9. ledna 2014

Vopruz, milé děti, aneb Utrpení nad dětskou knihou IV

Ten můj fotr, to je vám takovej kokot. Věčně chce, abych mu pomáhal v krámě a tlemil se tam na lidi, co mi jsou úplně víte kde, jen proto, že jsou to prej zákazníci a dávaj nám vydělat. A když přivezou bednu s novým zbožím, tak na mě volá: „Chlapče, pojď se kouknout, jaký jsou tu hezký reklamní obrázky!“ Mu snad jebe, ne? Copak jsem zvědavej na nějaký připitomnělý plakáty s ženskou, jak pije kafe? A když nemusím trčet v krámě, tak mi dávaj hlídat ségru, no co vám budu povídat, vopruz nad vopruz. A pak mě taky deptá ten uslintanej dědek, co nemá na práci nic jinýho než trajdat po městě a buzerovat. Tuhle mi čuměl do ucha, jestli ho mám jako čistý, a pak mě táhnul přes náměstí do krámu a pak na tátu udělal: „Hele, vidíte, jakej hnůj v těch uších má?“ A fotr ho neposlal někam, ne, normálně se mu omluvil, něco ve smyslu no jo, víte, to jsou ty děti, protože je celej podělanej, jen aby u nás ten dědek nepřestal nakupovat. Jo, jmenuju se Petr Bajza a chodím do čtvrtý třídy. 

Máte pravdu, Poláček to tenkrát takhle nenapsal. A nenapsal by to tak ani dnes, protože to byl Poláček. A taky je pravda, že jsem to v zájmu názornosti trochu nadsadila, hlavně v tvrdosti některých vulgarismů, ale ne moc. A třetí pravda je, že vulgarismy nejsou ten hlavní problém (pokud jsou vůbec problém) a že tohle není filipika proti vulgarismům.

Je to filipika proti lacinosti a podbízivosti; proti zatím nikoli vžité, ale mohutně se vžívající představě, že „dnešní děti“ se vám na Ransoma, Foglara, Andersena a konečně i na toho Poláčka vykašlou; v širším smyslu pak proti zvesela šířenému názoru, že „dnešní dítě“ se (navzdory tomu, že si toho dosud žádný renomovaný biolog, neurolog ani genetik dosud nevšiml) nerodí se stejným potenciálem k přemýšlivosti, citlivosti až útlocitnosti, se stejnou zvědavostí a zvídavostí jako ty, které se rodily před třiceti nebo třemi sty lety; že „dnešní dítě“ prostě nechce nejen přemýšlet, ale ani cítit, a že nikdo – rodiče, učitelky, společnost – nemá právo ho k tomu nutit; že pokud od svého vlastního dítěte něco chcete, například aby četlo knihy, musíte si ho předcházet.

V rámci tohoto nově se ustavujícího dogmatu jsou za uvědomělé autory knih pro děti, za ty, kdo na to kápli, považováni ti, kteří píšou knížky, jejichž hrdinové zastávají přibližně tyto postoje: Fotr a brácha jsou kreténi, máma je kráva, učitelka jakbysmet, babička smrdí; škola je vopruz, prázdniny jsou vopruz, jaro, léto, podzim a zima, všechno vopruz, vole... 

Uznalé hýkání nad jejich opusy se odvíjí od premisy, že „dnešní dítě“ nechce vůbec nic vědět o dobru a zlu, o spravedlivosti a křivdě, o zbabělosti a statečnosti, o lásce a přátelství, prostě o ničem. „Dnešní dítě“ má ve věcech jasno. Ještě se ani neumí posadit na nočník, a už ví, že báchorky o chlapečkovi, který se proměnil v osla, pročež trpěl doslova jako zvíře, a to všechno jen proto, že nedbal rad svého tatínka, lhal a zanedbával učení, nejsou než nerealistické slinty, protože v reálném životě by tomuhle malému ulhanému lemplovi nejen všechno prošlo, ale ještě by to dotáhnul přinejmenším na ministra nebo aspoň na předsedu nějaké té správní rady.

O „dnešních dětech“ se toho stejně jako o „dnešní mládeži“ napovídalo dost už včera, předevčírem a i za krále Klacka a je fakt, že tyhle řeči šly vždycky tak trochu šejdrem. To je první věc, věc, která se nemění. Jenže pak je tu věc druhá, která se změnila tak, že víc už to ani nešlo.

Zatímco dřív se nad (spíše jen domněle) neutěšeným stavem věcí hořekovalo, dneska se přišlo na to, že dítě má nezadatelné právo považovat spojené závody Život, vesmír a tak vůbec už od počátku za jeden velkej vopruz. Podstata megaprůšvihu této změny je tak zjevná, že ji nevidíme. Paradox, ale překvapivě častý.

To první proroctví (o tempora, o mores) je přinejmenším z hlediska dosavadního toku dějin sebevyvracející; přes všechny nářky a skuhrání i přes všechny zatraceně reálné problémy a trampoty je svět čím dál tím lepší a život v něm příjemnější; ne všude, ne pro každého, ale pro čím dál tím víc lidí ano. (Než mi to začnete vyvracet, račte se nejdříve propadnout o pouhá dvě století zpět, a ne na šlechtický dvůr, nýbrž mezi prostý plebs; a nevracejte se dřív než po pětileté zkušenosti se starými dobrými časy.)

Druhé proroctví (hlavně nevštěpovat dětem žádné vyšší ideály) má obrovský potenciál k tomu, aby bylo sebenaplňující. Jinými slovy: tisíce let se skuhrá, že „dnešní děti“ jsou nezdvořilé, líné a neprahnou po vzdělání, a přesto zdvořilost, píle ani vzdělanost ze světa dosud nevymizely, ba naopak. Ještě jinými slovy: ačkoli leckteré dítě je z pouček o zdvořilosti a píli otrávené, nakonec, když překoná různá období vzdoru, se podle nich stejně chová. Co z toho plyne? Že co se fundamentálních životních postojů a hodnot týče, nakonec z dítěte s poměrně velkou pravděpodobností vyroste to, co z něj „mít“ chceme. Bude si je sice interpretovat a uplatňovat po svém, tj. trochu nebo úplně jinak než my, ale pořád budou plnit funkci jakéhosi rámcového normativního předobrazu.

Normativní předobrazy fungují vždy, ať už jsou jakékoli. Když ten dosavadní překreslíte do podoby, která tvrdí, že vše velké a ušlechtilé – jako třeba přátelství, touha po vědění či spravedlnosti – jsou jen kecy, bude fungovat taky. Když se na dítěti budete intenzivně dopouštět osvěty v tom smyslu, že je OK, aby už od kolíbky považovalo všechny nároky za nemístné a všechny své bližní za kretény, nakonec vám vyhoví. A to pak budete koukat, zejména pokud se tohoto výchovného návodu bude držet nikoli nepodstatná část společnosti.

Ale zpátky ke knížkám. O autorech dětské literatury psané v duchu hesla svět je plnej debilů, se často říká, že se skvěle vcítili do myšlenkového světa dnešního dítěte, že pochopili, o co má dnešní dítě zájem. Já o nich říkám, že pochopili akorát tak to, za co dostanou dobře zaplaceno:

Za knížku, která by přece jen měla vypadat jako knížka, a ne jako nějaká sešitovka; má tedy aspoň nějakých sto padesát stránek, ale zároveň maximálně třicet normostránek; těch zbylých sto dvacet naženou obrázky, rozcouraný skript a podobné vylomeniny. Rodič a učitelka se nažerou (protože dítě drží v ruce sakrální předmět zvaný KNIHA), ale dítě zůstane celé (tj. nepředře se).

Dodatek:
Jestli máte pocit, že Jazykové inkvizici není žádná literatura pro děti dost dobrá, vězte, že přece jenom existují i tituly (i když jich není mnoho), nad nimiž tato instituce jásá, až je z toho celá ujásaná. O některých se tu ještě zmíním, ale pro začátek doporučuju například tento.

1 komentář:

  1. Zdravím, manžel dostal k Vánocům knihu Prdlé pohádky. Po přečtení toho veledíla jsem si chtěla prostřelit hlavu. Pokud budete mít příležitost, doporučuji tuto knihu na pranýř. Synovi ji rozhodně nikdy číst nebudeme.

    OdpovědětVymazat