23. ledna 2014

Totalitní rétorika?

Dneska se mnou moc zábavy nebude. A to nejdůležitější za mě navíc napsal někdo jiný. To, o co mi kráčí, červeně podtrháno jest (toho modrého fleku si nevšímejte, to mi tam jen při sestřelování obrazovky zůstal viset kurzor):

Printscreen vyjádření rektora JU k aktivitám docenta Konvičky; zdroj: http://martinkonvicka.blog.idnes.cz/c/392560/S-islamem-prituhuje-otevreny-dopis-aktualizovano.html

Rétorika Rudého práva, dalo by se říct. Nebylo by to úplně vedle, ale bylo by to nedostatečné. Už proto, že Rudé právo na tuto ražbu zdaleka nemělo patent; a neměly ho ani jiné noviny z té doby, ba ani noviny nacistické, fašistické atd.

A hlavně: odbýt tuto rétoriku přívlastkem totalitní (nebo nějakým podobným) je nebezpečně pohodlné. Když to uděláme, tak prostě zase jednou něco někam nějak zaškatulkujeme, a tím se toho jakoby zbavíme. Jakoby. V tu ránu je z toho něco, co je jinde, vně, mimo nás; ta krabička, do níž to zařadíme, navíc bude říkat něco ve smyslu, že je to jenom exces.

Jenže on to exces není a také to není vně, mimo nás. Naopak – jednak i dnes je toho všude plno, druhak je to i v nás. Toto jednak i druhak má – mj. – jednu společnou příčinu:

Vábivost a zároveň nenápadnost toho, co by se dalo – nepříliš hezky a nepříliš šikovně – opsat jako stereotypie myšlenkových konstrukcí. Jinak řečeno: jazyk (a s ním obraz světa a života) do nás nevchází jenom jednotlivými slovy nebo naopak jenom jako celek, ale také v sekvencích, které můžeme přirovnat k těm filmovým.

A tak se stane, že když s něčím nechceme mít nic společného, důrazně se distancujeme.
Když nechceme nést tíhu svého názoru sami a potřebujeme mu dodat větší váhu, prohlásíme něco za sebe i za celé „něco“ (nejlépe za všechny slušné lidi).
Když si něco hodně přejeme, hlavně když si to přejeme veřejně, tak, aby to všichni věděli, žádáme o to – jak jinak než opět důrazně (nejlépe opět se všemi slušnými lidmi a spol.).
Když chceme dát najevo, že se nám něco hodně příčí, řekneme, že to představuje společenské nebezpečí (ale už neřekneme čím přesně a proč).

To všechno je ale ještě nižší, běžná úroveň, na které se pohybuje kdekdo. I proto, že jsou to celé sekvence, slýcháme je velmi často (tak často, že si jich ani nevšímáme) v právě tomto znění.

Existuje však i vyšší úroveň, kde už nejde jen o opakování stokrát odposlechnutých sekvencí, ale o něco jako autorské vytváření nových, a to v naprosto stejném stylu. Těch si naopak poměrně často všimneme (protože z celkové výpovědi, i z té, která je celá schematická až běda, velmi nápadně trčí) a někdy se jich i lekneme (oprávněně).

První úroveň, ta nižší, je záludná právě svou nenápadností, jejímž přičiněním se nám vkrádá do hlavy, kde nám pak rozdává recepty automatických myšlenkových stylů. Štědře a hlavně zadarmo. A jestliže platí, že velmi málo lidí má ve zvyku se čas od času ptát proč si o tom a tom myslím zrovna tohle a tohle, tak ještě méně je těch, kteří se tu a tam zeptají proč si tohle a tohle myslím právě takhle, právě tímto stylem. (Jednou z příčin, proč píšu tenhle článek a proč vůbec existuje tenhle blog, je snaha říct, že si myslím, že bychom se právě takto ptát měli; aspoň občas.)

Další záludnost nižší úrovně spočívá v tom, že se přes ni můžete vypracovat k té druhé, vyšší. Ta je v ukázce na začátku článku zastoupena mimořádně obludnou formulací absurdní a nebezpečná názorová pokleslost a je strašlivá především tím, že tady už se nepapouškují pouze jednotlivé fráze, ale že „papouščí infekce“ zasáhla i každodenní myšlení jako takové, myšlení jakožto proces.

Je sto důvodů, proč je to špatně. Nejde jen o to, že když se automatismům nebráníme, tak potom nemluvíme a nepíšeme „hezky“; to se dá snést, líbivost není to hlavní. Horší už je, že nemluvíme a nepíšeme – a ani nemyslíme – srozumitelně a příčetně. Že jednoduše řečeno blbneme. Že už pak možná ani nevíme, že bychom příčetně myslet měli a mohli. Ještě horší je, že všechny ty automatické fráze, myšlenky a myšlenkové postupy jsou obrovskou překážkou v rozvíjení a udržování něčeho, co je tak triviální, až to zavání nasládlým kýčem, a zároveň tak důležité, že se bez toho nedá uspokojivě přežít – totiž prachobyčejného lidského dorozumění. O porozumění nemluvě. A snad úplně nejhorší je to, že když se před tím aktivně nebráníme – ani ne tak ostrými filipikami mířenými navenek, ale především sami v sobě, když tuhle překážku vlastně ani nevidíme a vůbec nás nenapadne, že bychom se bránit měli – zavíráme si tím mnoho cest k tomu, čím vším bychom snad jednou mohli být: ne-li přímo moudrými, tak aspoň vyzrálými, svobodnými lidmi. Když totiž myslíte ve schématech a frázích, je vaše myšlení omezené, protože se pohybuje předem vyznačenými koridory; je nesvobodné, bez ohledu na to, jak široké a hluboké jsou vaše vědomosti.

Zkuste se proto někdy zeptat: Proč si to a to myslím (a potažmo to pak říkám) právě takhle... Věřte mi, budete o něco bohatší, o něco, co není k zahození.

3 komentáře:

  1. No, jenže on to pan Konvička podle všeho opravdu přehnal: http://cajthamlova.blog.respekt.ihned.cz/c1-61606600-islam-zatemnuje-rozum-predevsim-nemuslimum

    OdpovědětVymazat
  2. Jo, to je klidně možné; přiznávám, dál jsem toho pána nezkoumala, jen jsem narazila na článek na tyden.cz, ten mě odvedl na páně Konvičkův blog a tam jsem uzřela to rektorské vyjádření. A z těch formulací mě tedy vážně zamrazilo. (Asi jsem měla nějak výrazně podotknout, že ve svém článku vůbec nechci hodnotit samotný spor a jeho podstatu. No jo, stane se...)
    Jestli pan Konvička napsal té slečně to, co ona říká, tak je to samozřejmě úplně příšerné, to prostě nemám slov.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sakra, ještě dodatek: já jak někde vidím "nebezpečná názorová pokleslost" a spol., tak mě prostě chytne fantas, no...

      Vymazat