30. prosince 2013

Tragédie jednoho překladu, věta první

Ukázka z praxe, první část dopisu zoufalému překladateli, pokračování předmluvy

Vážená paní (...),

posílám výsledné soubory ke knížce (...). Než je začnete číst, ráda bych vám napsala pár (no, vlastně spíš docela dost) řádků k vašemu překladu. Nebojte, nehodlám na vás být zlá. Jednak to nemám v povaze, jednak jsem se vysoptila už při samotné redakci (pomyslné magma se tedy dávno přeměnilo v neškodnou, vychladlou sopečnou horninu).

Chci vás o něco poprosit: Vše, co vám budu dále psát, berte jako projev kolegiálního zájmu a snahy pomoct, ne jako mentorování, poučování nebo agresivitu. Možná se místy vyjádřím poněkud stroze (nebo naopak příliš hovorově), ale to není proto, že bych byla arogantní příšera, ale čistě proto, že se potřebuju vyslovit jasně, bez obezliček.

1. Začnu obecnějšími věcmi:
Slovo, věta, odstavec – zkrátka text či výpověď, to všechno se v ideálním případě chová jako hudba. Nesmí drhnout, skřípat, disonovat (samozřejmě pokud to není přímo „umělecký záměr“). Má svá crescenda a decrescenda, svá forte i svá pianissima. Zdá se, že toto v zásadě chápete, ale ne vždy se vám to daří uplatnit. Upřímně řečeno, opakovaně jsem měla pocit, že pracuju s textem, který nevytvořil jeden člověk, ale hned dva, chvílemi možná i tři. Přemýšlela jsem, čím to může být, a snad jsem určitý klíč (nebo aspoň jeho náznak) objevila.

a) Celkem dobré jsou většinou „vyprávěcí“ pasáže, místa, kde se hovoří o prožitcích, řádky, kde lze pracovat s určitou primárně zjevnou (z originálu se nabízející) estetikou, a to jak estetikou popisované situace, tak i estetikou samotného popisu. Jsou to třeba líčení z úst samotných pacientů, vyprávění o autorově dětství nebo o prožitcích, jež pro něj zjevně mají citový význam (rodina, trpící pacienti, vlastní emoční stavy). V těchto pasážích jsou občas záblesky dokonalosti – a to je důkaz, že TO umíte.

b) Velký problém jsou ale prakticky veškeré „techničtější“ pasáže. Což nejsou jen popisy fyziologických funkcí, ale i místa, kde jde o vnímání logiky souslednosti, logiky historické, dějové, konceptuální apod. Nevím, nakolik přesně dokážu podstatu tohoto problému popsat, ale tím „techničtějším“ myslím jakékoli momenty, kdy je třeba proniknout do struktury situace, kde člověk, i když to třeba jeho nátuře není vlastní, musí nejdřív „převnímat“ suchou logiku, nějak si ji v hlavě přepsat a pak ji interpretovat do cílového jazyka, a to – což je nejdůležitější – snesitelnými prostředky tohoto cílového jazyka (jako by někomu vyprávěl, co se kde zajímavého dočetl). A když mu v logice toho, co si „přeinterpretuje“ není něco jasné, musí (prostě opravdu musí) zjišťovat, PROČ to není jasné – někde je totiž patrně nějaká chyba.

V těchto „technických“ pasážích (ale i v „konceptuálnějších“ momentech jiných míst) to na mě působí tak, že se prostě „leknete“; pak to chcete mít co nejdřív za sebou (v některých místech úplně cítím takové to „honem od toho pryč, honem se z toho nějak vymotat a dostat se k něčemu, v čem se budu orientovat lépe... uf! a mám to z krku...“), což nemyslím hanlivě, vlastně to i chápu, jenže tohle si profesionální překladatel opravdu dovolit nemůže. Možná mi budete odporovat, že to žádné leknutí není, že nic takového necítíte, ale ten výraz používám jen jako metaforu, nemyslím, že byste se při pohledu na větu, která není na první pohled přehledná, lekala doslova, že byste zažívala nějaké silné zděšení. Ale snad mi rozumíte... snažím se jen vyjádřit, že jakmile se v nějaké pasáži (ať už je to tématem, autorovou volbou slov, strukturou vyjádření atd.) necítíte doma, začne vaše překladatelská mysl běžet v jiném režimu... 

Toto leknutí (nebo jak to nazvat) má velmi závažné následky. Zdaleka se totiž neprojevuje jenom nedostatky ve formulaci, ale skutečnými chybami v překladu. Jde o vyloženě chybné interpretace jednotlivých slov, ale i vět, resp. vazeb (např. přívlastky a vedlejší věty navázané na jiný člen, než odpovídá realitě originálu; situace, kdy vidíte slovo, které přibližně znáte, resp. znáte některou z jeho odvozenin, ale už neověříte, jestli nemá úplně jiný význam než jiné, vám známé slovo s týmž slovním kořenem – ať už jako takové, nebo s ohledem na kontext; prvoplánová řešení – nebo naopak příliš „zaumná“ tam, kde je originální výraz čistě ve svém původním, strohém významu; místy i špatné čtení ve smyslu špatného vidění – záměny typu startled/started nebo world/word; a mnohé další, méně specifické problémy).

U některých z těchto problémů lze vyčíst nejen leknutí, ale i jeho specifičtější „mezinásledky“ – někdy zmatkování; někdy snahu nějak to „zaonačit“, aby to jakžtakž dalo smysl (jenže ono to nesmí dávat smysl jakžtakž, ale úplně; vždy, při každém překladu – to je zkrátka jedno z překladatelských přikázání); někdy ztrátu pozornosti (jen jeden příklad: třeba nevnímání velkého D u slova Depression, které se právě velkou iniciálou z obyčejné deprese rázem mění ve Velkou depresi neboli hospodářskou krizi z 30. let; vypadá to možná jako maličkost, ale je to typický příklad, kdy přehlédnutí vede k tragické desinterpretaci /zde se vám z cereálií, které se prodávaly v 30. letech, stávají cereálie proti depresi.../, na niž se mohou nabalovat další omyly; jiné případy selhání pozornosti jsou momenty, kdy jakoby vidíte jen půlku věty a zbytek si „domyslíte“...) nebo chopení se jiné, nesprávné interpretační linie, které se pak člověk tvrdošíjně drží, ačkoli mu o pár slov či řádek dál přestane dávat smysl. 

Toto je zvláště závažné, protože chyby pak nejsou ojedinělé – člověk jednu věc uchopí špatně, což ho ale následně nutí uchopit špatně i další věci, které z ní vyplývají, které se na ni vážou; a tím, že se snaží navázat na původní – ale chybné – řešení, interpretuje chybně i toto pokračování... a pak se kamsi jinam, než má, veze celá věta, odstavec a mnohdy i víc...

Předchozí část seriálu: úvod
Další části: dvojka

Tragédie jednoho překladu, preludium

Ofrňovat se lze nad ledasčím a hlavně nad ledaským. Některá ofrňování jsou nadčasová a patří ke konstantní výbavě zorientovaného občana, jako například frnění nad lékaři (vědí houby o medicíně), nad kadeřníky (vědí houby o vlasech) nebo elektrikáři (vědí houby o elektřině). Jiná jsou časová a podléhají módním trendům. K těm patří i frnění, které každému světaznalému jedinci velí prohlásit cech překladatelský za exemplární příklad esence exkluzivní debility, protože... no, třeba proto, že jacket je v Británii vždycky sako, nikdy bunda (bez ohledu na kontext), překladatelé holt neumějí anglicky, vole, co se divíš... 

Jenže tak jednoduché to není. Mezi překladateli jsou lemplové a další beznadějné případy, ale podle problémů typu bunda vs. sako je opravdu neidentifikujete. Jak (přibližně) praví nedostižný idol Jazykové inkvizice (jemuž ke své hanbě stále dlužím slíbené pokračování oslavného článku, což ale – svatosvatě slibuju – napravím), překladatelův omyl nepoznáte v záměně sestřenice za bratrance, což v případě, že mu výchozí text neposkytne dostatek souvislostí, prostě nemůže zjistit (a něco si vybrat musí), nýbrž třeba podle toho, že vezmete do ruky výchozí i výsledný text a pečlivým paralelním čtením zjistíte například to, že si překladatel vesele jede dvě tři stránky v minulém čase, ačkoli to měl být kondicionál.

Praxe – aspoň ta moje – říká, že za nedostatky profesionálních překladatelů většinou nestojí skutečná neznalost nebo nepřekonatelná neschopnost. Častěji to bývá prostá nepozornost, ještě častěji zautomatizované nebo „namachrované“ myšlení a snad vůbec nejčastěji zásadní problémy s vyjadřováním jako takovým (ty jsou také jedním z nejnápadnějších identifikátorů toho, že text jako celek bude malér). Mnohdy to bývá i nejistota a s ní spojená křečovitá snaha o správnost. A nebo od všeho trochu.

Jste-li čtenář, běsníte, protože jste vyhodili několik stokorun za hrůzu. Jste-li redaktor, tedy jeden z těch lidí, jejichž úkolem je, aby čtenář neplýtval stokorunami na hrůzy, běsníte taky. Chcete-li ovšem něčeho dosáhnout (navzdory podezření, že stejně nedosáhnete ničeho), musíte se vyběsnit v ústraní a s překladatelem komunikovat citlivě a vstřícně. Protože ani vy, ani on tu nejste proto, abyste se trumfovali, kdo je tady chytřejší, ale proto, abyste posloužili dílu a neznemožnili autora ani nakladatele. Jestliže jste navíc empatický citlivka a nechcete asistovat u profesních sebevražd, můžete se přetrhnout, abyste udělali co nejvíc nejen pro čtenáře, ale i pro toho nešťastníka, který měl třeba jen špatné období. Takže děláte co? Píšete dopisy. Dlouhé, vysvětlující a co nejvlídnější litanie, a to přesto, že většina redaktorů dnes omezuje veškerou komunikaci na to, že jednoduše zreviduje text a jeho původci nic nevysvětluje a nic s ním neprobírá.

Opět je mi jednou jasné, že to bude zajímat asi tak osm lidí, ale i kdyby můj odhad byl příliš optimistický a nakonec to zajímalo jen jednoho jediného zvědavce, který nemá nic lepšího na práci než nahlížet do praxe překladu a jeho redakce, nebo jednoho jediného adepta překladu, kterého snad můžu před některými ošemetnostmi varovat předem, dám do placu autentický příklad takového dopisu. Rozdělím ho na několik částí, protože je skutečně dlouhý. V zájmu zachování autenticity ponechám text v původním, pracovním znění, kdy účelem nebylo „literární krásno“, ale co nejpřesnější vysvětlení problému; jediné úpravy spočívají ve vynechání údajů, které by mohly vést k identifikaci knihy – a tím pádem i překladatele. Knížku tedy nenajdete ani v chlubírně. Povím jen tolik, že šlo o překlad populárně naučné knihy velmi renomovaného a velmi známého autora a popularizátora vědy a že v osobě překladatele se mi do spárů nedostal žádný začátečník, ale člověk s dlouholetými zkušenostmi (včetně zkušeností s přesně tímto typem literatury i konkrétním oborem).

Nuže, začínáme v příštím článku, už za pár minut...

Další části seriálu: jednička, dvojka

Filmové lapálie slavného filozofa

Dnes vám Jazyková inkvizice nezištně dává k dispozici, jakož i k volnému (nejen silvestrovskému) šíření veselou příhodu nikoli z natáčení, nýbrž z redigování. Jenom jednu, zato však pořádnou.

Žádné otřepané panáky whisky na skalách ani děsně patetické spolužačky, nad nimiž se české diváctvo a čtenářstvo popadalo za různé části trupu už tolikrát, že mohou smíchotvorností soupeřit s televizním bernardýnem Bohoušem nebo povídkami Šimka a Grossmanna.

Tohle už se omlelo tak důkladně, že i člověk, který by v anglofonních zemích bídně zhynul hladem, anžto by nebyl s to srozumitelně požádat o kus žvance, zatraceně dobře ví, že nechce-li bejt trapnej, musí vědět, že pathetic znamená trapnej (jen tak na okraj: Jazyková inkvizice zase až trapně dobře ví, že mnozí překladatelé si tuto poučku berou k srdci natolik úzkostlivě, že se zjevně hrozí jen pomyslet na to, že by pathetic mohlo v určitém kontextu znamenat např. také ubohý nebo žalostný).

Mám pro vás nesrovnatelně silnější kalibr, totiž bezkonkurenčně nejrozkošnější ze všech překladových úletů, s nimiž jsem setkala.

Před několika lety se mi paní z agentury, která tehdy zajišťovala titulkování filmů uváděných na karlovarském festivalu, ozvala s tím, jestli bych se nepodívala na titulky k jednomu snímku, protože vypadají „dost divně“. Podívala jsem se. Byl to přímo děsoběs & běsoděs, ale víte co... jsem osoba otrlá a viděla jsem ledacos. Ale jednu věc, tu prostě ne. Nikdy. Nebudu citovat přesně, jelikož po trojí výměně počítače se mi příslušný soubor nedaří najít, ale i volná citace myslím postačí. Bylo to asi takhle: 

-Takže co ty vlastně děláš?
-Učím německou filozofii 18. století.
-Aha, takže to jsi odborník přes píču, co? 

A víte, jak to být mělo, že jo? Ten chlapík byl samolitr odborník přes Kanta. Který se – i v angličtině – píše a vyslovuje „kant“. Nikoli přes dámské přirození, jehož tabu název se sice taktéž vyslovuje „kant“, ale píše se „cunt“. Jo, autor překladu MĚL k dispozici i tištěné dialogy.

No uznejte, že v porovnání s touto úžasností je nějaká patetická spolužačka... no, prostě trapná.

20. prosince 2013

Max & Planck GmbH

To vám byl takhle jednou jeden pán, co se jmenoval Max, a druhý pán, ten se jmenoval Planck. A protože se oba proslavili, v Německu podle nich pojmenovali institut.

Tohoto dojmu mohl nabýt nepoučený čtenář, který se začetl do článku o analýze neandertálské DNA. Autor totiž píše...

idnes.cz

No vidíte to, ne? Max-Planckův institut. Takže Maxův a Planckův. Podle vzoru Geiger-Müllerův počítač – neboli počítač vynalezený pány Geigerem a Müllerem. Nebo třeba Václav-Havlova knihovna, ne? Ehm, to asi nééé...

To tedy máme (už zase) dvě možnosti. Buďto velectěný matlal vážně neví, že se jedna z nejvýznamnějších evropských vědeckých institucí jmenuje podle Maxe Plancka, nebo – což je asi pravděpodobnější – se zase jednou něco převzalo z cizojazyčného zdroje a houby se u toho myslelo, takže z Max-Planck-Institut (pokud to bylo německy) nebo z Max Planck Institute (pokud byl zdroj anglický) vznikl nikoli Institut Maxe Plancka, nýbrž... prostě to, co z toho vzniklo.

Existuje ovšem i třetí možnost, totiž něco jako předčasná silvestrovská oslava v redakci. Autor se totiž rozjel vpravdě grandiózně. Pozor, tramtadá! Následuje slavnostní odhalení zbytku věty...

idnes.cz

Hele, ta antropologie je dóóóst důležitá věda, ne? Tak si snad zaslouží velký počáteční písmeno, co řikáte, kucí?

Hm, jenže tak to asi nebude. Protože kdybyste byli namol, kucí, tak byste možná napsali kerá namísto která nebo tak něco, ale ono je bohužel vidět, kucí, že jste byli dost střízliví na to, abyste vám došlo, že by to nemělo vypadat, že jako máte malou slovní zásobu, a tak jste si řekli, kucí, že to chce trochu tý sofistikovanosti, pročež jste tam vrzli jenž, aby bylo vidět, že jste študovaný.

Ale stejně vám děkuju, kucí, protože nebýt vás, kucí, tak by se čtenáři Jazykové inkvizice, kucí, asi dneska moc nepobavili, kucí...

16. prosince 2013

Náměstka jenž v zrcadle věkův

Moc se nelekejte. Náměstků i náměstkyň máme i dnes požehnaně, ale mívali jsme i nejednu náměstku. Než jsme ji přejmenovali na zagméno, které jsme posléze transkribovali do podoby zájmeno.

Zájmeno jenž je z případů, kde se toho měnilo víc, nejen název mluvnické kategorie, jak si všimla čtenářka Mori. A protože Jazyková inkvizice se pro své čtenáře může přetrhnout, přináší dnes malé, zcela titěrné nahlédnutí do osudů tohoto slůvka. 

... To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí,
ten plášť...
 

Tolik Mácha, kterého zmínila Mori; vydáno v roce 1836. Stejně se zájmenem jenž zacházeli i další starší čeští autoři, a když už máme ty vánoce (které Jazyková inkvizice tvrdošíjně, leč nikoli bezdůvodně píše s malým v), připomeňme si třeba Michnu. Ve vydáních, která respektují původní znění, totiž najdete známou píseň Chtíc, aby spal zapsanou takto: 

Chtíc, aby spal, tak zpívala
synáčkovi:
matka, jenž ponocovala,
miláčkovi... 

Nuže, vzhůru... nikoli do Grünbachu, ale do historických mluvnic. Vezmu to chronologicky, a abyste si to jaksepatří užili, tak bez pokusů o novodobou transkripci, interpunkci a další moderní vymoženosti (v zájmu přesnosti ponechávám i původní umístění kurzívy).

1822, Václav Hanka, Mluvnice čili Soustava českého jazyka, podle Dobrovského, oddíl Skloniowanj namiestek: 

Genž, genžto, gežto užjwá se w Nom. gak gednotném tak množném bez rozdjlu pohlawj. Stařj ale mjwali w muž. Nom. ged. genž, genžto, w množném ale giž, gižto; w ženském a střednjm pohlawj býwalo v gednotném i množném gež, gežto.

1842, František Cyril Kampelík, Čechoslovan čili Národní jazyk v Čechách, na Moravě, ve Slezku a Slovensku, oddíl Zagména potahowacj:

Gednotný počet

m., stř. ž.
1., 5. genž genž
2. gehož gjž
3. gemuž gjž
4. gegž, gehož giž
6. (w) němž gjž
7. gjmž, s njmž gjž

1853, Jan Slavomír Tomíček, Česká mluvnice nově vzdělaná, oddíl Náměstky potažné, odst. b): 

Jenž, jež, jež (neb jen pouze jenž pro Nom. obou počtů a pro všecka tři pohlaví) má s osobní náměstkou on, ona, ono, stejný původ, protože vyjma Nominativy má i totéž sklonění s připojeným ž:

jednotný počet

potažné osobní
Nom. jenž jenž jenž on ona ono
Gen. jehož jíž jehož jeho jeho

množný počet

potažné osobní
Nom. jenž jenž jenž oni ony ona
Gen. jichž jichž jichž jich jich jich

1875, František Otakar Mikeš, Česká mluvnice, oddíl Zájmena vztažná:


Což slavnostně a zaplaťbůh snad s definitivní platností potvrzuje i Jan Gebauer v Příruční mluvnici jazyka českého pro učitele a studium soukromé z roku 1904.

OK, bezva exkurze, ale co si z ní můžeme odnést?

Začali jsme Hankou. Ten sice prohlašuje jež za tvar, který „mívali staří“, ale je otázka, nakolik se ausgerechnet tomuhle chlapíkovi dá věřit. Vzhledem k datu vydání to naopak mohla být docela novota – nezapomínejme, že podobu jenž pro všechny pády a čísla poměrně důsledně využívá např. Bible kralická. Tak či tak, z posloupnosti ukázek se přinejmenším rýsuje postupné prosazování snahy o logiku, o navázání jednoho jevu na jevy jiné, tak či onak příbuzné (zde konkrétně na některá jiná zájmena).

Ale zpátky k Máchovi, resp. k řečnické otázce, kterou položila Mori: Mácha snad česky uměl... Jasně, uměl. Uměl češtinu své doby. Češtinu, jejíž pravidla byla ještě mnohem méně jednoznačná než dnes. Vrátíte-li se k ukázkám ze starých mluvnic a k rokům jejich vzniku, uvidíte, že v době, kdy psal Máj, si nemohl být jistý skoro ničím. Nejen jedním jediným mizerným jednoslabičným slovíčkem, o kterém tu žvatlám už bůhvíkolikátou stránku...

12. prosince 2013

Slova zapovězená II

Byli jsme na školním výletě. Cesta byla příjemná a pohodlná. Byli jsme na zámku, kde bylo mnoho krásných obrazů. Potom jsme šli na procházku po městě, kde bylo mnoho zajímavých památek, například kašna a několik pozoruhodných soch. Také tam byly hezké starobylé domy. Výlet se mi líbil, i když bylo velké horko. 

Citace ukázky z učebnice češtiny pro čtvrťáky je nepřesná, protože dcerunka zapomněla knihu ve škole. Ale ono na tom nesejde. Viděla jsem v poslední době asi deset současných učebnic češtiny pro čtvrtý ročník a odpovídající počet oddílů věnovaných slohové výchově... a je to pořád na jedno kopyto. Stejně jako otázky, které žák pod takovou ukázkou najde: Proč je to nehezké a co s tím provést, aby to bylo hezčí? 

Jenže není proč jako proč. Toto proč se ptá co je na tom nehezkého. A je natolik rezolutní, že jiné proč, to, které chce vědět, z jakých příčin je to (dejme tomu) nehezké, se už ke slovu nedostane. Správná – nebo spíše z hlediska tvůrců učebnic žádoucí – odpověď na první proč zní... no, asi ji znáte, taky jste chodili do školy. 

A na to druhé? Máme odpovědět: Protože pisatel je lempl nebo nekňuba bez dostatečně bohaté slovní zásoby? Ale kdeže! Protože dostal za úkol psát o školním výletě. Za památkami. Poutavě. Ve čtvrté třídě. 

Čtvrťáka upoutá ledacos, možná i na výletě se školou. Většinou to však nebudou zámecké interiéry, sochy nebo kašny. Upoutá ho, že se Kleprtáčková počůrala nebo že Konopáska pokakal holub. Ale tohle si učitelka přečíst nechce. Chce si přečíst poutavé vyprávění o tom, jak byl upoután památkami. A žák to ví... 

Když musíte psát o něčem, co vás ani trochu neupoutalo, máte dvě možnosti: Buďto to napíšete fádně a nezáživně. Nebo to napíšete poutavě a vynalézavě, ale v tom případě budete lhát. Budete-li za to druhé chváleni (jako že budete), budete to dělat čím dál tím častěji. Takže budete čím dál tím častěji i lhát. Nikdo vás na to neupozorní ani vás nepostrčí, abyste na to přišli sami. 

Možná si teď pomyslíte, že maluju čerta na zeď, ale to ani náhodou. Nemusím se namáhat. On už tam totiž je. Tedy vlastně není, protože tak rozměrnou zeď, aby se na ni tenhle tojfl vešel, ještě nikdo nepostavil. Ale až ji někdo postaví, tak se ten namalovaný pekelník bude radovat, že – aniž si to uvědomujete – ve vás kdesi hluboko pod prahem zůstalo zafixováno, že slovo, psané i mluvené, je (legitimní!) nástroj lži. Nebo aspoň nepravdy, polopravdy či přikrášlování pravdy, nástroj ustavičného zavděčování se komukoli, komu se zrovna zavděčit potřebujete – učitelce, nadřízeným, dobovému vkusu, literárním kritikům, voličům, společenskému kánonu... 

Už tady – ne až na stránkách novin, obrazovkách televizorů a stranických schůzích, ale už tady, v počátečních fázích výuky jazyka se rodí klišé. Totéž klišé, které je jedním z nejspolehlivějších zabijáků nejen samotného jazyka, ale i dorozumění a porozumění mezi lidmi, zabijákem mezilidské důvěry. 

A to všechno – při špetičce, ale opravdu jen špetičce nadsázky – jen kvůli jazykovému mindráku. Jen – nebo aspoň z velmi podstatné části – proto, že pořád někomu musíme dokazovat, že český potůček nemusí jen fádně téct nebo bublat, ale že dovede i zurčet, klokotat, žbluňkat, šplouchat, šeptat a tak dále (promiň, Karle Čapku; nedokážu vyslovit, jak moc si tě vážím, ale tohle mě na tebe opravdu mrzí). 

Konec patetického horlení, nastává okamžik střízlivosti. Nuže, co s tím? Drazí učitelé, tvůrci učebnic a vzdělávacích plánů, vážená ministerstva: Přestaňte děti nutit, aby psaly „hezky“ a „originálně“; nutíte je tím k neautentickým výpovědím. Chtějte po nich něco jiného, něco, co jim skutečně může prospět. Povzbuzujte je, aby vyprávěly o něčem, co je opravdu zaujalo, co je pobavilo, rozesmutnilo, o něčem, co je pro ně důležité, ať už je to cokoli. Stále dokola jim dávejte najevo, že je za volbu tématu ani za přístup, který k němu zaujmou, nebudete kárat ani znevažovat. Nechte je vyprávět, co vám vyprávět chtějí. Věřte nevěřte, každý má touhu vyprávět. Touha po příběhu (a jeho percepce a interpretace) je totiž jedním ze základních příznaků života. 

Nechte děti vyprávět o všech těch věcech, které jsou z vašeho pohledu triviální nebo dokonce pochybné, o tom, jakou radost jim udělalo, když skolily tu ohavnou obludu v počítačové hře; o hebké srsti jejich pejska; o tom, jak moc nenávidí čočku s vejcem. Ale pozor, i v případě, že zadáte konkrétní téma, dejte jim znát, že se k němu můžou vyjádřit jakkoli. Zůstanete-li u toho školního výletu, dejte jim vědět, že smějí vyjádřit i to, že (a proč) se tak hrozně nudily; že smějí napsat, že je ze všeho nejvíc zaujala chcíplá kočka, kolem které jste procházeli cestou do galerie, nebo to, jak se Vomáčka snažil vyzkoumat, jestli už Polívková nosí podprsenku. 

Zaručuju vám, že styl takových vyprávění bude mnohem méně stereotypní než v případě, kdy člověka nutíte, aby se rozplýval nad něčím, co je mu srdečně ukradené.

Výběr souvisejících článků:
Prznění češtiny
Jak vzniká klišé? 

11. prosince 2013

Slova zapovězená

Nejstrašnější na celé věci bylo, že bych byl nejradši s nimi zajedno, ale nemohl jsem. Byl bych nejšťastnější, kdyby Jožka skutečně nic neudělal a kdyby byl dneska nastoupil, protože to byl útočník jako nikdo na světě, tvrdý a rychlý jako ďábel, ani dva ho před brankou neuhlídali a o jeho bombách, zadovkách a vykláněčkách se nám zdávalo ve dne v noci.

Co je v téhle ukázce nehezké, milé děti? Co v ní můžeme vylepšit? Správně, Andulko! Pětkrát minulý tvar slovesa být, to je na šedesát slov opravdu moc. Takže jak bychom to napsali lépe? Ano, třeba jako tady Evička: 
Nic mě na té věci nermoutilo tolik jako to, že bych s nimi rád souhlasil, ale nemohl jsem. Nejvíce by mě potěšilo, kdyby dneska (bez byl) nastoupil, protože jako útočníkovi se mu nikdo na světě nevyrovnal. Vynikal tvrdostí a ďábelskou rychlostí, ani dva ho před brankou neuhlídali... 

Proč to tak Evička opravila? Protože věděla, že se to tak paní učitelce bude líbit. Z téhož důvodu to udělá i devět z deseti redaktorů. A – ač se tomu počtářská logika vzpírá, seč může – asi tak čtrnáct z deseti redaktorek (ano, střílím do vlastních řad; s obrovským gustem). 

Slovesa být a mít jsou možná ta největší mučidla českého spisovatele, žurnalisty i překladatele. Podstatná část jeho duševního úsilí patří tomu, jak tato slova obcházet a nahrazovat (u překladu často i tam, kde se ve výchozím textu drze vyskytují). 

Čeština totiž vyznává dogma, že tahle dvě slovesa (hlavně ve tvarech minulého času) jsou smrtelný hřích. Pozor, já nevelím: Cpěte to, kam to jde. Jen říkám, že odpor proti dvěma de facto nejfunkčnějším slovesům, která filosoficky vzato vyjadřují dva z nejdůležitějších atributů lidské existence (bytí a mětí; a je mi fuk, že ÚJČ druhý z těchto pojmů nezná), je dost přepjatý a že jsou za nepřístojná považována jaksi a priori. 

Toto dogma je snad tím nejočividnějším projevem českého jazykového mindráku a z něj plynoucího přikázání nezopakuješ. Každý Čech díky němu „ví“, že používání minulých tvarů sloves být a mít je příznak pisatelovy neschopnosti. Říkali to přece ve škole. Asi tak stokrát za čtvrtletí. Třikrát podtrhuju: „vědí“ to i ti, kdo nejenže sami v životě nenapíšou nic delšího a sofistikovanějšího než třířádkový e-mail, ale ještě v něm dvakrát zvržou shodu podmětu s přísudkem a třikrát interpunkci; triviální gramatikou zůstávají nedotčení, ale tohle jim z nějakého záhadného důvodu utkvělo v paměti. A co teprve ta o něco gramotnější část populace – hlavně všechny ty někdejší snaživé holčičky, co měly vždycky jedničku ze slohu... a těch jsou plné redakce. 

Skutečnost je taková, že text těchto tvarů unese vcelku požehnaně, zejména text určitého typu. Třeba tam, kde je autorským záměrem úspornost, obyčejnost, strohost, prostota. O textech ryze informativních (návody, technická dokumentace, zápisy z porad, ale například i články zpravodajských rubrik) nemluvě. 

Druhá skutečnost říká, že žádný mindrák není bez následků. O jednom z nich se dočtete v prvním navazujícím článku; už zítra. O těch dalších – dá-li pán času – snad trochu později. 

Dodatek: 
Autentickou autorskou výpověď, kterou Evička pod vedením paní učitelky zlikvidovala, napsal Milan Uhde. Vybraný odstavec je součástí jeho povídky Levý Obránce.

Související články:
Prznění češtiny 

Bez názvu (protože by byl velmi vulgární)

To si takhle myslíte, že vás už nic nepřekvapí. Mysleli jste si to už stokrát, načež jste se stokrát dušovali, že už si to nikdy myslet nebudete, ale myslíte si to stejně, protože člověk je tvor v zásadě nepoučitelný. Inkvizitory nevyjímaje. 

Následující ukázky sice neobsahují nic, co by překračovalo meze běžné ignorance, ale až se dovíte, odkud pocházejí, taky to s vámi sekne. Nebo přinejmenším lehce zavrávoráte.

1. Na hrubý pytel, hrubá záplata. (O tomhle už se tu psalo.)
2. Lepší holub v hrsti, než vrabec na střeše. (O tomhle taky.)
3. Snáz projde velbloud uchem jehly, než bohatec do království nebeského. (Kruci, už zase...)
4. Nehas co tě nepálí. (O tomhle ještě ne, ale taky na to dojde.)
5. Přestože ZŠ Kohoutova nesplňuje žádný z definovaných bodů, spolupracuje s paní psycholožkou a tedy bude na seznamu. (A koukám, že na to bude muset dojít hodně brzy.)
6. Osoby mladší 10 let poslat své povídky nemohou. (Na tohle taky.)

A na které louce Jazyková inkvizice natrhala tuto líbeznou voničku? V repetentově deníčku? V obchodním dopisu roztržité sekretářky? V úředním dokumentu? V nedbale zredigované knize? V reklamním textu? Nebo snad v dalším z odflinknutých novinových článků? Pche, chyba lávky. V testu inteligence. Ještě jste neomdleli? Ne? Dobře, přitvrdíme. V testu verbální inteligence.

Musím k tomu něco dodávat? Ano, přece jenom by to chtělo řešení.

1. Do věty nepatří žádná čárka.
2. Ani do této.
3. Sem taky ne.
4. Sem čárka patří, a to za slovo nehas.
5. Sem rovněž, a to před podřadicí spojovací výraz a tedy.
6. Slovosled. Osoby mladší 10 let své povídky poslat nemohou. A ne poslat své povídky nemohou. A jestli jo, tak Jazyková inkvizice bude mučicí nástroje vytáhnout muset.

Prznění češtiny

Co čeština češtinou stojí, ustavičně ji někdo przní. Přinejmenším si na to pořád někdo stěžuje.

Možná bychom si to konečně měli ujasnit: Jazyk prznit nelze. Nebo ještě jinak, přesněji: Jazyk je nezprznitelný.

Jazyk není cudná krasotinka, jejíž neposkvrněnost je nutno ve dne v noci úzkostlivě strážit, nejlépe v hermeticky utěsněné slonovinové věži bez oken. To je dokonce to nejhorší, co mu můžete provést. Totéž ostatně platí i pro onu nebohou děvenku.

Zavřete mladou, svěží, zdravím a životem kypící ženu do věže. Necháte čas plynout a v příhodné chvíli usoudíte, že už pobrala dostatek rozumu, aby se nedala o věneček připravit kdejakým moulou, pročež vyhlásíte konkurs na ženicha. Ale ouha – nikdo nemá zájem. Protože z jiskrné dívčiny se mezitím stala osoba bezzubá, nemocná a neplodná.

Zavřete do věže jazyk, odstřihnete ho od veškerých vlivů okolního světa a ... podobně jako ona druhdy veselá dívka bude bezzubý, nemocný a neplodný.

V důsledku tak získáte čistý, kontaktem s cizí krví, neurozenou spodinou a nebezpečnými novotami neposkvrněný – muzejní exponát. A muzejní exponáty bývají mrtvé. 

Nerada to říkám, fakt nerada, protože mám plné zuby nadávání na vše české, ale říct to musím: Češtině a její životaschopnosti nic neškodí tolik jako mindrák. Mindrák malého jazyka.

Honem dodám, že to není nadávka; že to ani v nejmenším nemyslím pejorativně. Objeví-li u vás psycholog komplex méněcennosti, také vám neřekne: Máte mindrák, takže jste blbec a můžete jít domů.

Mít mindrák není zahanbující, je to poškozující. Mindrák se neblaze odráží nejen na životě, ale hlavně na životaschopnosti toho, kdo jím trpí. Jedinec, společnost, jazyk, na tom už nesejde. Stejně tak nesejde na tom, do jaké míry je důvod k mindráku objektivní.

Mindrák malého jazyka vede především k vytváření systému zákazů. Mindrák odpírá jazyku určité prostředky proto, že jsou (údajně či skutečně) cizorodé, nízké či neověřené – ačkoli jsou to prostředky funkční.
Čím více zákazů, tím méně toho můžete. Čím méně toho můžete, tím méně toho zmůžete. Čím méně toho zmůžete, tím méně je ve vás života. Opět nesejde na tom, jste-li jedinec, společnost či jazyk.
Ale jste-li jazyk, nelze vám provést nic horšího než vám upřít funkčnost. Nějaké prznění je proti tomu brnkačka. Na prznění ještě žádný jazyk nezemřel. Jazyky umírají na ztrátu funkčnosti. A kříšení nebožtíků je zatraceně těžká práce.

Dodatek č. 1:
„Copak nevidíte, milá paní, kam spěje přehnaná liberálnost?“ Vidím. Přesně k témuž, k čemu přehnané zupáctví. K velkému maléru.

Dodatek č. 2:
„Ženská jedna, proč provozuješ stránku o jazyku, když je to tedy vlastně všechno jedno?“ Netvrdím, že je to jedno. Existují různé důvody, proč Jazyková inkvizice považuje ten či onen jazykový jev či prostředek za směšný, trapný či přímo dementní. Ale tím důvodem nikdy není „čistota“ jazyka.

10. prosince 2013

Prasátečko nejen sexistické

Sexistická reklama hýbe... no, ne přímo světem, ale zjevně hýbe žlučí lidem, kteří pořádají anketu Sexistické prasátečko, i těm, kteří do ní posílají nominace. Míra sexismu nominovaných reklam však není z pohledu Jazykové inkvizice jejich hlavní problém. Aspoň pro dnešek ne, protože dnes se nehodlá zabývat obsahem, ale čistě formou.
 
Případ pojistný, veleváženým manželům Svobodovým zde:

Interpunkce? Co to je, prosím vás? A velká písmena na začátku vět? Přežitek, ne?

Slogan Svlékli jsme pro vás ceny úplně do naha je sice sám o sobě dost děsný, konkrétně děsně vtipný (tak hezky po sousedsku a s pomrkáváním nezbedného očka), děsně novátorský (před sto a více lety) a děsně odvážný (v prostředí klášterní školy), ale nešť. To pravé sousto pro inkvizitory se nachází o něco níž.

Případ dopravní, veleváženým manželům Svobodovým podruhé: 

Jen tři hrubky, no a co má bejt?

Ale copak, copak? Tímto gramatickým skvostem se prostřednctvím písmen větších než malých chlubí i Dopravní podnik města Liberce? Takže negramotnost za veřejné peníze, jo? zatetelí se srdce mé škodolibé. A nemýlí se. Šibal internet totiž záhy vydá svědectví, že město má ve firmě majoritní majetkovou účast. Jasně, s penězi z veřejných rozpočtů se musí nakládat hospodárně, ale nevím, jestli ta ušetřená (maximálně) stovka za korektora je zrovna exemplární příklad chvályhodné hospodárnosti... 

Případ prádelní, veleváženým manželům Svobodovým do třetice: 

Vítěz ankety. Jen jedna chyba, zato vskutku sofistikovaná.

Tady se sice veřejné peníze nerozhazovaly ani se s nimi nemístně nešetřilo, ale obávám se, že se tu stalo něco ještě horšího. Firma Electrolux je velká, slavná a renomovaná. Velké, slavné a renomované firmy využívají služby profesionálních textařů. A korektorů. Takže tenhle text patrně vymyslel někdo, kdo si říká profesionál. Nebo ho jiný, kdo si tak říká, viděl. A schválil. Nebo obojí. Povím vám, dostat Jazyková inkvizice takového jedince do spárů, utáhne španělskou botu na doraz.
 
Co z toho plyne? Sexistické prasátečko? Možná. Gramatické čuně? Rozhodně. A ne jedno. Celé stádo. Inu, bude hodně jitrnic. Nebo spíš jelit.

9. prosince 2013

Jak se nepropotit aneb Utrpení nad dětskou knihou III

Dneska musí Jazyková inkvizice začít omluvou. Před časem vám totiž radila, že máte předškolním dětem směle a bez obav číst knížky, které jsou (podle vydavatelů nebo všeobecného povědomí) určeny pro mladší školní věk. A zapomněla vás varovat, že si tím zavaříte. Protože... víte, co se stane?

Máte šestileté, sedmileté děťátko – a celou Lindgrenovou přečtenou. Několikrát. A taky Collodiho, Endeho a Petišku, jakož i celou pro děti určenou tvorbu Zdeňka Svěráka, Roalda Dahla, Betty MacDonaldové a obou Čapků. A všechny tři díly Šrutových Lichožroutů.

A jste kde? V háji? Pche! V hlubokém, stěží prostupném pralese. Děťátko už není děťátko, je to vlezlý, otravný fakan, který dnes a denně provokativním, takřka uštěpačným tónem naléhá: „Kdy mi koupíš další knížku?“

Víte, co uděláte? Budete toho haranta čtenářsky „urychlovat“ dál. Nic jiného vám nezbude. Takže zatímco až dosud jste se museli v knihkupectvích prodírat přemnoženými růžovými králíčky a dalšími ťuťuňuňu tituly, nyní vás čekají police nadepsané cedulkami školáci, dobrodružné, případně dívčí. A v nich myriády opusů psaných buďto ve stylu děsněj-vodvaz-vole, nebo oplývajících mírou mravoučnosti, za jakou by se nemusel stydět ani Timur se svou partou. A někde v temném, zaprášeném a červotočem prolezlém koutku se bude krčit pár exemplářů opravdové literatury pro děti.

Jak je vypátrat?

1. V žádném případě nevyrážejte do knihkupectví jen tak nazdařbůh. Budete z toho celí propocení (doslova, protože v obchodech je příšerné vedro), až nakonec, po tříhodinovém hledání, něco popadnete, abyste neodešli s prázdnou a nemuseli tam chodit znovu, protože o další potní kúru už nestojíte.

2. Neptejte se dětných známých. Pokud se sousedovic Mařence líbil dejme tomu Rozverný školák Péťa Vonásek, ještě to neznamená, že ta knížka za ty dvě nebo tři stovky stojí. Dost možná to znamená jen to, že Mařenka nemá Vonáska s čím srovnávat, leda tak s jinými vonáskoidními tituly.

3. Neptejte se knihkupců. Knihkupci knihy milují, ale až na vzácné výjimky knihy pro dospělé. Hlavně Prousta, Strindberga a tak podobně. Dostat na starost dětské oddělení je pro ně za trest, jelikož naděje, že si tam se zákazníky podebatují o Proustovi, Strindbergovi a tak podobně, je mizivá. Zaměstnanci menších knihkupectví, kde žádné speciální dětské oddělení není, houfně prchají na záchod, jakmile jen spatří zákazníka s dítětem. Nestihnou-li prchnout včas, tváří se, jako že tam nejsou, a modlí se, aby se dospělý doprovod na nic nedotazoval. (Toto není filipika proti knihkupcům, ale střízlivý popis reality; i Jazyková inkvizice nějaký čas pracovala v knihkupectví...) Dotáže-li se, dostane v nejlepším případě informaci, co se asi tak nejvíc prodává, což je celkem pro kočku, protože...

4. ...protože nejvíc se prodává to, co má promo. A to, co kupují všichni. Kupují to proto, že to má promo. Promo stojí velké peníze, které nakladatel investuje nikoli do titulu, jejž považuje za mimořádně kvalitní, ale do toho, který by při troše štěstí mohl odpovídat většinovému vkusu. V tomto odhadu se často trefí, protože... většina lidi si koupí to, co má promo.

5. Už vůbec nehledejte pomoc na rodičovských webech. Ve výsledku to vyjde nastejno jako vejít se zavřenýma očima do prvního knihkupectví a popadnout první knížku, kterou nahmátnete.

A co tedy dělat máte?

6. Připravte si papír, tužku, internetový vyhledávač a moře času. Najděte si stránky nějakého velkého knihkupectví nebo distribuční služby (vzhledem k šíři nabídky nejspíš Neoluxor nebo Kosmas), otevřete sekci dětských titulů a v ní všechny kategorie, které jsou věkově relevantní. Jednotlivé kategorie se často prolínají (takže některé knihy najdete v několika sekcích) a někdy vám zařazení do té či oné z nich bude připadat docela zvláštní.

7. Co ignorovat?
a) Všechny knížky od soudobých českých autorů (ano, zjednodušuju, všechny nejsou hrozné, ale tohle je „návod první pomoci“; k těm nehrozným se dostanu v některém z příštích článků).
b) Všechno, u čeho se v anotaci píše zjednodušenou nebo pro děti přístupnou formou nebo něco podobného; všechna „čtenářsky přístupná“ převyprávění „složitých“ knížek.
c) Všechno, co se podle obálky, názvu a/nebo anotace tváří děsně hustě; všechny zločinné babičky, dědečky, co se potají převlékají do dámského prádla, a podobná fakt originální témata.

8. Co zůstane, to si zapisujte. Moc toho nebude, protože zcela samozřejmě vyřadíte i to, co už doma máte (viz výše). Anotace na knihkupeckých webech jsou velmi stručné, informačně chudé, podrobnější informace si musíte obstarat jinde. Doporučuju Databázi knih (tu mám radši, je taková osobnější) nebo Českou bibliografickou databázi. Většinou tu najdete trochu obsáhlejší anotace, něco víc o autorovi (včetně jeho dalších titulů), často i recenze (ke knihám i autorům) a také komentáře čtenářů. U těch – a také u recenzí – můžete otevřít profil toho, kdo je psal, a podívat se, jaký typ knih čte, které doporučuje, které autory má v oblibě. Právě tato funkce může být hodně přínosná, protože celkem snadno zjistíte, jestli se ke knížce vyjadřuje člověk s podobným čtenářským vkusem, jako je ten váš, nebo jestli je to někdo, jehož názor pro vás osobně není důležitý. Dodatek: nemusíte „proklikávat“ autory všech komentářů, stačí, když se soustředíte na ty, kteří říkají trochu víc než jen hezké; moc se mi to líbilo; skvělá knížka pro všechny nebo hrozné; vůbec to nečtěte atp.

9. Pokud vás v této fázi celého procesu nějaká knížka ještě pořád zajímá, zkuste do vyhledávače zadat její název plus slovo ukázka. Bývá to jen pár stránek, ale o autorově stylu se z ní při troše štěstí něco dovědět můžete.

10. Teprve potom jděte do knihkupectví a naporoučejte si vybrané tituly. Pečlivě si je prohlédněte. Opět sledujte především styl (hlavně tedy to, jestli autor vůbec nějaký styl má). Čtěte také záložky, předmluvy, doslovy. (Tuto poslední akci můžete také podniknout v knihovně, je tam víc času a větší klid.)

11. Běžte k pokladně a plaťte. Hodně štěstí.

Tak co? Ještě jste nepadli vysílením? Já vím, ten postup je časově náročný. Ale je ověřený a zaručuju vám, že se nakonec vyplatí. I časově. Není ani moc objevný, ale článek je hlavně pro ty, kdo opravdu tápou. Jestliže to není váš případ, gratuluju. Možná pro vás bude užitečný aspoň některý z dalších článků o knihách pro děti.

Související články:
Utrpení nad dětskou knihou
Povídali, že mu hráli aneb Utrpení nad dětskou knihou II

Lepší než drátem do oka

Ale ne o moc. Hlavně když to vidíte všude. A věřte, že pokud větší než zcela zanedbatelná část vašeho živobytí spočívá v onimrávání cizích písmenek, tak to taky všude vidíte. Častěji než opilec bílé myšky.
 
Třeba tady...
Lidovky.cz

tady...

Tyden.cz

tady...

Lidovky.cz
tady...
Idnes.cz
tady...
Idnes.cz
a tady taky:
Lidovky.cz

Na rozdíl od textů, za jejichž ohlodávání jste placeni, to nemáte jak opravit. Přitom byste to kolikrát udělali i zadarmo, protože tohle se prostě nedá snést. Zvláště když si představíte ty statisíce nebohých čtenářů, kteří se v dobré víře drží pravidla, že co je psáno, to je také dáno. Leckdy – a stále častěji – ovšem není dáno nic víc, než že redaktor/korektor je ňouma. Kdyby totiž nebyl, věděl by, že:

  • Před spojkou než píšeme čárku pouze v případě, že uvozuje úplnou větu. Úplnou, pěkně prosím.
  • Úplná věta je věta, která obsahuje určité sloveso neboli verbum finitum; finito, tečka.
  • Infinitiv není určité sloveso.
  • Nepřítomnost jakéhokoli slovesa znamená, že tam žádné sloveso fakt není. Natož pak určité.

To máme tedy dvě možnosti, jak stále opakuje roztomilý pitomeček ve filmu Eva tropí hlouposti:
 
  • Raději se zas a znovu rozčilovat nad analfabetismem redaktorů než dostat drátem do oka. (Chci-li větu bez čárky.)
  • Raději se budu zas a znovu rozčilovat nad analfabetismem redaktorů, než bych dostala drátem do oka. (Chci-li větu s čárkou.)

Mohla bych se na to vykašlat, ale znáte to – je to silnější než já. Jo, jazykoví inkvizitoři si zkrátka pokoj nedají. A just ne.