Tragédie jednoho překladu, věta pátá

Ukázka z praxe, pátá část anonymizovaného dopisu zoufalému překladateli

f) Přílišné upřesňování

Problém překladatelského „dovysvětlování“ je vždycky trochu ošemetný, je to věc citu a míry. Překladatel musí mít na paměti cílovou skupinu. V našem konkrétním případě lze předpokládat, že kdo si koupí (...), ví (nebo je schopen se dovtípit nebo si to někde najít), že Bronx je čtvrť v New Yorku – proto nemusíme za autora upřesňovat, že někdo „vyrůstal v newyorském Bronxu“ apod. Opačný případ je University of Waterloo, tam je opravdu třeba dodat, že je to v Kanadě, a ne v Belgii (což jste ale neudělala)...

g) Pasiva

Obousměrný problém – často použijete pasivum tam, kde je absolutně zbytečné a ztuhlé (např. problém je rozpoznáván), a naopak ho nevyužijete tam, kde je potřebné (víte kdy je potřebné? tam, kde nemáte mnoho jiných možností jasně, jednoznačně definovat působce děje; teď si něco vymyslím, třeba záchvaty způsobují neurózy – cítíte to? z toho nevím nic, musím si to domýšlet podle kontextu; takže musím jasně definovat, kdo je působcem čeho, zde je pasivum vhodné: buď záchvaty jsou způsobeny neurózami, nebo neurózy jsou způsobeny záchvaty...).

h) Přílišné počešťování

Nevěřte tomu, že každý internacionalismus je nutno počeštit. V tomto ohledu jsou dva extrémní typy překladatelů: jedni „na to kašlou“ a naflákají do překladu tisíc internacionalismů nebo anglicismů a dalších –ismů (a jsou na zabití); druzí se snaží být zodpovědní a počeští všechno, jak jen to jde, i když to nejde (a jsou taky na zabití – nic ve zlém). Velký průšvih nastává zejména tehdy, když v dobré víře začnete počešťovat termíny, protože pak aby se v tom kozel vyznal. Když si totiž přečtu v lékařském kontextu výduť, vím houby, zatímco když čtu aneurysma, je to jasné; verbální myšlení je další funkční a jasný termín, dělat z něj slovní myšlení je nonsens; totéž platí pro výkonné oblasti mozku vs. oblasti zajišťující exekutivní funkce mozku – exekutivní funkce mozku, to je zkrátka termín; úplný úlet pak je faktická realita v případě, kdy je myšlena jednoduše virtuální realita. Stejně tak nemusím nutně vše transkribovat (např. flashback).

i) Dotyční, postižení, jedinci a daní (nebo spíš dané)

Zařazuju zvlášť, ačkoli by to mohlo patřit i k přílišné literátskosti nebo upřesňování. Ale je to ve vašem případě velmi častá konkrétní věc, proto ji vydělím. Ne, tato slova rozhodně nejsou nějak „zakázaná“, ale musí se s nimi šetřit, musejí se užívat uvážlivě. Onen dotyčný postižený jedinec (promiňte, teď jsem to trochu zesměšnila, to jsem vlastně nechtěla, ale bylo to vážně lákavé) je mnohdy prostě člověk, pacient, pán, paní atd. nebo ho jednoduše lze zahrnout do nevyjádřeného podmětu; nadužívání působí šíleně škrobeně, opět prosvítá snaživost... Totéž platí i o daném – dané stavy jsou většinou jednoduše tyto stavy (totéž se většinou vztahuje i na daná témata, typy, potíže, osoby, poznatky... prostě na 90 procent „daností“); v souhrnu – daný je velmi užitečný výraz, jímž lze leccos uchopit a z lecčeho se ctí vybruslit, ale musí se používat jen tam, kde pomáhá, ne tam, kde trčí – s prominutím – jak vidle z hnoje, navíc naparfémované Chanelem No. 5.

Předchozí části seriálu: úvod, jednička, dvojka, trojka, čtyřka