Před časem se Jazyková inkvizice jata zoufalstvím nad jedním
mimořádně zpackaným překladem (ne, není to ten, k němuž se vztahuje seriál Tragédie jednoho překladu, bylo to
něco ještě o dost horšího) nechala strhnout k jistému vášnivému provolání.
To vyvolalo pár otázek, na které jsem dosud neodpověděla, což
nyní, jak jsem slíbila v jiném (tentokrát
omluvném a taky mnohem stručnějším) provolání, začnu aspoň částečně napravovat.
Uf, konec výmluv.
V tom prvním provolání jsem mimo jiné napsala, že
překladatel musí ctít a) autora, b) čtenáře a c) sám sebe. Ano, v tomto tvrzení
je rozpor. Ne vždy, ale mnohdy ano. A uznávám, je vskutku nevkusné nechat takový tajuplný výrok navěky bez komentáře.
Vezmu to od lesa: Překlad je – metaforicky řečeno – situace, v níž
jsou přítomny tři strany. Někdy spolu od počátku až do konce harmonují jedna
báseň, někdy se dostávají do sporu. Ten může mít různou intenzitu – lehkou
rodinnou rozmíškou počínaje, závažnou hrdelní pří konče. Na rozdíl od skutečných soudních
tahanic se však tento spor vyznačuje něčím, co je ve světě justice nepřípustné:
jedna ze znesvářených stran vystupuje zároveň i v roli smírčího soudce. Hádejte,
kdo to asi tak je...
První strana: autor
To je ten, kdo něco říká, a to určitou formou a za využití
určitých prostředků. Říká to stručně nebo obšírně, věcně nebo obrazně,
zjednodušeně nebo složitě, upjatě nebo nenuceně a ještě všelijak jinak, přičemž
tyto polohy může střídat i v rámci jednoho textu.
V ideálním případě ví, co
chce říct a jak to chce říct (a v dalším
plánu i to, ke komu promlouvá). Pro
překladatele je to důvod k jásotu, protože má o starost míň – bez ohledu
na to, nakolik je text v tom či onom ohledu „náročný“, tj. jak moc je
například prošpikovaný odbornými termíny, archaismy, těžce slangovými nebo úzce
lokálními výrazy či neologismy, nevšedními myšlenkovými konstrukty, neotřelými
větnými stavbami či jakýmikoli jinými „nestandardnostmi“.
Překladateli totiž stačí „jen“ cele vnímat autora, pohroužit se
do jeho myšlenek i stylu a pokorně předat jeho dílo dál. Zkrátka a dobře – odpadá boj s autorem jako
takovým.
Nástrahy jsou jinde, může se vám totiž stát, že budete muset „autora
hájit“ (resp. hájit jeho právo na styl a myšlenku, tedy na to, co je plně v jeho
kompetenci). Potenciální „vedlejší protistranu“ pak mohou tvořit v zásadě dva
typy faktorů: jednak hmatatelně zjevné, jednak prchavé a nesnadno uchopitelné.
Ty první se mohou zosobnit třeba v postavě redaktora (nebo někoho jiného, kdo do toho má co mluvit), zejména
redaktora „učitelského ražení“ neboli člověka s názorem,
že kniha je něco jako sakrální předmět, a proto musí mluvit výhradně sakrálním,
konkrétně knižním jazykem. Metaforicky řečeno: střetnete se s osobou, která
vás nutí předělat autorovo zjevné, ryčné a nepopiratelné hovno na dietní, uskřinutý exkrement.
Nebo s někým, kdo má tendenci každý text „hodit do průměru“, eliminovat všechno, u čeho by čtenář musel přemýšlet, s někým, kdo hodlá uvádět „na
pravou míru“ všechna obrazná vyjádření, vysvětlit všechny autorovy vtipy nebo
vyházet všechny pojmy a obraty, které sám v životě neslyšel, protože tím
pádem neexistují a existovat nemohou... bože, jak si teď nahonem vymyslet nějaký uvěřitelný příklad, aha, už
to mám... takže třeba takový Bollywood vám nemilosrdně
změní na Hollywood, hotovo, punktum.
Nejlépe poté, co se s ním rafnete o něco jiného, na základě čehož dospěje
k názoru, že jste nejen debil, ale ještě ke všemu nedostatečně uctivý
debil, takže do toho pro jistotu
hrábne ještě jednou a už se vám o tom ani nezmíní... Není to naštěstí standardní
situace, ale stát se to může.
Někdy autora uhájíte, ale bohužel ne vždy. (Povědomí o existenci takových momentů
mě mimochodem odnaučilo příkrému souzení určitých typů lapsů v překladech,
které nevidím v původním stavu, ale až poté, co do nich po překladateli sáhl
ještě někdo jiný; jenže čtenář tohle neví a blbcem zůstane překladatel; a musí
to unést.)
Ty druhé faktory sice postrádají razanci přímého mezilidského
střetu, ale svým způsobem jsou ještě ošidnější. Jsou totiž „uvnitř“, ve vaší
hlavě. Jejich původcem je nejen vaše dosavadní překladatelská či obecně
jazyková praxe, ale celý váš dosavadní život, vaše rodinné, školní i
společenské milieu se všemi svými musíš
a nesmíš, se všemi zažitými,
podvědomými stereotypy, které tvrdí, že tohle
se přece vždycky dělá tak a tak, k tomuhle se vždycky přistupuje takhle, a
nikdy jinak.
Mají v sobě cosi z autocenzury v tom nejhorším
slova smyslu. Leckoho ponoukají, aby knížku určenou milovníkům absurdní dramatiky
převyprávěl tak, aby potěšila uši přičinlivých hospodyněk, nebo naopak text
cílený na „rekreační čtenáře“ přetransformoval do traktátu pro salonní
intelektuály.
Jindy autor formuluje nějaký rozporuplný názor a překladatel
cítí bytostnou potřebu takové tvrzení „narovnat“ (ano, tento přístup není
rozšířený jen mezi redaktory, ale i na „druhé straně“) a prosazovat svůj „světonázor“,
například když dejme tomu rakouský autor historického románu stojí zjevně na
straně katolického císaře, zatímco překladatel fandí protestantským povstalcům,
takže si řekne: „Ne, dáme tam jenom husitská
vojska, nikoli loupeživá husitská
vojska.“
Uzavřu to: překladatel (i redaktor) může s autorovým názorem
nebo jeho formulací nesouhlasit, může se nad obojím i pohoršovat, ale autorovu
myšlenku zachovat musí (jakkoli se mu
třeba i hnusí... hm, to se nám to rýmuje).
Ve všech výše popsaných situacích to navzdory veškerým rozpakům
máte snadné – prostě stačí, když se občas praštíte do čela a zopakujete si: „Autor
je výsostný suverén, autor, ne ty!“
Horší je, když autor buďto neví,
co chce říct, a/nebo to neumí napsat (a/nebo
píše o něčem, o čem si jen myslí, že
to ví). Což musíte především poznat. Poznat, ne se to jen domýšlet, protože
jinak vám hrozí, že autorovi ukřivdíte a sklouznete přesně k tomu, k čemu
sklouznout nesmíte – viz předchozí odstavce. Chcete spolehlivý, jednoznačný,
blbuvzdorný návod, který vás to rozpoznávat naučí? Smůla, neexistuje. Můžu
poskytnout jen lehoulinké naťuknutí, nápovědu, která má jen jedno slovo: soudnost. Což je ovšem rada jako hrom,
protože pěstování soudnosti je disciplína značně náročná. Vyjádřím se teď poněkud zaumně: překladatel se stále, dnes a denně
musí učit rozlišovat, kdy se autor ocitá v rozporu jen s jeho (názorovým
či literárním) gustem, a kdy je to naopak rozpor s fakty (dva roky v letopočtu
sem, dva roky tam, ono je to jedno...) nebo s elementární literární
příčetností (autor podává recept na houskový knedlík jazykem hodným zasvěcovacích
formulí eleusinských mystérií; ne proto, že si dělá z věci psinu nebo tak něco, ale
protože žije v domnění, že papír nesnese tak vulgární konstatování jako „přidáme
půl kila mouky“).
Pokud na takové lahůdky narazíte, máte dvě možnosti: buď práci
odmítnete, nebo ji přijmete a „něco“ s tím provedete, přičemž toto „něco“
musíte provést v míře známé jako tak
akorát.
Odmítnutí se radí snadno, ale hůř se praktikuje. Za prvé:
ordinérní přízemno budiž pozdraveno – něco jíst musíte; nebo vás životní situace
donutí vzít co nejvíc práce včetně takové, kterou byste jinak odmítli, ale teď
zrovna ty prachy potřebujete jako sůl. Za druhé: ne vždy se vám fakt, že autor
je nemožný, podaří identifikovat včas. Nebo za třetí: přeložili jste v poslední
době pár fajnových věciček, které si ale koupí vaši kamarádi, kamarádi
nakladatele a pár zajímavých, leč tržebně zcela nepodstatných individuí, takže
týž nakladatel potřebuje příčetný překlad sice nepříliš příčetného, ale
zaručeně chlebodárného textu.
Ke slovu tedy přichází možnost číslo dvě a přikázání budeš ctít autora svého dostává poněkud
jiné zabarvení, totiž neprozradíš, že
autor je pablb.
Ne, nemusíte (a vlastně ani nesmíte) udělat z jazykově i
myšlenkově chudého románu klenot světového romanopisectví, ale jestliže se
autor vyjadřuje jako středně úspěšný absolvent pomocné školy nebo jako snaživá
holčička, které bohatý strýček vedle hodin klavíru zaplatil i hodiny tvůrčího
psaní, v nichž se naučila psát jako šestnáctý (a nechtěně komický) odvar
Jane Austenové, tak tohle na něj prásknout
nesmíte. Není vaším úkolem předvádět se a není v ničím – vašem, autorově
ani čtenářově – zájmu sebevědomě ukázat autorovu nedostatečnost.
Co se věcných chyb týče, snad teď konečně (aspoň částečně,
trochu víc k tomu chystám na později) zareaguju na připomínku paní J. k prvnímu z článků o praxi překladu: Ano, neměli byste
přijmout překlad z oboru, o kterém nic nevíte a nic o něm vědět nechcete (pro
mě osobně je to třeba právo, golf nebo anorganická chemie). Nicméně i v ryzí
beletrii se nezřídka semele něco jiskřivě odborného, co musíte vyřešit, třebaže
vám to na první dobrou nic neříká, protože když nebudete mít o věci
stoprocentní jistotu, poděláte nejen inkriminované místo, ale klidně i půl
knížky.
Tady udělám malou odbočku a pokusím se přispět k vyvrácení časté
domněnky, že vše české (nejen překlad) je jaksi automaticky horší než vše cizí, zejména pak
západní. Tentokrát budu konkrétní: v Česku by text, v němž vystudovaný
historik upaluje Husa v roce 1419 a z Mary Boleynové dělá Francouzku,
prostě neprošel. A kdyby náhodou ano, měl by autor jednak utrum, jednak z ostudy
kabát. V Německu text projde a autor nemá utrum, nýbrž
objednávku na další knížku. A pak na další...
Když tohle jako
překladatel „pustíte“, budete za blbce vy, ne autor. Dílem proto, že
překladatel by takovou věc opravdu odhalit měl, dílem kvůli nezlomnému
přesvědčení velké části populace, že blbci
se vyskytují jen v Česku.
*** *** ***
Není tu něco divně? Je. Už několik stránek řečním o první části svého
„trojjediného“ hesla, ale ony z ní, aspoň doufám, přirozeně (byť
nenápadně) vyplývají i dvě zbývající. Přesto je stručně zmíním:
Druhá strana: čtenář
1. Píše-li autor prokazatelné nesmysly a/nebo píše jako
hotentot, čtenáře to nezajímá. A hlavně za to nemůže. Navíc ho nikdo a nic
nevaruje, takže své stokoruny utratí za knížku tak jako tak. Jste-li
překladatel, musíte pečovat mj. i o to, aby čtenář neutrpěl větší rozčarování,
než je nutné. Jistě, z červené knihovny vám Daphne du Maurier nevyleze,
ale když už je ta věc po všech
stránkách nesnesitelně triviální, tak ať aspoň není urážlivě dementní.
2. Má-li autor co říct
a umí to říct, tj. má myšlenku a styl, nesmíte čtenáře obrat
ani o jedno. Toho čtenáře, kterému je
text určen. A kdo to je, to musíte poznat vy. A musíte se odvážit to poznat. Nikdo to za vás neudělá (a někdo to udělat musí), takže hlubokomyslné úvahy na téma, zda na to vůbec máte právo, jsou k ničemu. Nemůžete zabránit tomu, aby čtenář v knihkupectví
sáhl po titulu, s nímž se nakonec mine. Jenže to není váš problém. Váš
problém je rozpoznat, jakému čtenáři je text určený, a přesně takovému čtenáři jej taky podat.
Čtenáře nesmíte podcenit, nesmíte podlehnout dojmu že v Česku tohle nikdo nepochopí; vy jste to přece pochopili, ne? A jestli
si myslíte, že kromě vás není ve státě živáčka, který by to pochopil taky, tak
se sebou honem něco dělejte, například se zeptejte svého lékaře, zda netrpíte
nějakou hodně vážnou formou velikášského bludu.
Jestli vám něco opravdu nepřísluší, tak je to posuzování (nebo
dokonce odsuzování) čtenáře. Nejen proto, že nebýt čtenářů (včetně těch, kteří
nejsou v žádné z vašich obvyklých „cílových skupin“), můžete sice
překládat jako bůh, ale leda tak ve volných chvílích, poté, co se vpodvečer
přištracháte domů z nějaké podstatně méně „exkluzivní“ roboty.
Nepřísluší vám soudit čtenářův vkus (nebo jinak: klidně si ho suďte,
ale do práce ty soudy laskavě netahejte), nepříslušejí vám znalecká
konstatování typu: Pro ty pipiny od
plotny to takhle bohatě stačí.
Dovolím si vzletné vyjádření – každý čtenář má svou důstojnost. Každý. I ten,
co přečte jednu knihu za rok, a to bulvární životopis diskotékové hvězdy.
Třetí strana: překladatel
Snažíte-li se svědomitě dodržovat první dvě části „inkvizičního přikázání“,
plníte tím do velké míry i tu třetí.
V obecnější rovině pak ctít
sám sebe neznamená nic prostšího než udělat
vše, co reálně udělat můžu. Taky to znamená chtít to udělat ještě o něco líp než tu poslední věc (i tehdy, když
se mi ta předchozí věc fakt povedla). Znamená to nepodbízet se; nepřevést něco tak a tak, protože vím, že se to tak lidem bude líbit a budou říkat, že jsem borec,
znamená to převést to právě takhle,
protože je to nejlepší z možných řešení, řešení, které bych obhájil před tím, jehož odborného názoru si nejvíce
vážím. Znamená to aspoň přibližně vědět,
co umím, a taky to udělat; vždycky. Znamená
to neustálé, nikdy nekončící hledání té pravé rovnováhy mezi sebedůvěrou a pochybností.
V rámci shrnutí se dopustím ještě jednoho vzletného výroku,
jímž se usvědčím z maximalismu, o jehož zdravosti může kdekdo pochybovat.
Ale co naplat, když mi zkušenost čím dál tím víc potvrzuje, že jinak to zkrátka
nejde.
Nuže: Překlad je
především služba. Za prvé služba autorovi. Některému byste posloužili i
zadarmo, možná byste za to i něco zaplatili, ještě ke všemu celí rozechvělí
z toho, že jste to vy, právě vy, kdo je tou službou poctěn. Jiné autory
byste nejradši vzali pohrabáčem po kebuli, ale musíte posloužit i jim. Protože
kdo se dá na vojnu, musí bojovat, i když je třeba pilot stíhačky, kterého velitelský
štáb tu a tam přeřadí k motostřelcům.
Totéž musíte udělat i pro čtenáře; i v případě, že vy byste takovou volovinu nikdy dobrovolně nečetli.
Služba je pokora. A vy jste pořád jenom překladatel. Ano, jenom.
Protože bez autora a bez čtenáře nejste, protože bez nich není důvod, abyste
existovali. I proto, že je to práce sice hezká (úžasná! famózní!
inspirativní!), ale na druhou stranu je to taky práce jako každá jiná.
Ctít sám
sebe
není nic obyčejnějšího než vědět, co je
mým posláním a snažit se mu dostát. (Hergot, teď už jsem možná zároveň patetická i trapná, jak já to jenom dělám...)
Tím pro dnešek toto téma končím,
sincerely vaše Máňa inkvizitorka
Dodatek číslo 1:
No jo, ale zase už mě k tomu napadá něco dalšího, tak se hleďte
těšit...
Dodatek číslo 2:
Dalšího dílu Tragédie jednoho překladu se vám dostane ještě dnes, ale až bůhvíkdy odpoledne, teď (pátá ranní odbila) si jdu konečně zaslouženě lehnout.
Dodatek číslo 3:
Všem, kterým jsem zatím neodpověděla na komentáře: Nebojte, taky na vás dojde.