédie, často jsou to jen drobnosti, které by samy o sobě – v jedné větě, v jednom odstavci – mohly být skoro nepostřehnutelné. Ale když takových drobností uděláte i desítky na stránce, když jich jsou tisíce ve dvousetstránkovém textu, vzniká tím vyložené neštěstí. Pak se vám nutně stane, že vám redaktor (pokud to je opravdu redaktor, ne jenom člověk hlídající pravidla pravopisu) sáhne do osmdesáti, devadesáti procent vět. Z čehož pak samozřejmě – opět nutně – nemůžete mít dobrý pocit...

Snad vůbec nejdůležitější doporučení konkrétně pro vás tedy zní: Nebojte se vyjadřovat „normálně“. Jakmile se oprostíte od té velké svázanosti, okamžitě se vaše práce zlepší minimálně o padesát procent.

Mohla bych jmenovat ještě další okruhy problémů, ale nechci vás mučit. (V prvních pár desítkách stránek redigovaného textu jsem v zájmu větší názornosti místy zařadila komentáře k některým zcela konkrétním textovým situacím, ale ne ke všem; dál už jsem od tohoto modelu upustila úplně, protože bych se víceméně už jen opakovala, co se principu týče; ale doufám, že vám snad budou aspoň trochu užitečné – a zároveň se omlouvám, jsou-li někdy příliš příkré, ale ono v tom prostoru vymezeném růžovými okýnky opravdu není čas na nějaké krasořečnění...)

Co říct závěrem? Především: opravdu jsem se vás nechtěla dotknout, nechtěla jsem vám ubližovat ani se na vás vytahovat. Zní to asi lacině, ale chtěla jsem vám především pomoct. Překládání je krom jiného velmi osamělá práce. Člověk při ní často roste metodou pokus/omyl; něco dělá špatně, ale neví co a neví proč. A taky je to práce pěkně nevděčná a její společenská prestiž je zanedbatelná. Když se vám něco povede, nikdo si toho nevšimne, nikdo vás nepochválí, možná tak přítel/kolega z oboru, ale čtenářům a recenzentům je to srdečně jedno. V lepším případě. V horším případě se stane, že odvedete skvělou práci, ale víte co – každý trouba si ve stostránkovém textu najde nějaké místo, které mu „nějak nesedí“, a bude do vás rýpat, třebas i neoprávněně. Je to nepříjemné, ale pokud sama máte jistotu, že jsou to jen velkohubé žvásty, můžete – a musíte – se přes to přenést. Když ale v překladu opravdu nasekáte hodně chyb – v interpretaci i ve formulacích, sežerou vás i s botama. V tom nejhorším případě vás sežerou veřejně. Když se to stane opakovaně, je překladatel definitivně vyřízený, prostě už žádnou práci nedostane. Je to nespravedlivé, ale je to bohužel realita.

Budu upřímná: Při práci s vaším textem jsem měla velkou obavu, že by se vám něco takového reálně mohlo stát. Nejsem žádný ušlechtilý samaritán, ale já prostě nechci, aby se vám to stalo. Mám k tomu víc důvodů, které tu ale nebudu nyvě rozepisovat, zkrátka to berte jako projev obyčejné kolegiality. Právě to mě vedlo k napsání tohohle dlouhého dopisu.

A vede mě to i k jedné nabídce: Budete-li ještě cokoli potřebovat ujasnit, upřesnit, popovídat si o překladu, o práci s jazykem, obraťte se na mě. Já vím, ono to vypadá, jako bych se považovala za paní dokonalou a hrála si na hodnou a ušlechtilou. Ale tak to vážně není. Já prostě jen nechci vidět dalšího vynervovaného, usouženého, odepsaného překladatele.

Tak, a už opravdu končím. Mějte se krásně, s pozdravem...

Pár dodatků:

1. Překlad, ke kterému se dopis vztahuje, byl vážně hodně, hodně nešťastný. Patřil k těm krajním případům, kdy vlastně neděláte redakci, ale překládáte to znovu, protože po pár stránkách vidíte, že překladateli nemůžete věřit pomalu ani výpovědi typu dneska je krásně. A nemůžete mu to hodit na hlavu, ať to předělá sám, nebo shánět nahonem někoho jiného, protože na to už není čas.

2. Takovouhle litanii smolíte celý pracovní den, musíte ji totiž vytáhnout z poznámek, které jste si průběžně dělali a které jsou ještě mnohem delší. Některým překladatelům tím pomůžete, reagují, ptají se, ujasňují si věci, diskutují; jiní se ani neozvou, tak jako v tomto případě.

3. Jazyková inkvizice je sice osoba bezservítkózní, místy až impertinentní, leč při profesní práci s „živým materiálem" se vesměs ukáže, že má i měkkosrdcatější stránky (popsané hustěji, než by sama chtěla). To je pak samé ťuťu-ňuňu-sem, ťuťu-ňuňu-tam. Vždyť ona je ta inkvizitorka vlastně taková hodná tetička...