Důvod č. 1 – Jan Zábrana (část I.)

Oddělává je čas a návyk,
trápí se soukromými pekly.
A sem tam zpívá jenom slavík,
kterého ještě neupekli. 

Kdykoli na tom hesle otevřu Wikipedii, mám sto chutí sežrat monitor. „...český básník, prozaik a esejista a významný překladatel z ruštiny a angličtiny.“

No, aspoň že u toho překladatele jste se obtěžovali s přívlastkem „významný“. Ale stejně jste se moc nepředali. Největší, říká Jazyková inkvizice. Nepřekonaný a možná i nepřekonatelný... A přitom, považte, překladatel „z musu“. 

Pro většinu těch, kdo se jen trochu seriózněji otřeli o literární překlad, je tenhle člověk modla. Nedostižný idol. 

Ale já chci dnes začít u Jana Zábrany básnícího. Už proto, že paradoxně právě jeho pověst coby velekněze překladatelů zastírá skutečnost, že Zábrana je především jeden z největších českých básníků. 

Jsou básníci mizerní, průměrní, dobří, velmi dobří i vynikající. A pak jsou ti, jimž říkám básníci neopakovatelní. 

Jejich poznávací znamení? Pokud jste sami slátali byť jen hrstku usmolených postpubertálních čtyřverší a dostane se vám do rukou něco od neopakovatelného básníka, hluboce se zastydíte, že jste kdy vzali tužku do ruky. Vidíte to doslova černé na bílém: Je zcela zbytečné a nemístné, abyste se na tomto poli dál angažovali. Protože vy, vy jste nikdy nenapsali nic, co by poezii třeba jen vzdáleně připomínalo. Protože poezie, poezie je například toto: 

Probuzenec a buditel 
A buditel a probuzenec 
Na hrob, ten přístav ztichlých těl,
staví mu svíčku, klade věnec
probuzenec a buditel,
ó buditel a probuzenec.

Svět posledních let: galeje,
odnikud nikam veslování,
hledání šance, že nevyleze z vany,
nedokončí plány.

Sny jako v dálce domečky,
kouř stoupá z kafilérie.
Ten, kdo se trhne od smečky,
je sám... A žije? Nežije?

Svět posledních let: galeje,
odnikud nikam veslování,

co bylo, bylo někde, a kde je
komín s vyuzenými plány?

Utopenci lezou z vany 
jak v Rudém moři mokří Židi,
je sám, ač vidí samé lidi,

blízko je Betlém, to se nezdá,
a nad ním televizní hvězda. 

Odopověď na otázku, PROČ právě to či ono je či není poezie, vám ovšem nikdo nedá. Nikdo, nikdy, nikde. Tím méně pak rozbor příslušné básně. Pokud byste se snad o něco takového pokoušeli, poslyšte mocné a výhrůžné inkviziční: „Huš! Jedeš!“ 

A jestli o tu odpověď mermomocí stojíte, musíte ji hledat sami, bez pomoci. Třeba tady: 

Tys ukrad dětem ze hry míč,
tys zapečetil dveře bytů,
tys uplet z hovna věčný bič,
tys prodal smrt jak starou flintu,
tys ochraptěl co vyvolávač,
na tebe spadla smrt jak pavlač. 

A nebo se na to hledání rovnou vykašlete a jen tak, prosti konkrétních úmyslů, pojďte, pojďte ještě blíž: 

Kdo obrečí i shnilé škorně,
nalezené (p r ý ...) v hladomorně,
kdo zoufá si, že v hradě je
vždy smrt a nikdy naděje ...,

koho víc děsí knížka Kráter 
sopky než jizvy od ondater,
kdo dětství zastává jak úřad
a denně je jím znechucen,

ten přehlédne zpěv křehkých kuřat, 
jak stéká z dlaní k loktům žen ...
Kvečeru průběh blouznění

cítí i on ... Však dobře mu je
až ve chvíli, kdy osení
už v obilí se proměňuje.

Rozbor je pitva. Pitvy se vykonávají na nebožtících. Ale tohle, tohle je život. A ten, aťsi je stokrát rozbolavělý, nemá na pitevním stole co pohledávat:

Probděl jsem noc, kdy bolest v hlavě
hartusí jak dráb po šatlavě,
zahlíd jsem inkoust nočních bylin,
zduhovět k ránu na anilin,
viděl jsem psy a svině v maskách
řvát na vejložky na vejtřaskách,
psí hlavy – ty, co kleply pepky,
páva žrát mozek z tvrdé lebky,
štětku, jak chčije do polévky
a trojčí po zítřejších láskách...

Ten život, který nepatří jenom básníkovi, ale i vám samým. I vy to znáte, znají to všichni, kdo kdy dýchali, cítili, dychtili. Nebo to jednoho dne poznají. A v tu chvíli poznají i sami sebe. Neopakovatelný básník nepíše verše, píše zrcadla:

...a ještě slyšel jsem tep svatorohých kopyt
postávač u mládí, které jsem nestih dopít,
skloněný nad vlny, co zalévaly kokpit,
opřený o vratkost, opřený vratce o příď...

Neopakovatelný básník píše pravdu. Zdá se to snadné, ale abyste mohli psát pravdu, musíte být s to ji vidět. A soucítit s ní:

Tak krásná,
že jsme věřili, že je nejkrásnější.

Tak zářivá,

že jsme o jejích zlatých vlasech
psali víc než o slunci.

Štíhlá jak loď:
zdálo se,
že nic nemůže ohrozit
tu skvělou plavbu
k celuloidovým ostrovům.
- - - - -
Ale v příštích dvou letech
ztroskotala v hormonální bouři.
Když jsem ji potkal
sedmadvacetiletou,
vážila přes osmdesát,
(oči strhané čerpací pumpy)
a právě si začínala zvykat
na robinsonádu
tuctového života.
 

Neopakovatelný básník, ač rozhodně neměl v úmyslu dojímat vás svým osudem (kdyby to v úmyslu měl, už by to nebyl neopakovatelný básník), ve vás také mj. probudí těžko zvladatelné nutkání jít a přinejmenším přizabít všechny ty, kdo zabíjeli jeho:

Před sebe si zavěš kalendář,
na zeď malé lítající hodinky.
Jedno okno nezatahuj záclonou,
abys viděl venku stárnout stromy.
Jinak by podzim neodešel nikdy.
Ten podzim, v kterém našel bys
lis na víno, na marnost lis.

Déšť by už padat nepřestal.
A to bys nepřežil. A to bys nepřestál.
Ten zpěv o mrtvých nevěstách,
ke kterým neměls žádný vztah.

Šedý lůj sněhu stydne na předměstích.
A počkat na jaro jsi nestih. 

Tohoto básníka zabíjeli dlouho a vytrvale. Po pětatřiceti letech uspěli. Jan Zábrana na jaro počkat nestihl. Zemřel 3. září 1984. Ne, buďme přesní. Jan Zábrana byl v onen den definitivně usmýkán, utýrán, umučen, ubit. 

A jeví-li se vám dnes Jazyková inkvizice být nezvykle rozněžnělou a – proč to neříct naplno – patetickou, nemýlíte se. Jazyková inkvizice nedokáže na Jana Zábranu a na jeho osud pomyslet, nedokáže o něm mluvit, psát a snít, a nestírat si při tom zaťatými pěstmi slzy vzteku. A hlubokého, přehlubokého dojetí. 

A ne, nebude se nutit do zmužilosti. Protože... nikdy nemůže odpustit těm, kteří to velké, horoucí srdce zaživa uzavřeli do této temnice: 

Jen tráva už tu řinčí budoucností,
je plná z oken vyházených budíků!
A pod ní všechno: páteře i kosti,
pod ní ten sladký půlrok úniku.
Štědrovku frází tomu, kdo se postí
půl roku od lží... Ring je plný ručníků.
Zase z nich budou vegetariáni,
změří si tlak, obnoví flóru střev,
pominou detail, že jak třísky z dlaní
trčí jim dnešní, předvčerejší krev.
Vyhodnotí si jak další zápočet
srpnový všesovětský slet.
Vidím je zítra. V šeru tajdův stór
ucudní pravdu, chvíli byla nahá.
Zas začnou volat, honit pod prapor,
na který jsem jim nepřísahal. 

Kteří uzavřeli do temnice to velké, horoucí srdce, jež si mohlo dovolit napsat něco tak prostého jako: 

Kdo v sobě lásku měl jak med
a kdo ji v sobě neměl...
Jenom ten, kdo byl němý hned,
už nikdy neoněměl. 

Prosté verše jsou lučavkou královskou poezie. Zkouškou ryzosti. Vzejdou-li z dílny diletanta, působí trapně, směšně, uboze. Jsou-li dílem Mistra, rozvinou se v náruč plnou zlatých květů. 

P. S. 

Jazyková inkvizice se s výběrem ukázek pro tento článek něco nadřela, aby vám představila co nejvíce básnických tváří Jana Zábrany. Nemohla je však ukázat všechny. Nejen proto, že blog je blog, a ne kniha o desítkách stránek, ale především proto, že si je sama ani netroufne spočítat. 

A proč ta snaha? Aby zájem o ně – i o ty další – probudila aspoň v jediném z návštěvníků svých stránek. Tyto šťastné případy, v jejich výskyt v skrytu duše doufá, si pak dovoluje odkázat na nakladatelství Torst, jemuž patří obrovský dík za to, že dělá vše, aby se jménu a dílu Jana Zábrany konečně dostalo pověsti, jaká mu víc než po právu náleží. 

S tímto doporučením a příslibem, že v příštím dílu seriálu Proč nezrušit češtinu se vás pokusí přilákat i k dalším aspektům Zábranova díla, se Jazyková inkvizice pro dnešek loučí.