Když se člověk chce stát Židem...

...usiluje o něco, co je přibližně stejně splnitelné, jako kdyby se chtěl stát jezevčíkem nebo levandulí. Jo, kdyby se ale jeden chtěl stát židem, to by byla jiná...

Jsou však mezi námi tací, kteří se rádi pokoušejí o nemožné. Jako například manžel Natalie Portmanové. Tedy aspoň podle toho, co se píše na serveru idnes.cz.

idnes.cz; 3. února 2014

A teď si dáme malý kvíz:

a) Pan Millepied už neví, co by si roupama vymyslel.

b) Někdo, komu to (přinejmenším) momentálně moc nepálilo, ten článek přematlával z angličtiny, která náboženství a jejich vyznavače píše s velkými počátečními písmeny.

c) Autor článku nezná rozdíl mezi židy a Židy; přinejmenším ne ten pravopisný.

Ano, trojka je správně. A dvojka ostatně rovněž (neboli: anglický zdroj nalezen).

Ten pravý překladatel?

Možná to znáte. A jestli to neznáte, tak to teď poznáte. Sice jen tak letem světem, ale přece.

Překládá se ledacos. Vlastně se pořád něco překládá, zvlášť do jazyků, jejichž mluvčí se nepočítají na stovky milionů. Právo, byznys, technika, medicína i farmacie, návody ke kdejakému bazmeku – parní turbínou počínaje a lakem na nehty konče, překládá se non-fiction i beletrie, obchodní dopisy i celní předpisy.

A vedou se spory. Pravda, ne tak uječené jako na pavlači a ani zdaleka tak mediálně vděčné jako ty parlamentní. Jsou tiché, leckdy i mlčenlivé, a přesto je na nich cosi urputného. Jsou to spory... no, možná by se dalo říct, že tak trochu „stavovské“.

Jde v nich o to, kdo je víc: překladatel beletrista, překladatel non-fiction, nebo překladatel ryze odborných textů (tedy textů určených v podstatě výhradně pro odborníky)? Každá strana jako by měla té druhé co předhazovat – a taky to všechny dělají.

Mezi beletristy se traduje, že ti ostatní – non-fictionisté a „odborníci“ (neboli, berete-li to podle způsobu účtování, „komerčáci“) – se neumějí pořádně vyjadřovat, že vůbec nepracují s jazykem nebo že se málo orientují v hovorových a dalších „nižších“ a lokálních vrstvách výchozích jazyků. Překladatelé odborných textů zase beletristům vyčítají, že neznají prakticky žádnou odbornou terminologii, že ignorují fakty a tak nějak vcelku nevědí, co je to přesnost. A non-fiction jako by se neustále zmítala mezi oběma stranami, protože beletristé samozřejmě tvrdí, že non-fiction texty patří do rukou jim, kdežto „odborníci“ plédují za pravý opak.

Co na to říkají výsledky inkvizičního šetření? Že je to úplně nesmyslný spor. Je nesmyslný, dokud otázka zní kdo je lepší. A je nesmyslný, dokud je to spor.

Pokud kterákoli ze zúčastněných stran dělá dobře to, co dělá, není se o co přít. Ale pozor: v každém případě je mnoho toho, co se od sebe mohou navzájem učit. Protože přes veškerou nesmyslnost celého sporu je pravda, že na obecné rovině (tj. není řeč o jednotlivcích) jsou všechny ty námitky do jisté míry oprávněné.

Kdekterý beletrista si totiž opravdu myslí, že je umělec, a zapomíná, že třeba takový malíř taky musí umět míchat barvy, znát jejich složení a orientovat se v plátnech, protože jinak to není malíř, ale v lepším případě pouhý kolorista, v horším matlal.

A nejeden odborník si zase neuvědomuje, že například i průmyslový designér musí mít navzdory přívlastku „průmyslový“ nějaké ponětí o estetice a větší než malé množství citu pro krásno.

A jak se od sebe navzájem učit? Rada je jednoduchá: když překládáte jen beletrii, zkuste si někdy, aspoň jednou, jen tak cvičně přeložit nějakou seriózní non-fiction nebo čistě odbornou práci, pokud možno z oboru, který vám sice není vyloženě odporný, ale máte o něm jen mlhavé ponětí. Neboli: jestliže ve volném čase pěstujete skalničky a cyklistiku, pusťte se třeba do příručky pro letecké modeláře nebo do pojednání o skupinové psychoterapii. A naopak – jestli překládáte strojírenství a hutnictví a relaxujete hrou na klavír, střihněte si... dejme tomu... impresionistický román nebo nějakou dětskou klasiku.

Ať už patříte ke kterékoli straně, neusnadňujte si to; měli byste si vybrat text s minimálně střední náročností, spíše „vyšší střední náročností“.

Hlavně si u toho počínejte tak, jako by vám i tentokrát šlo o honorář i o prestiž. Když k tomu přistoupíte se vší vážností, zaručuju vám dvě sladké odměny: za prvé pochopíte, že chlebíček protistrany není o nic měkčí než ten váš; a za druhé – což je nejdůležitější – se toho skutečně hodně naučíte. Zdaleka nemám na mysli jen slova, termíny, obraty; mnohem významnější je setkání s trošinku jiným stylem překladatelského myšlení. Samozřejmě to vyžaduje vědomou, kontinuální sebereflexi. Taky je to časově náročné, ale ten vynaložený čas se vám stokrát vrátí. Věřte mi, uděláte pro sebe a pro svou práci něco velkého, něco, co těžko získáte jinak než právě takhle. I kdybyste se na to dívali jen a jen z praktického, utilitárního hlediska, tak budete mít něco, co konkurence nemá. 

Tak, ještě by to chtělo nějaké závěrečné moudro: V životě obecně nemá moc velkou cenu mudrovat nad tím, jestli jsem borec, jestli jsem já jako majitel cukrárny lepší než soused Franta, který provozuje pekařství; cenu má dělat všechno pro to, abych to, co dělám, dělal co nejlépe. 

Nuže, hodně zdaru, drazí kolegové. A vy ostatní, tedy o nic méně drazí nekolegové, odpusťte, jestli jsem vás dnešním článkem znudila k nepřežití. V skrytu duše ovšem drze doufám, že i někoho z vás mohl zaujmout.

Všechno už čtu jenom v originále

Napsala před časem na jakési diskusní stránce jedna dáma. A dál psala, že i takové Jméno růže si pro jistotu přečetla anglicky, neb překladatelům se nedá věřit. Jenže Umberto Eco je co? Ital, že jo.

Několik jiných lidí zas někde jinde psalo, že stejnou knihu četli, četli ji česky, a vůbec ji nebyli s to pobrat. Přesně už si to po cca roce nepamatuju, ale povídali něco v tom smyslu, že jim dalo hroznou námahu dočíst větu, aniž by ztratili nit, takže se nakonec shodli, že on to snad bude problém v překladu. Jo, nerozumím tomu, takže překladatel je trouba.

Jiní znalci si pro změnu na několika webech notovali, jak jsou děsné české překlady Dicka Francise. A ještě jiní porůznu lamentovali nad překlady detektivek Agathy Christie. Například nad Vraždami podle abecedy (...už jsem od ní četl lepší, ale možná to byl jen nepříliš zdařilý překlad) nebo nad Kapsou plnou žita.

Nejčastější argumenty jsou: a) je to nějaký moc složitý; b) tyhle a tyhle slova nebo obraty jsou nějaký divný; c) tenhle výraz by hrdina určitě nepoužil.

Ne že by každý překladatel byl zrovna ideál. A ne že by se ani ten ideál nebo skoro ideál nemohl utnout. A třetí „ne že“ zní: ne že by v mnoha případech neexistovalo více dobrých možností řešení té které konkrétní pasáže, obratu, celkového vyznění.
 

Ale o těchto situacích se dnes vůbec bavit nebudeme, o nich dnešní článek není. Je o rozšiřujícím se „kroužku zasvěcenců“, do nějž se zařadíte tím, že „víte“, že překladatel je automaticky pakůň. Protože zasvěcenec na rozdíl od překladatele ten jazyk opravdu umí; přesněji řečeno – umí anglicky; nebo si to aspoň myslí.

Devadesát devět ze sta těchto zasvěcenců přitom skutečný překladový sek (věcný ani stylistický) nepozná a sto ze sta by dostalo osypky, kdyby mělo přeložit (přeložit, tedy zformulovat a zapsat, ne jen přečíst a pobrat) jednu beletristickou kapitolu (nebo by je nad jejich elaborátem dostal literární redaktor – ten opravdový, ne opravovač překlepů).

To je jeden aspekt reality, existuje však ještě další, tak trochu výstražný: bacha, protože z touhy po příslušnosti ke kruhu zasvěcenců ze sebe velmi snadno můžete udělat příslušníka kruhu chvástajících se pitomců. Velmi snadno, velmi rychle.
 

A čím přesně? Například tím, že budete mít pindy právě k překladům titulů uvedených v začátku článku:

Většinu knížek Dicka Francise převedla do češtiny Jaroslava Moserová – ano, ta paní, kterou autor považoval za nejlepšího ze svých překladatelů. A táž paní, o níž nějaký mudrlant kdesi prohlásil, že český překladatel Dicka Francise je na vraždu. 

Jméno růže a některé další Ecovy věci překládal Zdeněk Frýbort – jedna z model české romanistiky, spoluautor slovníků, člověk, který vydávání Eca dost těžce prosazoval ještě za minulého režimu; člověk, před kterým musíte, prostě musíte sklapnout podpatky a neříkat buď vůbec nic, nebo jen ano, Mistře, zajisté, Mistře. (Jen tak mimochodem – Jméno růže navíc redigovala Marie Zábranová, takže lepší dvojku už na tu knížku opravdu nasadit nešlo...)

Stejně zbožné přikyvování by mělo patřit též překladatelům obou uvedených děl Agathy Christie, totiž Evě Kondrysové (mj. spoluzakladatelka Zlatého skřipce, ankety o nejhorší překlad) a – podržte mě, nebo sebou seknu – Janu Zábranovi... Janu Zábranovi, Janu Nedostižnému!

Co z toho plyne? Čtěte v originále, je to zajímavé. Klidně čtěte i Italy nebo Rusy v angličtině, chcete-li si ji procvičit nebo když je to třeba levnější/sehnatelnější. Ale ne proto, abyste dokázali, jak nebetyčně jste povzneseni nad příslušníky řemesla překladatelského. A než se začnete předvádět, jaký jste znalec překladu, hluboce, přehluboce se zamyslete, jestli náhodou nemůže být problém někde jinde, třeba v tom, že ta knížka prostě není tak úplně pro vás – může být jednoduše mimo váš vkus.

Tragédie jednoho překladu, věta šestá a dovětek

Ukázka z praxe, šestá část dopisu zoufalému překladateli

3. Celkové vyjadřování v češtině

Budu teď opakovat mnohé z předchozích odstavců, ale přesto volím zvláštní bod, problém je totiž širší.

Vy se snažíte vyjadřovat správně, korektně, čistě. Jenže jste na tuto snahu příliš soustředěná, takže primárně chvályhodný přístup vám (resp. výsledku) ubližuje víc než všechny ostatní lapsy dohromady.

Především jsou tu samotné obstarožní a hyperkorektní výrazy, ty už jsem zmiňovala. Možná to není jen určitá jazyková úzkostnost, možná také sdílíte poměrně častý pocit kultivovaných lidí, že „dříve“ (tj. 50. léta a hlouběji) se mluvilo a psalo „lépe“. Ale tento názor je přinejmenším velmi diskutabilní, ne-li vyloženě mylný, to jednak (toto téma by vydalo na pěkně dlouhý esej, ale do toho se teď pouštět nebudu).

Za druhé tím vůbec nic nezachráníte. Když budete „hovořit“ tam, kde můžete „mluvit“ nebo si „povídat“, když budete hýřit výrazy typu „následovně“ nebo „následujícího rána“ tam, kde můžete říct „potom“, „pak“, „druhý den ráno“ nebo jenom „ráno“ (a sto dalších příkladů, které už nebudu vyjmenovávat), ničemu tím nepomůžete. Ty výrazy nejsou zapovězené, ale nesmí se to s nimi přehánět. Jednak působí výsledek jako celek škrobeně, místy až směšně, jednak těmi „ušlechtilostmi“ text jakoby „rozcouráte“, znepřehledníte; všechny ty „šperky“ pak zastiňují vlastní podstatu sdělení.

Za třetí – a to je v tomto ohledu asi nejdůležitější – vás tento typ vyjadřování zákonitě nutí k nepřirozeným vazbám, především ke klopotnému vázání vět v souvětí. Výsledné vyjádření je pak často nejen tuhé, ale i nejednoznačné nebo přímo zavádějící.

Ale nejde jen o jednotlivé výrazy, jde o celkovou stavbu textu jako takovou. I tam, kde se k tomu jakoby sama nenutíte použitím nějaké pojmové hyperkorektnosti, vám vazby mezi slovy i větami ujíždějí kamsi do absurdna. Ony to nejsou vždy úplné tragédie, často jsou to jen drobnosti, které by samy o sobě – v jedné větě, v jednom odstavci – mohly být skoro nepostřehnutelné. Ale když takových drobností uděláte i desítky na stránce, když jich jsou tisíce ve dvousetstránkovém textu, vzniká tím vyložené neštěstí. Pak se vám nutně stane, že vám redaktor (pokud to je opravdu redaktor, ne jenom člověk hlídající pravidla pravopisu) sáhne do osmdesáti, devadesáti procent vět. Z čehož pak samozřejmě – opět nutně – nemůžete mít dobrý pocit...

Snad vůbec nejdůležitější doporučení konkrétně pro vás tedy zní: Nebojte se vyjadřovat „normálně“. Jakmile se oprostíte od té velké svázanosti, okamžitě se vaše práce zlepší minimálně o padesát procent.

Mohla bych jmenovat ještě další okruhy problémů, ale nechci vás mučit. (V prvních pár desítkách stránek redigovaného textu jsem v zájmu větší názornosti místy zařadila komentáře k některým zcela konkrétním textovým situacím, ale ne ke všem; dál už jsem od tohoto modelu upustila úplně, protože bych se víceméně už jen opakovala, co se principu týče; ale doufám, že vám snad budou aspoň trochu užitečné – a zároveň se omlouvám, jsou-li někdy příliš příkré, ale ono v tom prostoru vymezeném růžovými okýnky opravdu není čas na nějaké krasořečnění...)

Co říct závěrem? Především: opravdu jsem se vás nechtěla dotknout, nechtěla jsem vám ubližovat ani se na vás vytahovat. Zní to asi lacině, ale chtěla jsem vám především pomoct. Překládání je krom jiného velmi osamělá práce. Člověk při ní často roste metodou pokus/omyl; něco dělá špatně, ale neví co a neví proč. A taky je to práce pěkně nevděčná a její společenská prestiž je zanedbatelná. Když se vám něco povede, nikdo si toho nevšimne, nikdo vás nepochválí, možná tak přítel/kolega z oboru, ale čtenářům a recenzentům je to srdečně jedno. V lepším případě. V horším případě se stane, že odvedete skvělou práci, ale víte co – každý trouba si ve stostránkovém textu najde nějaké místo, které mu „nějak nesedí“, a bude do vás rýpat, třebas i neoprávněně. Je to nepříjemné, ale pokud sama máte jistotu, že jsou to jen velkohubé žvásty, můžete – a musíte – se přes to přenést. Když ale v překladu opravdu nasekáte hodně chyb – v interpretaci i ve formulacích, sežerou vás i s botama. V tom nejhorším případě vás sežerou veřejně. Když se to stane opakovaně, je překladatel definitivně vyřízený, prostě už žádnou práci nedostane. Je to nespravedlivé, ale je to bohužel realita.

Budu upřímná: Při práci s vaším textem jsem měla velkou obavu, že by se vám něco takového reálně mohlo stát. Nejsem žádný ušlechtilý samaritán, ale já prostě nechci, aby se vám to stalo. Mám k tomu víc důvodů, které tu ale nebudu nyvě rozepisovat, zkrátka to berte jako projev obyčejné kolegiality. Právě to mě vedlo k napsání tohohle dlouhého dopisu.

A vede mě to i k jedné nabídce: Budete-li ještě cokoli potřebovat ujasnit, upřesnit, popovídat si o překladu, o práci s jazykem, obraťte se na mě. Já vím, ono to vypadá, jako bych se považovala za paní dokonalou a hrála si na hodnou a ušlechtilou. Ale tak to vážně není. Já prostě jen nechci vidět dalšího vynervovaného, usouženého, odepsaného překladatele.

Tak, a už opravdu končím. Mějte se krásně, s pozdravem...

Pár dodatků:

1. Překlad, ke kterému se dopis vztahuje, byl vážně hodně, hodně nešťastný. Patřil k těm krajním případům, kdy vlastně neděláte redakci, ale překládáte to znovu, protože po pár stránkách vidíte, že překladateli nemůžete věřit pomalu ani výpovědi typu dneska je krásně. A nemůžete mu to hodit na hlavu, ať to předělá sám, nebo shánět nahonem někoho jiného, protože na to už není čas.

2. Takovouhle litanii smolíte celý pracovní den, musíte ji totiž vytáhnout z poznámek, které jste si průběžně dělali a které jsou ještě mnohem delší. Některým překladatelům tím pomůžete, reagují, ptají se, ujasňují si věci, diskutují; jiní se ani neozvou, tak jako v tomto případě.

3. Jazyková inkvizice je sice osoba bezservítkózní, místy až impertinentní, leč při profesní práci s „živým materiálem" se vesměs ukáže, že má i měkkosrdcatější stránky (popsané hustěji, než by sama chtěla). To je pak samé ťuťu-ňuňu-sem, ťuťu-ňuňu-tam. Vždyť ona je ta inkvizitorka vlastně taková hodná tetička...

Zeman; honza Zeman

Téměř bez komentáře, neb k tomuto bližšího řečnění netřeba, snad jen k třetímu řádku ukázky: tu čárku buď před i za diváky, nebo nikam.

tyden.cz; upoutávka k programu TV Barrandov; jo, promo, to chce péči...

Uživatel z pravěku

Super! Totiž vlastně ne, Super ne, jenom Týden. V internetovém vydání. Ale jinak fakt super, no ne?

tyden.cz; 28. ledna 2014

No, doufejme, že si tu kostru jaksepatří užil. Asi ano, protože se s ní zjevně nemohl rozloučit – vzal si ji, představte si to, i do hrobu.

A nedají si říct...

Kde? V redakci serveru lidovky.cz. Kdyby si říct dali, tak by ty titulky k souhrnu denních zpráv začali dělat nějak jinak. A jeden by pak nemusel žasnout, čeho všeho jsou také české politické strany schopné:

lidovky.cz

Tento případ je přitom obzvlášť fajn, neboť nabízí hned dva obskurní výklady:

• partaj vsadila na Fialu možné i nemožné, mj. i prádlo;
• partaj vsadila na Fialu a také na prádlo.

Obzvlášť spadeno mají asi lidovkářští redaktoři na prezidenta, protože tomu to dělají pořád:

lidovky.cz

I když – kdyby hlava státu vážně měla v popisu práce i lustrování skrytého kouzla české kuchyně, při příštích volbách by se možná s kandidáty dveře netrhly.

Tragédie jednoho překladu, věta pátá

Ukázka z praxe, pátá část anonymizovaného dopisu zoufalému překladateli

f) Přílišné upřesňování

Problém překladatelského „dovysvětlování“ je vždycky trochu ošemetný, je to věc citu a míry. Překladatel musí mít na paměti cílovou skupinu. V našem konkrétním případě lze předpokládat, že kdo si koupí (...), ví (nebo je schopen se dovtípit nebo si to někde najít), že Bronx je čtvrť v New Yorku – proto nemusíme za autora upřesňovat, že někdo „vyrůstal v newyorském Bronxu“ apod. Opačný případ je University of Waterloo, tam je opravdu třeba dodat, že je to v Kanadě, a ne v Belgii (což jste ale neudělala)...

g) Pasiva

Obousměrný problém – často použijete pasivum tam, kde je absolutně zbytečné a ztuhlé (např. problém je rozpoznáván), a naopak ho nevyužijete tam, kde je potřebné (víte kdy je potřebné? tam, kde nemáte mnoho jiných možností jasně, jednoznačně definovat působce děje; teď si něco vymyslím, třeba záchvaty způsobují neurózy – cítíte to? z toho nevím nic, musím si to domýšlet podle kontextu; takže musím jasně definovat, kdo je působcem čeho, zde je pasivum vhodné: buď záchvaty jsou způsobeny neurózami, nebo neurózy jsou způsobeny záchvaty...).

h) Přílišné počešťování

Nevěřte tomu, že každý internacionalismus je nutno počeštit. V tomto ohledu jsou dva extrémní typy překladatelů: jedni „na to kašlou“ a naflákají do překladu tisíc internacionalismů nebo anglicismů a dalších –ismů (a jsou na zabití); druzí se snaží být zodpovědní a počeští všechno, jak jen to jde, i když to nejde (a jsou taky na zabití – nic ve zlém). Velký průšvih nastává zejména tehdy, když v dobré víře začnete počešťovat termíny, protože pak aby se v tom kozel vyznal. Když si totiž přečtu v lékařském kontextu výduť, vím houby, zatímco když čtu aneurysma, je to jasné; verbální myšlení je další funkční a jasný termín, dělat z něj slovní myšlení je nonsens; totéž platí pro výkonné oblasti mozku vs. oblasti zajišťující exekutivní funkce mozku – exekutivní funkce mozku, to je zkrátka termín; úplný úlet pak je faktická realita v případě, kdy je myšlena jednoduše virtuální realita. Stejně tak nemusím nutně vše transkribovat (např. flashback).

i) Dotyční, postižení, jedinci a daní (nebo spíš dané)

Zařazuju zvlášť, ačkoli by to mohlo patřit i k přílišné literátskosti nebo upřesňování. Ale je to ve vašem případě velmi častá konkrétní věc, proto ji vydělím. Ne, tato slova rozhodně nejsou nějak „zakázaná“, ale musí se s nimi šetřit, musejí se užívat uvážlivě. Onen dotyčný postižený jedinec (promiňte, teď jsem to trochu zesměšnila, to jsem vlastně nechtěla, ale bylo to vážně lákavé) je mnohdy prostě člověk, pacient, pán, paní atd. nebo ho jednoduše lze zahrnout do nevyjádřeného podmětu; nadužívání působí šíleně škrobeně, opět prosvítá snaživost... Totéž platí i o daném – dané stavy jsou většinou jednoduše tyto stavy (totéž se většinou vztahuje i na daná témata, typy, potíže, osoby, poznatky... prostě na 90 procent „daností“); v souhrnu – daný je velmi užitečný výraz, jímž lze leccos uchopit a z lecčeho se ctí vybruslit, ale musí se používat jen tam, kde pomáhá, ne tam, kde trčí – s prominutím – jak vidle z hnoje, navíc naparfémované Chanelem No. 5.

Předchozí části seriálu: úvod, jednička, dvojka, trojka, čtyřka

Totalitní rétorika?

Dneska se mnou moc zábavy nebude. A to nejdůležitější za mě navíc napsal někdo jiný. To, o co mi kráčí, červeně podtrháno jest (toho modrého fleku si nevšímejte, to mi tam jen při sestřelování obrazovky zůstal viset kurzor):

Printscreen vyjádření rektora JU k aktivitám docenta Konvičky; zdroj: http://martinkonvicka.blog.idnes.cz/c/392560/S-islamem-prituhuje-otevreny-dopis-aktualizovano.html

Rétorika Rudého práva, dalo by se říct. Nebylo by to úplně vedle, ale bylo by to nedostatečné. Už proto, že Rudé právo na tuto ražbu zdaleka nemělo patent; a neměly ho ani jiné noviny z té doby, ba ani noviny nacistické, fašistické atd.

A hlavně: odbýt tuto rétoriku přívlastkem totalitní (nebo nějakým podobným) je nebezpečně pohodlné. Když to uděláme, tak prostě zase jednou něco někam nějak zaškatulkujeme, a tím se toho jakoby zbavíme. Jakoby. V tu ránu je z toho něco, co je jinde, vně, mimo nás; ta krabička, do níž to zařadíme, navíc bude říkat něco ve smyslu, že je to jenom exces.

Jenže on to exces není a také to není vně, mimo nás. Naopak – jednak i dnes je toho všude plno, druhak je to i v nás. Toto jednak i druhak má – mj. – jednu společnou příčinu:

Vábivost a zároveň nenápadnost toho, co by se dalo – nepříliš hezky a nepříliš šikovně – opsat jako stereotypie myšlenkových konstrukcí. Jinak řečeno: jazyk (a s ním obraz světa a života) do nás nevchází jenom jednotlivými slovy nebo naopak jenom jako celek, ale také v sekvencích, které můžeme přirovnat k těm filmovým.

A tak se stane, že když s něčím nechceme mít nic společného, důrazně se distancujeme.

Když nechceme nést tíhu svého názoru sami a potřebujeme mu dodat větší váhu, prohlásíme něco za sebe i za celé „něco“ (nejlépe za všechny slušné lidi).

Když si něco hodně přejeme, hlavně když si to přejeme veřejně, tak, aby to všichni věděli, žádáme o to – jak jinak než opět důrazně (nejlépe opět se všemi slušnými lidmi a spol.).

Když chceme dát najevo, že se nám něco hodně příčí, řekneme, že to představuje společenské nebezpečí (ale už neřekneme čím přesně a proč).

To všechno je ale ještě nižší, běžná úroveň, na které se pohybuje kdekdo. I proto, že jsou to celé sekvence, slýcháme je velmi často (tak často, že si jich ani nevšímáme) v právě tomto znění.

Existuje však i vyšší úroveň, kde už nejde jen o opakování stokrát odposlechnutých sekvencí, ale o něco jako autorské vytváření nových, a to v naprosto stejném stylu. Těch si naopak poměrně často všimneme (protože z celkové výpovědi, i z té, která je celá schematická až běda, velmi nápadně trčí) a někdy se jich i lekneme (oprávněně).

První úroveň, ta nižší, je záludná právě svou nenápadností, jejímž přičiněním se nám vkrádá do hlavy, kde nám pak rozdává recepty automatických myšlenkových stylů. Štědře a hlavně zadarmo. A jestliže platí, že velmi málo lidí má ve zvyku se čas od času ptát proč si o tom a tom myslím zrovna tohle a tohle, tak ještě méně je těch, kteří se tu a tam zeptají proč si tohle a tohle myslím právě takhle, právě tímto stylem. (Jednou z příčin, proč píšu tenhle článek a proč vůbec existuje tenhle blog, je snaha říct, že si myslím, že bychom se právě takto ptát měli; aspoň občas.)

Další záludnost nižší úrovně spočívá v tom, že se přes ni můžete vypracovat k té druhé, vyšší. Ta je v ukázce na začátku článku zastoupena mimořádně obludnou formulací absurdní a nebezpečná názorová pokleslost a je strašlivá především tím, že tady už se nepapouškují pouze jednotlivé fráze, ale že „papouščí infekce“ zasáhla i každodenní myšlení jako takové, myšlení jakožto proces.

Je sto důvodů, proč je to špatně. Nejde jen o to, že když se automatismům nebráníme, tak potom nemluvíme a nepíšeme „hezky“; to se dá snést, líbivost není to hlavní. Horší už je, že nemluvíme a nepíšeme – a ani nemyslíme – srozumitelně a příčetně. Že jednoduše řečeno blbneme. Že už pak možná ani nevíme, že bychom příčetně myslet měli a mohli. Ještě horší je, že všechny ty automatické fráze, myšlenky a myšlenkové postupy jsou obrovskou překážkou v rozvíjení a udržování něčeho, co je tak triviální, až to zavání nasládlým kýčem, a zároveň tak důležité, že se bez toho nedá uspokojivě přežít – totiž prachobyčejného lidského dorozumění. O porozumění nemluvě. A snad úplně nejhorší je to, že když se před tím aktivně nebráníme – ani ne tak ostrými filipikami mířenými navenek, ale především sami v sobě, když tuhle překážku vlastně ani nevidíme a vůbec nás nenapadne, že bychom se bránit měli – zavíráme si tím mnoho cest k tomu, čím vším bychom snad jednou mohli být: ne-li přímo moudrými, tak aspoň vyzrálými, svobodnými lidmi. Když totiž myslíte ve schématech a frázích, je vaše myšlení omezené, protože se pohybuje předem vyznačenými koridory; je nesvobodné, bez ohledu na to, jak široké a hluboké jsou vaše vědomosti.

Zkuste se proto někdy zeptat: Proč si to a to myslím (a potažmo to pak říkám) právě takhle... Věřte mi, budete o něco bohatší, o něco, co není k zahození.

Vopruz, milé děti, aneb Utrpení nad dětskou knihou IV

Ten můj fotr, to je vám takovej kokot. Věčně chce, abych mu pomáhal v krámě a tlemil se tam na lidi, co mi jsou úplně víte kde, jen proto, že jsou to prej zákazníci a dávaj nám vydělat. A když přivezou bednu s novým zbožím, tak na mě volá: „Chlapče, pojď se kouknout, jaký jsou tu hezký reklamní obrázky!“ Mu snad jebe, ne? Copak jsem zvědavej na nějaký připitomnělý plakáty s ženskou, jak pije kafe? A když nemusím trčet v krámě, tak mi dávaj hlídat ségru, no co vám budu povídat, vopruz nad vopruz. A pak mě taky deptá ten uslintanej dědek, co nemá na práci nic jinýho než trajdat po městě a buzerovat. Tuhle mi čuměl do ucha, jestli ho mám jako čistý, a pak mě táhnul přes náměstí do krámu a pak na tátu udělal: „Hele, vidíte, jakej hnůj v těch uších má?“ A fotr ho neposlal někam, ne, normálně se mu omluvil, něco ve smyslu no jo, víte, to jsou ty děti, protože je celej podělanej, jen aby u nás ten dědek nepřestal nakupovat. Jo, jmenuju se Petr Bajza a chodím do čtvrtý třídy. 

Máte pravdu, Poláček to tenkrát takhle nenapsal. A nenapsal by to tak ani dnes, protože to byl Poláček. A taky je pravda, že jsem to v zájmu názornosti trochu nadsadila, hlavně v tvrdosti některých vulgarismů, ale ne moc. A třetí pravda je, že vulgarismy nejsou ten hlavní problém (pokud jsou vůbec problém) a že tohle není filipika proti vulgarismům.

Je to filipika proti lacinosti a podbízivosti; proti zatím nikoli vžité, ale mohutně se vžívající představě, že „dnešní děti“ se vám na Ransoma, Foglara, Andersena a konečně i na toho Poláčka vykašlou; v širším smyslu pak proti zvesela šířenému názoru, že „dnešní dítě“ se (navzdory tomu, že si toho dosud žádný renomovaný biolog, neurolog ani genetik dosud nevšiml) nerodí se stejným potenciálem k přemýšlivosti, citlivosti až útlocitnosti, se stejnou zvědavostí a zvídavostí jako ty, které se rodily před třiceti nebo třemi sty lety; že „dnešní dítě“ prostě nechce nejen přemýšlet, ale ani cítit, a že nikdo – rodiče, učitelky, společnost – nemá právo ho k tomu nutit; že pokud od svého vlastního dítěte něco chcete, například aby četlo knihy, musíte si ho předcházet.

V rámci tohoto nově se ustavujícího dogmatu jsou za uvědomělé autory knih pro děti, za ty, kdo na to kápli, považováni ti, kteří píšou knížky, jejichž hrdinové zastávají přibližně tyto postoje: Fotr a brácha jsou kreténi, máma je kráva, učitelka jakbysmet, babička smrdí; škola je vopruz, prázdniny jsou vopruz, jaro, léto, podzim a zima, všechno vopruz, vole... 

Uznalé hýkání nad jejich opusy se odvíjí od premisy, že „dnešní dítě“ nechce vůbec nic vědět o dobru a zlu, o spravedlivosti a křivdě, o zbabělosti a statečnosti, o lásce a přátelství, prostě o ničem. „Dnešní dítě“ má ve věcech jasno. Ještě se ani neumí posadit na nočník, a už ví, že báchorky o chlapečkovi, který se proměnil v osla, pročež trpěl doslova jako zvíře, a to všechno jen proto, že nedbal rad svého tatínka, lhal a zanedbával učení, nejsou než nerealistické slinty, protože v reálném životě by tomuhle malému ulhanému lemplovi nejen všechno prošlo, ale ještě by to dotáhnul přinejmenším na ministra nebo aspoň na předsedu nějaké té správní rady.

O „dnešních dětech“ se toho stejně jako o „dnešní mládeži“ napovídalo dost už včera, předevčírem a i za krále Klacka a je fakt, že tyhle řeči šly vždycky tak trochu šejdrem. To je první věc, věc, která se nemění. Jenže pak je tu věc druhá, která se změnila tak, že víc už to ani nešlo.

Zatímco dřív se nad (spíše jen domněle) neutěšeným stavem věcí hořekovalo, dneska se přišlo na to, že dítě má nezadatelné právo považovat spojené závody Život, vesmír a tak vůbec už od počátku za jeden velkej vopruz. Podstata megaprůšvihu této změny je tak zjevná, že ji nevidíme. Paradox, ale překvapivě častý.

To první proroctví (o tempora, o mores) je přinejmenším z hlediska dosavadního toku dějin sebevyvracející; přes všechny nářky a skuhrání i přes všechny zatraceně reálné problémy a trampoty je svět čím dál tím lepší a život v něm příjemnější; ne všude, ne pro každého, ale pro čím dál tím víc lidí ano. (Než mi to začnete vyvracet, račte se nejdříve propadnout o pouhá dvě století zpět, a ne na šlechtický dvůr, nýbrž mezi prostý plebs; a nevracejte se dřív než po pětileté zkušenosti se starými dobrými časy.)

Druhé proroctví (hlavně nevštěpovat dětem žádné vyšší ideály) má obrovský potenciál k tomu, aby bylo sebenaplňující. Jinými slovy: tisíce let se skuhrá, že „dnešní děti“ jsou nezdvořilé, líné a neprahnou po vzdělání, a přesto zdvořilost, píle ani vzdělanost ze světa dosud nevymizely, ba naopak. Ještě jinými slovy: ačkoli leckteré dítě je z pouček o zdvořilosti a píli otrávené, nakonec, když překoná různá období vzdoru, se podle nich stejně chová. Co z toho plyne? Že co se fundamentálních životních postojů a hodnot týče, nakonec z dítěte s poměrně velkou pravděpodobností vyroste to, co z něj „mít“ chceme. Bude si je sice interpretovat a uplatňovat po svém, tj. trochu nebo úplně jinak než my, ale pořád budou plnit funkci jakéhosi rámcového normativního předobrazu.

Normativní předobrazy fungují vždy, ať už jsou jakékoli. Když ten dosavadní překreslíte do podoby, která tvrdí, že vše velké a ušlechtilé – jako třeba přátelství, touha po vědění či spravedlnosti – jsou jen kecy, bude fungovat taky. Když se na dítěti budete intenzivně dopouštět osvěty v tom smyslu, že je OK, aby už od kolíbky považovalo všechny nároky za nemístné a všechny své bližní za kretény, nakonec vám vyhoví. A to pak budete koukat, zejména pokud se tohoto výchovného návodu bude držet nikoli nepodstatná část společnosti.

Ale zpátky ke knížkám. O autorech dětské literatury psané v duchu hesla svět je plnej debilů, se často říká, že se skvěle vcítili do myšlenkového světa dnešního dítěte, že pochopili, o co má dnešní dítě zájem. Já o nich říkám, že pochopili akorát tak to, za co dostanou dobře zaplaceno:

Za knížku, která by přece jen měla vypadat jako knížka, a ne jako nějaká sešitovka; má tedy aspoň nějakých sto padesát stránek, ale zároveň maximálně třicet normostránek; těch zbylých sto dvacet naženou obrázky, rozcouraný skript a podobné vylomeniny. Rodič a učitelka se nažerou (protože dítě drží v ruce sakrální předmět zvaný KNIHA), ale dítě zůstane celé (tj. nepředře se).

Dodatek:
Jestli máte pocit, že Jazykové inkvizici není žádná literatura pro děti dost dobrá, vězte, že přece jenom existují i tituly (i když jich není mnoho), nad nimiž tato instituce jásá, až je z toho celá ujásaná. O některých se tu ještě zmíním, ale pro začátek doporučuju například tento.

Tragédie jednoho překladu, věta čtvrtá

Ukázka z praxe, čtvrtá část anonymizovaného dopisu zoufalému překladateli

c) Kontext

Vždy, u každého výrazu, u každého obratu a vazby je třeba vnímat situaci (například i u takových trivialit, jako je actually, je nutné reflektovat, zda to v konkrétní výpovědi znamená ve skutečnosti, skutečně, nebo vlastně; každá varianta má trochu jiný význam).

d) Cílový jazyk, jeho vnímání

Toto souvisí se všemi předchozími body a je to další z překladatelských nezbytností: překladatel musí vnímat především nuance CÍLOVÉHO jazyka (musí například vědět, že vjem a dojem není totéž, že přelud není totéž co zjevení apod.). Je to další banalita – a možná to zní i přehnaně „vznešeně“, ale překladatel opravdu musí takovéto – i mnohem jemnější nuance – svého vlastního jazyka zachytávat, musí je (leckdy) cíleně vnímat kolem sebe, a to nejen prostřednictvím četby krásné literatury, ale i v běžné mluvě, v jakýchkoli textech (i v těch „nižších“), ve svých vlastních myšlenkách, v toku své vnitřní řeči, ve vzpomínkách – ano, ty jsou důležité, resp. důležitá je jazyková paměť, překladatel ji musí pěstovat.

e) Přílišné tíhnutí k literátskosti (pozor – opět nemyslím literárnost)

Vroucně doporučuju zcela opustit vazby typu je/není tomu tak (a nahrazovat „normálnějšími“, civilnějšími variantami, např. je/není TO tak, je/není to pravda apod.), některé úpěnlivě korektní tvary (např. slovesné koncovky – dokáži a dokáží místo civilního dokážu, dokážou; zdali místo zda nebo jestli; hyperkorektní z ničeho nic místo zničehonic, daný místo tento, vazby instrumentálem tam, kde je přirozený nominativ...), dále např. přešlechtěnou, starosvětskou a poněkud „úřednickou“ vazbu jednat se o (ne, není o nic ušlechtilejší než jít o či prostě je to/tak a tak) a podobně.

Já to chápu, snažíte se vyjadřovat správně. Ale má to potíž: Za prvé se tím ve vyjadřování vracíte někam do 50. let a ještě hlouběji (opět – v silně stylizovaném textu si to člověk dovolit může, tam je to dokonce žádoucí, ale v civilních textech to není dobré). Za druhé je v tom hrozně vidět ta snaha o „správnost“ – a z ní je zase patrná obezřetnost a především jazyková nejistota, což je pravý opak toho, co (jak předpokládám) chcete; překladatel se s textem může mořit, může mít pocit, že se z něj zblázní, může ho proklínat... to všechno se „smí“, ale na výsledku to nesmí být znát, ten musí působit naprosto suverénně, lehce, musí to vypadat, že „to byla brnkačka“... tohle je jedna z nejtěžších věcí na překladu jako takovém; jsou momenty, kdy se tohoto zdání suverénnosti dosahuje velice těžko, ale když se to podaří, patří zároveň i k těm, z nichž člověku plyne největší satisfakce – ten pocit, že jste TO vyřešila, může být až opojný; právě proto je absolutně kontraproduktivní přiznávat urputnou snahu tam, kde to dělat nemusíte – v obyčejných, prostých vyjádřeních, kde vlastně není co řešit, ale přesto „se to řeší“. Zkrátka a dobře – z výsledku nesmí být znát, že se překladatel bál, aby neudělal něco špatně...

Problém s literátskostí ale není jen v některých konkrétních vazbách, je velmi výrazný i obecně. Tím se trochu vracíme k oněm „technickým“ pasážím, ale týká se to vlastně celého textu: není dobré se za každou cenu snažit, aby „to“ vypadalo hezky; ono „to“ totiž bude vypadat hezky samo o sobě, když překladatel vystihne (a v případě potřeby dostatečně – ani moc, ani málo – zdůrazní) podstatu věci – jazyk tohle umí, když ho necháte žít, když ho „neškrtíte“ a necpete ho do nějakých bůhvíkým a bůhvíproč vymyšlených mantinelů, dá vám tu krásu sám, bez pobízení; nemusíte se bát, že to nezvládne – jen ho musíte nechat existovat...

Předchozí části seriálu: úvod, jednička, dvojka, trojka
Pokračování zanedlouho... 

Tragédie jednoho překladu, věta třetí

Ukázka z praxe, třetí část anonymizovaného dopisu zoufalému překladateli

2. Konkrétnější problémy (už bez ohledu na typ pasáže):
 

a) Slovníky, slovníky, slovníky...

Často volíte nepříhodný výklad konkrétního pojmu/jednotlivého slova; někdy prvoplánový, jindy naopak příliš „chytrý“. Nedokážu v tom vysledovat žádný systém, jednou je to tak, jindy naopak, obojí vcelku nepředvídatelně. Řeknu to asi docela trapně, ale opravdu se musí přemýšlet o každém slovu, o každé větě.

Druhá věc je, že ne každý význam ve slovníku najdete, spoustu jich nenajdete ani ve výkladových slovnících. V mnoha případech vás k volbě co nejpřesnější interpretace nemůže dovést nic jiného než stálá, kontinuální praxe, vnímání obou jazyků a jejich možných korelací (a některé z těchto korelací jsou opravdu velmi ojedinělé a člověk se jich nedobere, pokud nevnímá jazyk – svůj vlastní i jakýkoli cizí – jako nedílné kontinuum, v němž je možné vlastně všechno, ale s tím, že i toto „všechno“ má své zákonitosti, které ovšem z nějakého důvodu nejsou nikde zapsané, nejspíš proto, že to ani nejde).

Ale přesto jsou slovníky potřebné, hlavně ty výkladové. Mohu-li radit, kdykoli si nejste něčím jistá, hledejte synonyma (ve výchozím jazyce) – často vás dovedou k nejlepší možné interpretaci; v případě pochybností a nejasností hledejte překlady daného termínu/vazby ne přímo do češtiny, ale do nějakého jiného jazyka, v němž se aspoň minimálně orientujete (člověk kolikrát nemusí bůhvíjak umět francouzsky, německy nebo rusky, aby ho francouzský, německý nebo ruský překlad výrazu dokázal postrčit k vhodnému řešení).

Druhá rada: nemějte přehnanou důvěru v překladové slovníky do češtiny; nejsou špatně zpracované, to ne, ale hodí se spíš v případě, kdy jde o něco zjevného, na co si jen momentálně nemůžete přesně vzpomenout; potíž je v tom, že vám nikdy nemohou nabídnout plně kontextový výklad, že vám ani při nejlepší snaze autorů nemohou za všech okolností nabídnout ideální variantu. Nativní slovníky to umějí lépe, resp. snáze vás navedou k dalším možným řešením. A hledejte i jinde než čistě ve slovnících; když opravdu nevíte, jednoduše hledejte podobné kontexty – novinové a vědecké články, zájmové diskusní kluby, prachobyčejné blogy (cenné pro „normální“ řeč) atp.

b) Vazby

Určitě vám nemusím vysvětlovat, že každý jazyk (i čeština, ačkoli to samozřejmě tolik nevnímáme) má své ustálené vazby. Někdy se ovšem stává, že s vědomím, že naše slovní zásoba a celková orientace ve výchozím jazyce vcelku ujde, můžeme sklouznout k tomu, že překládáme jednoznačné vazby příliš doslovně a košatě; on si v tom příjemce výsledného textu leckdy tu pravou interpretaci nakonec najde, ona jaksi vyplyne – ale potíž je jednak v tom, že ji nemá hledat – má mu být jasná hned, má ji slyšet v nějaké „normální“ české formě, jednak v tom, že mnoho takových doslovných interpretací je sice věcně správných, ale v „překodrcání“ do češtiny vyzní kostrbatě, často také jako šílený archaismus (co si jen tak v rychlosti, namátkově vzpomenu – není to tuším váš případ, tak takový typický archaismus vyleze z doslovného překladu give birth to – když to přeložíte jako dát život někomu/něčemu, je význam sice jasný, ale s výjimkou vysoce stylizovaného textu je to těžký nonsens – česky prostě někdo někoho porodí, něco se zrodí nebo vznikne atp.; říkám – tento konkrétní případ jsem snad ve vaší práci nenašla, nicméně těch, jež mu jsou analogické, bylo poměrně dost); čtenář se v tom pak musí „brodit“, což je špatně – on má proplout, hladce, bez zbytečných peřejí (ano, samozřejmě u čtenáře předpokládáme určitou vyspělost, nemusíme se podbízet, ale to neznamená, že mu budeme do už tak dost náročného textu vnášet další překážky... čtenář má jednoduše přemýšlet nad tím, co říká autor, ne nad tím, co chtěl asi tak vyjádřit překladatel).

Pro oba tyto body – jednotlivé výrazy i vazby – platí jedno: vždy musíte mít absolutní, neochvějnou jistotu; musíte hledat, dokud nenajdete, musíte to aspoň zkusit – mnohé problémy, které jsem musela řešit při redakci, se mohly vyřešit už při překládání, a leckteré z nich velmi snadno, nalezení správného řešení bylo otázkou pár vteřin; u jiných to trvalo déle, třeba desítky minut – ale to opravdu musí udělat překladatel, nemůže to nechávat na redaktorovi, ten to totiž taky nemusí poznat, nemusí problém identifikovat (a průšvih, veřejný průšvih je na světě).

Když mluvím o nesprávných uchopeních ustálených vazeb, zdaleka ne vždy to jsou jen nějaké „nástrahové“, málo časté nebo slangové či lokální obraty, často jsou to úplné triviality, ve kterých by se opravdu chybovat nemělo (např. be to be; have a little to; fall into; more v kombinaci s adjektivem; některé vazby s very; at hand; strong-minded, so to speak/say...). Myslím, že už jsem zase poněkud trapná a banální, ale opravdu je lepší šestkrát se přesvědčit, jestli ta či ona vazba nemá nějaký jasný, jednoznačný význam a uchopení nebo varianty uchopení, než potom litovat, že jsem to neudělala.

Předchozí díly seriálu: úvod, jednička, dvojka

Prezident vymýšlí lepší zítřky s hrochem

To koukáte, co? Inkvizice koukala taky. Ale pěkně po pořádku... Článek musí mít titulek. Ten nesmí být moc dlouhý, což je vždycky problém. Pokud článek upozorňuje na větší množství různorodých informací, je to ještě větší problém.

V redakci serveru lidovky.cz se ho nezalekli a rozhodli se, že každý večer zveřejní článek, který shrne nejdůležitější zprávy dne.

Nejen od žurnalistů, i od politiků se lze nadít ledasčeho, takže v létě, kdy „prezidentská“ strana byla takříkajíc na koni a zdálo se, že z něj hned tak nespadne, nevypadal následující titulek úplně neuvěřitelně...

Nakonec se samozřejmě ukázalo, že na koni je leda tak Jazyková inkvizice. Tušíte správně, jedna část článku se týkala  zemanovské partaje, druhá českého bulváru.

O pár týdnů později však inkvizitorčin oř zaržál řehotem tak bujným, že z něj málem potupně sletěla. Prezident sice dávno prokázal, že mu hlavou táhne nejedná pozoruhodná myšlenka, ale že by vymýšlel zrovna toto...

Tady přitom k odstranění zmatečnosti stačilo málo...

...ano, to malé červené cosi, které je zároveň dílčím, leč stěží vyvratitelným důkazem ve vleklé při s těmi, kdo interpunkci považují za neužitečný přežitek.

Další díl seriálu Tragédie jednoho překladu vyjde dnes vpodvečer.

Tragédie jednoho překladu, věta druhá

Ukázka z praxe, druhá část anonymizovaného dopisu zoufalému překladateli

Pokročme však k dalším dvěma podbodům; správně by si zasloužily pojednat samostatně, protože jsou to dva základní kameny překladatelské praxe (a jeden bez druhého se přitom neobejde; ani jeden z nich, byť by byl sebevybroušenější, nikdy nemůže utáhnout celý překlad); ten první se jmenuje PŘESNOST (neplést s doslovností!), ten druhý STYL (nebo možná – v širším smyslu – estetika); já je však zařadím jako součást bodu očíslovaného jedničkou, protože „naše téma“ potřebuju rozvíjet v souvislostech:

c) Styl (estetika)

Napsala jsem, že vidím určitou sílu, ba záblesky dokonalosti v „netechnických“ pasážích. Potíž je v tom, že styl (neboli estetiku, ale dále budu používat jen výraz styl) musejí mít i místa „technická“, místa strohá, možná pro překladatele vašeho naturelu méně zábavná, méně zajímavá, méně poutavá inspirativní. Jsou totiž plnohodnotnou součástí textu. (Jen tak na okraj – styl musejí mít i texty opravdu ryze technické, třeba o spalovacích motorech nebo elektrárenských turbínách, texty, v nichž by žádnou poetiku nenašli ani všichni Rimbaudové světa.)

Tento styl je v něčem podobný a v něčem jiný než styl pasáží, které jsou „stylové“ už jaksi samy o sobě. Podobnost spočívá v tom, že to musí být styl; že text nemůže být rozhozený, „zhatlamatlovaný“, sflikovaný; lidem s citem pro krásno (a mezi překladateli, zejména mezi těmi, kteří se věnují literárnímu překladu, jich je hodně) se mnohdy zdá (většinou podvědomě, ani si to nemusejí uvědomovat), že „technické“ pasáže nárok na styl vlastně ani nemají, že je to cosi už z podstaty věci inferiorního, „nižšího“, že na tom zkrátka není co stylizovat; ale to je velký a bohužel velmi, velmi rozšířený omyl. Jinak řečeno – člověk má prostě pocit, že „technický“ text nemusí být hezký, že na něm – opět už z podstaty věci – nic hezkého není a být nemůže. To ovšem není pravda.

Tím přicházíme k oné jinakosti stylu „technického“ textu. Styl těchto pasáží je jiný, je autonomní, svébytný, je to něco jiného, než co si pod pojmem styl obvykle představujeme. Není to primární, smyslové krásno, které jakoby oslovuje první signální soustavu; není to něco, před čím strneme v němém úžasu; je to estetika všednosti, přehlednosti, uspořádanosti nebo snad řádu, estetika strohé logiky; je to estetika obyčejného, ryzího a nestrojeného. Nestrojeného třikrát podtrhuji. Do estetiky „technického“ textu totiž nemůžeme mísit literátské (pozor opravdu literátské, nikoli literární) postupy; nesmíme ho chtít „vylepšovat“ výrazy, jež můžeme považovat za „vysoké“, „ušlechtilé“ nebo „krásné“; ty totiž zejména v kontextu „technických“ pasáží působí strašlivě – čpí z nich cosi křečovitého a komického, jakási nemístná snaživost, školometství, nepatřičnost (soukromě tomu říkám „přechodník v hospodské sešlosti“, snad mi rozumíte). Estetika „technického“ textu je v něčem jiném, totiž v jednoznačnosti; vystačí si sama se sebou, nepotřebuje přikrášlovat, vyšperkovávat, dodávat na poutavosti; je čistá, ryzí, skromná a nepředvádí se. „Technické“ pasáže nejsou místa, kde překladatel může ukazovat hele, jak jsem dobrý, jsou to místa maximální překladatelské pokory, místa, kde se jako překladatel (nebo autor) podrobuju věcnosti, která je v dané chvíli hlavní, věcnosti, která nesnese žádné kejkle. Věcnost není něco, k čemu by bylo potřebné nebo vhodné přidávat něco dalšího. Ale musíme udržet její rovinu, tj. musí zůstat věcností.

d) Přesnost

Tím se částečně dostávám i k určitým potížím s „netechnickými“ pasážemi, ale to už si jistě převedete sama. Vyzdvihnu jen, že přesnost je nutná vždy, nejen v „technických“ momentech. Kde není přesnost, nemůže být styl. Kde není přesnost, ničím dalším ji nezachráním; „nevykecám“ se z ní trpnými tvary, nenahradím ji slovy a obraty, jež jsou někdy-někde-někým-možná-mnou považovány za hezké; přesnost je čistý rozum (ano, přímo kantovský) – je krásný sám o sobě, ve své prostotě; čím lépe tuto prostotu vystihnu, čím více ji nechám vyniknout, tím více posílím to, co je předmětem předchozího podbodu, totiž styl. Vidíte? Jedno bez druhého opravdu nefunguje.

Když poslední dva podbody – přesnost a styl – shrnu, vyjde jednoduchý závěr: Každý, opravdu každý text, každý odstavec, každá jednotlivá věta a výpověď musí mít obojí – styl i přesnost. Jakmile kterýkoli z těchto faktorů vyvýšíme nad druhý, nastává problém. Toto je snad ten vůbec nejdůležitější klíč k překladu jako takovému (a možná i k jakékoli verbální výpovědi, včetně těch ryze autorských): zjevně „literární“ text často trpí nedostatkem přesnosti, zatímco ten „technický“ nedostatkem stylu (hlučně podotýkám, že to ani náhodou není jen váš případ). Rozumíme si?

Předchozí části seriálu: úvod; jednička
Pokračování bude...

Trojjediné přikázání

Před časem se Jazyková inkvizice jata zoufalstvím nad jedním mimořádně zpackaným překladem (ne, není to ten, k němuž se vztahuje seriál Tragédie jednoho překladu, bylo to něco ještě o dost horšího) nechala strhnout k jistému vášnivému provolání.

To vyvolalo pár otázek, na které jsem dosud neodpověděla, což nyní, jak jsem slíbila v jiném (tentokrát omluvném a taky mnohem stručnějším) provolání, začnu aspoň částečně napravovat. Uf, konec výmluv.

V tom prvním provolání jsem mimo jiné napsala, že překladatel musí ctít a) autora, b) čtenáře a c) sám sebe. Ano, v tomto tvrzení je rozpor. Ne vždy, ale mnohdy ano. A uznávám, je vskutku nevkusné nechat takový tajuplný výrok navěky bez komentáře.

Vezmu to od lesa: Překlad je – metaforicky řečeno – situace, v níž jsou přítomny tři strany. Někdy spolu od počátku až do konce harmonují jedna báseň, někdy se dostávají do sporu. Ten může mít různou intenzitu – lehkou rodinnou rozmíškou počínaje, závažnou hrdelní pří konče. Na rozdíl od skutečných soudních tahanic se však tento spor vyznačuje něčím, co je ve světě justice nepřípustné: jedna ze znesvářených stran vystupuje zároveň i v roli smírčího soudce. Hádejte, kdo to asi tak je...

První strana: autor

To je ten, kdo něco říká, a to určitou formou a za využití určitých prostředků. Říká to stručně nebo obšírně, věcně nebo obrazně, zjednodušeně nebo složitě, upjatě nebo nenuceně a ještě všelijak jinak, přičemž tyto polohy může střídat i v rámci jednoho textu.

V ideálním případě ví, co chce říct a jak to chce říct (a v dalším plánu i to, ke komu promlouvá). Pro překladatele je to důvod k jásotu, protože má o starost míň – bez ohledu na to, nakolik je text v tom či onom ohledu „náročný“, tj. jak moc je například prošpikovaný odbornými termíny, archaismy, těžce slangovými nebo úzce lokálními výrazy či neologismy, nevšedními myšlenkovými konstrukty, neotřelými větnými stavbami či jakýmikoli jinými „nestandardnostmi“.

Překladateli totiž stačí „jen“ cele vnímat autora, pohroužit se do jeho myšlenek i stylu a pokorně předat jeho dílo dál. Zkrátka a dobře – odpadá boj s autorem jako takovým.

Nástrahy jsou jinde, může se vám totiž stát, že budete muset „autora hájit“ (resp. hájit jeho právo na styl a myšlenku, tedy na to, co je plně v jeho kompetenci). Potenciální „vedlejší protistranu“ pak mohou tvořit v zásadě dva typy faktorů: jednak hmatatelně zjevné, jednak prchavé a nesnadno uchopitelné.

Ty první se mohou zosobnit třeba v postavě redaktora (nebo někoho jiného, kdo do toho má co mluvit), zejména redaktora „učitelského ražení“ neboli člověka s názorem, že kniha je něco jako sakrální předmět, a proto musí mluvit výhradně sakrálním, konkrétně knižním jazykem. Metaforicky řečeno: střetnete se s osobou, která vás nutí předělat autorovo zjevné, ryčné a nepopiratelné hovno na dietní, uskřinutý exkrement. Nebo s někým, kdo má tendenci každý text „hodit do průměru“, eliminovat všechno, u čeho by čtenář musel přemýšlet, s někým, kdo hodlá uvádět „na pravou míru“ všechna obrazná vyjádření, vysvětlit všechny autorovy vtipy nebo vyházet všechny pojmy a obraty, které sám v životě neslyšel, protože tím pádem neexistují a existovat nemohou... bože, jak si teď nahonem vymyslet nějaký uvěřitelný příklad, aha, už to mám... takže třeba takový Bollywood vám nemilosrdně změní na Hollywood, hotovo, punktum. Nejlépe poté, co se s ním rafnete o něco jiného, na základě čehož dospěje k názoru, že jste nejen debil, ale ještě ke všemu nedostatečně uctivý debil, takže do toho pro jistotu hrábne ještě jednou a už se vám o tom ani nezmíní... Není to naštěstí standardní situace, ale stát se to může.

Někdy autora uhájíte, ale bohužel ne vždy. (Povědomí o existenci takových momentů mě mimochodem odnaučilo příkrému souzení určitých typů lapsů v překladech, které nevidím v původním stavu, ale až poté, co do nich po překladateli sáhl ještě někdo jiný; jenže čtenář tohle neví a blbcem zůstane překladatel; a musí to unést.)

Ty druhé faktory sice postrádají razanci přímého mezilidského střetu, ale svým způsobem jsou ještě ošidnější. Jsou totiž „uvnitř“, ve vaší hlavě. Jejich původcem je nejen vaše dosavadní překladatelská či obecně jazyková praxe, ale celý váš dosavadní život, vaše rodinné, školní i společenské milieu se všemi svými musíš a nesmíš, se všemi zažitými, podvědomými stereotypy, které tvrdí, že tohle se přece vždycky dělá tak a tak, k tomuhle se vždycky přistupuje takhle, a nikdy jinak.

Mají v sobě cosi z autocenzury v tom nejhorším slova smyslu. Leckoho ponoukají, aby knížku určenou milovníkům absurdní dramatiky převyprávěl tak, aby potěšila uši přičinlivých hospodyněk, nebo naopak text cílený na „rekreační čtenáře“ přetransformoval do traktátu pro salonní intelektuály.

Jindy autor formuluje nějaký rozporuplný názor a překladatel cítí bytostnou potřebu takové tvrzení „narovnat“ (ano, tento přístup není rozšířený jen mezi redaktory, ale i na „druhé straně“) a prosazovat svůj „světonázor“, například když dejme tomu rakouský autor historického románu stojí zjevně na straně katolického císaře, zatímco překladatel fandí protestantským povstalcům, takže si řekne: „Ne, dáme tam jenom husitská vojska, nikoli loupeživá husitská vojska.“

Uzavřu to: překladatel (i redaktor) může s autorovým názorem nebo jeho formulací nesouhlasit, může se nad obojím i pohoršovat, ale autorovu myšlenku zachovat musí (jakkoli se mu třeba i hnusí... hm, to se nám to rýmuje).

Ve všech výše popsaných situacích to navzdory veškerým rozpakům máte snadné – prostě stačí, když se občas praštíte do čela a zopakujete si: „Autor je výsostný suverén, autor, ne ty!“

Horší je, když autor buďto neví, co chce říct, a/nebo to neumí napsat (a/nebo píše o něčem, o čem si jen myslí, že to ví). Což musíte především poznat. Poznat, ne se to jen domýšlet, protože jinak vám hrozí, že autorovi ukřivdíte a sklouznete přesně k tomu, k čemu sklouznout nesmíte – viz předchozí odstavce. Chcete spolehlivý, jednoznačný, blbuvzdorný návod, který vás to rozpoznávat naučí? Smůla, neexistuje. Můžu poskytnout jen lehoulinké naťuknutí, nápovědu, která má jen jedno slovo: soudnost. Což je ovšem rada jako hrom, protože pěstování soudnosti je disciplína značně náročná. Vyjádřím se teď poněkud zaumně: překladatel se stále, dnes a denně musí učit rozlišovat, kdy se autor ocitá v rozporu jen s jeho (názorovým či literárním) gustem, a kdy je to naopak rozpor s fakty (dva roky v letopočtu sem, dva roky tam, ono je to jedno...) nebo s elementární literární příčetností (autor podává recept na houskový knedlík jazykem hodným zasvěcovacích formulí eleusinských mystérií; ne proto, že si dělá z věci psinu nebo tak něco, ale protože žije v domnění, že papír nesnese tak vulgární konstatování jako „přidáme půl kila mouky“).

Pokud na takové lahůdky narazíte, máte dvě možnosti: buď práci odmítnete, nebo ji přijmete a „něco“ s tím provedete, přičemž toto „něco“ musíte provést v míře známé jako tak akorát.

Odmítnutí se radí snadno, ale hůř se praktikuje. Za prvé: ordinérní přízemno budiž pozdraveno – něco jíst musíte; nebo vás životní situace donutí vzít co nejvíc práce včetně takové, kterou byste jinak odmítli, ale teď zrovna ty prachy potřebujete jako sůl. Za druhé: ne vždy se vám fakt, že autor je nemožný, podaří identifikovat včas. Nebo za třetí: přeložili jste v poslední době pár fajnových věciček, které si ale koupí vaši kamarádi, kamarádi nakladatele a pár zajímavých, leč tržebně zcela nepodstatných individuí, takže týž nakladatel potřebuje příčetný překlad sice nepříliš příčetného, ale zaručeně chlebodárného textu.

Ke slovu tedy přichází možnost číslo dvě a přikázání budeš ctít autora svého dostává poněkud jiné zabarvení, totiž neprozradíš, že autor je pablb. 

Ne, nemusíte (a vlastně ani nesmíte) udělat z jazykově i myšlenkově chudého románu klenot světového romanopisectví, ale jestliže se autor vyjadřuje jako středně úspěšný absolvent pomocné školy nebo jako snaživá holčička, které bohatý strýček vedle hodin klavíru zaplatil i hodiny tvůrčího psaní, v nichž se naučila psát jako šestnáctý (a nechtěně komický) odvar Jane Austenové, tak tohle na něj prásknout nesmíte. Není vaším úkolem předvádět se a není v ničím – vašem, autorově ani čtenářově – zájmu sebevědomě ukázat autorovu nedostatečnost.

Co se věcných chyb týče, snad teď konečně (aspoň částečně, trochu víc k tomu chystám na později) zareaguju na připomínku paní J. k prvnímu z článků o praxi překladu: Ano, neměli byste přijmout překlad z oboru, o kterém nic nevíte a nic o něm vědět nechcete (pro mě osobně je to třeba právo, golf nebo anorganická chemie). Nicméně i v ryzí beletrii se nezřídka semele něco jiskřivě odborného, co musíte vyřešit, třebaže vám to na první dobrou nic neříká, protože když nebudete mít o věci stoprocentní jistotu, poděláte nejen inkriminované místo, ale klidně i půl knížky.

Tady udělám malou odbočku a pokusím se přispět k vyvrácení časté domněnky, že vše české (nejen překlad) je jaksi automaticky horší než vše cizí, zejména pak západní. Tentokrát budu konkrétní: v Česku by text, v němž vystudovaný historik upaluje Husa v roce 1419 a z Mary Boleynové dělá Francouzku, prostě neprošel. A kdyby náhodou ano, měl by autor jednak utrum, jednak z ostudy kabát. V Německu text projde a autor nemá utrum, nýbrž objednávku na další knížku. A pak na další...

Když tohle jako překladatel „pustíte“, budete za blbce vy, ne autor. Dílem proto, že překladatel by takovou věc opravdu odhalit měl, dílem kvůli nezlomnému přesvědčení velké části populace, že blbci se vyskytují jen v Česku.

*** *** ***

Není tu něco divně? Je. Už několik stránek řečním o první části svého „trojjediného“ hesla, ale ony z ní, aspoň doufám, přirozeně (byť nenápadně) vyplývají i dvě zbývající. Přesto je stručně zmíním:

Druhá strana: čtenář 

1. Píše-li autor prokazatelné nesmysly a/nebo píše jako hotentot, čtenáře to nezajímá. A hlavně za to nemůže. Navíc ho nikdo a nic nevaruje, takže své stokoruny utratí za knížku tak jako tak. Jste-li překladatel, musíte pečovat mj. i o to, aby čtenář neutrpěl větší rozčarování, než je nutné. Jistě, z červené knihovny vám Daphne du Maurier nevyleze, ale když už je ta věc po všech stránkách nesnesitelně triviální, tak ať aspoň není urážlivě dementní.

2. Má-li autor co říct a umí to říct, tj. má myšlenku a styl, nesmíte čtenáře obrat ani o jedno. Toho čtenáře, kterému je text určen. A kdo to je, to musíte poznat vy. A musíte se odvážit to poznat. Nikdo to za vás neudělá (a někdo to udělat musí), takže hlubokomyslné úvahy na téma, zda na to vůbec máte právo, jsou k ničemu. Nemůžete zabránit tomu, aby čtenář v knihkupectví sáhl po titulu, s nímž se nakonec mine. Jenže to není váš problém. Váš problém je rozpoznat, jakému čtenáři je text určený, a přesně takovému čtenáři jej taky podat.

Čtenáře nesmíte podcenit, nesmíte podlehnout dojmu že v Česku tohle nikdo nepochopí; vy jste to přece pochopili, ne? A jestli si myslíte, že kromě vás není ve státě živáčka, který by to pochopil taky, tak se sebou honem něco dělejte, například se zeptejte svého lékaře, zda netrpíte nějakou hodně vážnou formou velikášského bludu.

Jestli vám něco opravdu nepřísluší, tak je to posuzování (nebo dokonce odsuzování) čtenáře. Nejen proto, že nebýt čtenářů (včetně těch, kteří nejsou v žádné z vašich obvyklých „cílových skupin“), můžete sice překládat jako bůh, ale leda tak ve volných chvílích, poté, co se vpodvečer přištracháte domů z nějaké podstatně méně „exkluzivní“ roboty.

Nepřísluší vám soudit čtenářův vkus (nebo jinak: klidně si ho suďte, ale do práce ty soudy laskavě netahejte), nepříslušejí vám znalecká konstatování typu: Pro ty pipiny od plotny to takhle bohatě stačí. Dovolím si vzletné vyjádření – každý čtenář má svou důstojnost. Každý. I ten, co přečte jednu knihu za rok, a to bulvární životopis diskotékové hvězdy.

Třetí strana: překladatel 

Snažíte-li se svědomitě dodržovat první dvě části „inkvizičního přikázání“, plníte tím do velké míry i tu třetí.

V obecnější rovině pak ctít sám sebe neznamená nic prostšího než udělat vše, co reálně udělat můžu. Taky to znamená chtít to udělat ještě o něco líp než tu poslední věc (i tehdy, když se mi ta předchozí věc fakt povedla). Znamená to nepodbízet se; nepřevést něco tak a tak, protože vím, že se to tak lidem bude líbit a budou říkat, že jsem borec, znamená to převést to právě takhle, protože je to nejlepší z možných řešení, řešení, které bych obhájil před tím, jehož odborného názoru si nejvíce vážím. Znamená to aspoň přibližně vědět, co umím, a taky to udělat; vždycky. Znamená to neustálé, nikdy nekončící hledání té pravé rovnováhy mezi sebedůvěrou a pochybností.

V rámci shrnutí se dopustím ještě jednoho vzletného výroku, jímž se usvědčím z maximalismu, o jehož zdravosti může kdekdo pochybovat. Ale co naplat, když mi zkušenost čím dál tím víc potvrzuje, že jinak to zkrátka nejde.

Nuže: Překlad je především služba. Za prvé služba autorovi. Některému byste posloužili i zadarmo, možná byste za to i něco zaplatili, ještě ke všemu celí rozechvělí z toho, že jste to vy, právě vy, kdo je tou službou poctěn. Jiné autory byste nejradši vzali pohrabáčem po kebuli, ale musíte posloužit i jim. Protože kdo se dá na vojnu, musí bojovat, i když je třeba pilot stíhačky, kterého velitelský štáb tu a tam přeřadí k motostřelcům.

Totéž musíte udělat i pro čtenáře; i v případě, že vy byste takovou volovinu nikdy dobrovolně nečetli.

Služba je pokora. A vy jste pořád jenom překladatel. Ano, jenom. Protože bez autora a bez čtenáře nejste, protože bez nich není důvod, abyste existovali. I proto, že je to práce sice hezká (úžasná! famózní! inspirativní!), ale na druhou stranu je to taky práce jako každá jiná. 

Ctít sám sebe není nic obyčejnějšího než vědět, co je mým posláním a snažit se mu dostát. (Hergot, teď už jsem možná zároveň patetická i trapná, jak já to jenom dělám...)

Tím pro dnešek toto téma končím,

sincerely vaše Máňa inkvizitorka 

Dodatek číslo 1:

No jo, ale zase už mě k tomu napadá něco dalšího, tak se hleďte těšit...

Dodatek číslo 2:

Dalšího dílu Tragédie jednoho překladu se vám dostane ještě dnes, ale až bůhvíkdy odpoledne, teď (pátá ranní odbila) si jdu konečně zaslouženě lehnout.

Dodatek číslo 3:

Všem, kterým jsem zatím neodpověděla na komentáře: Nebojte, taky na vás dojde.