Strašlivé přiznání britského prince

Začneme tím, že uzavřeme malou džentlmenskou dohodu ohledně oprávněnosti nebo smysluplnosti probíhající války v Afghánistánu jako takové: Budeme si o ní myslet své. Vy i já. A necháme si to pro sebe. Srozuměno? Výborně, takže se můžeme pustit do prohřešků, které spadají pod jurisdikci Jazykové inkvizice.

Mladší syn Jeho královské Výsosti prince z Walesu se nedávno coby příslušník britské armády zúčastnil válečných operací v Afghánistánu. Války jsou moc ošklivá věc. Ošklivá věc, k níž patří střílení, házení granátů, vyhazování mostů do vzduchu, nálety – prostě zabíjení. Proto je taky tak ošklivá.

Nicméně když už jste jednou voják, tak tohle všechno samozřejmě víte. Ostatně to víte, i když voják nejste. Nejste-li ovšem redaktorem, jenž samým soužením nespí, jen aby vymyslel co nejtřeskutější titulek. Například...

Zabíjel jsem talibance, přiznal princ Harry po návratu z Afghánistánu

Chyby vzdělanců

Existuje zvláštní odrůda pravopisných chyb, to, čemu soukromě říkám „chyby vzdělanců“.

Vzdělanec je v tomto případě pracovní název pro bytost gramotnou a logického myšlení mocnou. Takový člověk nikdy nenapíše myluju tě a nekupuje si řekvičky. Většinou neplave ve shodě podmětu s přísudkem a vypořádá se i s interpunkcí. A právě přemýšlivost a slušná znalost zákonitostí gramatiky ho občas přiměje k některému z následujících prohřešků:

1. Těším se na brzskou shledanou.

Viníci: francouzská kuchyně, Václav Beneš Třebízský, knovízská kultura (usvědčeni též z dalších přečinů jako např.: blízský, kluzský, slizský, mrzský, úzský...)

Nápravné opatření: Příponou –ský se tvoří takřka výhradně přídavná jména odvozená od substantiv. Výjimku představuje slovo slizký odvozené od podstatného jména sliz; zde logika selhává a nezbývá než si to pamatovat.

Pro více informací...

...šla bych světa kraj.

Ale nemusím se namáhat. Naštěstí mi stačí udělat něco mnohem jednoduššího, povětšinou na něco kliknout, někam zatelefonovat nebo vyťukat webovou či e-mailovou adresu.

Na počátku toho všeho bylo ne jedno, ale hned tři slova. A ta slova byla v angličtině. Aber – das ist doch die erste Phase, jak praví klasik.

Ve druhé fázi se k nim totiž nachomýtl někdo, kdo považoval přemýšlení za diluviální přežitek. Vybaven tímto pokrokovým přesvědčením oprášil znalosti prvních dvou lekcí angličtiny, případně vzal do ruky slovník a přeložil trojslovnou vazbu for more information. A to přibližně podle tohoto tříbodového modelu:

1. Information je informace; to pozná každý.

2. For znamená pro.

3. More rovná se více.

Výsledek: Dohromady to znamená pro více informací.

Jak se k této kacířstvím zavánějící opovážlivosti postaví Jazyková inkvizice?

Pro mě za mě aneb Já – střed mého vesmíru

Použití zájmena já se nevyhnete. V mluveném projevu většinou problémy nedělá, v psaném však ano – a velmi často. Strohé údaje hovoří touto tabulkou:

1. pád     já
2. pád     mne; mě
3. pád     mně; mi
4. pád     mne; mě
5. pád     - - -
6. pád     mně
7. pád     mnou

První a sedmý pád nesplete nikdo. Aspoň doufám. V 5. pádu se zájmeno já nevyskytuje. Zbývají tedy jen čtyři potenciálně problematické případy.

Utrpení nad dětskou knihou

Za sedmero viadukty, devatero výpadovkami a dvanáctero nákupními centry čněla ke smutnošedému nebi nikoli slonovinová věž, nýbrž nachlup stejně smutnošedá výšková budova. A v ní, v jedenáctém poschodí, nežil černokněžník se třemi železnými obručemi kolem pasu, ale kupodivu docela veselá rodina. Tatínek Král, maminka Králová a malá Alenka Králová.

Rodiče chtěli pro svou dcerku jen to nejlepší. Ze školy – a taky z jedné písničky – si pamatovali, že jak jistě račte věděti, nejlepší dárky pro děti jsou knížky, pohádkové knížky...

I nelenili, a sotva děvčátko začalo vydávat první artikulované zvuky, sjezdili všechna knihkupectví široko daleko, aby tomuto moudrému poučení dostáli. Nakoupili desítky knih a večer co večer sedávali u Alenčiny postýlky a předčítali jí o obrech a loupežnících, o skřítcích a zakletých princeznách i o neposlušných kůzlátkách a vlcích s ostrými zuby.

A těšili se, že jejich neúnavná píle bude odměněna sladkými plody a z Alenky vyroste děvče nadané bohatou slovní zásobou, stylistickou obratností a nadprůměrnými vyjadřovacími schopnostmi. Ale co se nestalo... ó, ano, v tom je ta potíž. Nestalo se nic. Všechny ty knížky, milé děti, totiž stály úplně za hovno. 

Tso je?

Loni v létě se v Bulharsku stala tragédie. Psali o ní v novinách. A uvedli pár slov bulharského ministra vnitra. Možná tu citaci převzali z agentury Reuters, na niž odkazují pod článkem, možná z jiného zdroje. Tak či tak, ten zdroj každopádně mluvil anglicky.

Potud v pořádku. Dokonce ani od redakce velkého deníku nemůžeme vyžadovat, aby zaměstnávala aspoň jednoho člověka se znalostí bulharštiny. Ale česky by tam měli umět všichni. Což neumějí. Člověk, který umí česky, totiž nikdy, opravdu nikdy nemůže citovat bulharského ministra Tsvetana Tsvetanova.

Člověk vládnoucí češtinou ví, že tento jazyk obsahuje písmeno c, jehož výslovnost je shodná s ц bulharské cyrilice; že ve většině českých slov nemá c fonetickou hodnotu k, s, případně č. Proto také správně transkribuje pana ministra jako Cvetana Cvetanova.

Jenže co se divím. Vždyť to není tak dávno, co se přes stránky českého tisku přehnala japonská vlna tsunami (ignorujíc tak existující, zavedenou a hlavně perfektně funkční českou transkripci japonštiny) a rodilí mluvčí češtiny čím dál tím častěji píošou cosi o čínském mudrci Lao Tse (nedbajíce na rovněž tak existující českou transkripci čínštiny).

Ale zpátky do Evropy: Prásknu na autora článku něco, co na sebe ostatně práskl sám ve svém profilu, a sice že vystudoval historii. Tak jen doufám, že se z jeho pera nedočkáme nějaké pěkné publikace o ruském tsaru Petru Velikém.

Přece ti tu nebudu chodit v botech,

upejpají se návštěvy (viď, mami...) a přičinlivě obnažují vkusné ponožky. „To teda nebudeš!“ přitakávám energicky. A jedním dechem dodávám: „Ale zouvat se nemusíš.“

Pokud se rádi kocháte zpitomělým výrazem svých bližních, taky to někdy zkuste. A až se dostatečně vynadíváte, popřípadě až si dotyčného nenápadně vyfotíte, abyste si ten zážitek mohli kdykoli oživit, dostůjte své povinnosti moudřejšího a rozšiřte té nebohé duši její omezené obzory vlídně vyřčenou větou: „V botách tu přece chodit můžeš.“

Spolehněte se, že projevům neskonalé vděčnosti neujdete.

Inu, samotnou by mě zajímalo, kde k tomu ty boty přišly. Někteří spolutrpitelé soudí, že možná na severní Moravě, anžto si tam prý jistí rázovití lidičkové neobouvají nejdřív pravou a pak levou botu, nýbrž nejprve pravý a potom levý bot.

Hm, snad. Jsou tu ovšem dva body, jež mi brání tuto teorii jen tak beze všeho přijmout.

Za prvé chovám jisté podezření, že se zrodila z trapně pragocentrického pocitu, že „na severní Moravě je vůbec všechno nějaký divný".

A za druhé si neumím vysvětlit, proč u nás doma chodili v botech všichni, přestože minimálně v posledních pěti až šesti generacích se mezi našimi předky a příbuznými prokazatelně nevyskytl jediný Moravan. Obávám se, že z téhož důvodu, proč si moje babička odjakživa připadala v kalhotech celá nesvá. Dneska už to s ní neproberu, ale něco mi říká, že v kalhotách by se možná cítila o poznání lépe.

Jisté je jedno: V botech ani v kalhotech mi nikdo přes práh nepřejde. Vy si doma noste co chcete, ale budete-li se kdy písemně projevovat, čiňte tak raději v botách a kalhotách.