Proč nezrušit češtinu

Věřte nevěřte, Jazyková inkvizice čím dál tím častěji slýchá a čte něco v tom smyslu, že v zájmu pokroku a rozkvětu našeho národa by bylo záhodno, aby čeština co nejdříve zanikla. Prý nás uvrhuje do izolace, a proto bychom na své děti měli mluvit pokud možno výhradně anglicky (nejlépe nejpozději od chvíle, kdy opustí porodnici), abychom je ušetřili hendikepu v podobě „myšlení v češtině“.

A ne, neozývá se to jen z úst bodrých chasníků, kteří naposledy přečetli Povídání o pejskovi a kočičce. Ve třetí třídě. A od té doby hrdě dodržují předsevzetí: „Kniha a tchyně mi přes práh nepřejdou.“

Takže: O co se opřít, chceš-li taková tvrzení vyvrátit, aha? O to, že je čeština krásná? S tím nepochodíš, holka zlatá; každá liška přece chválí vlastní chvost.

Nebo že by ses vytasila s protiargumentem o úctě k obrozencům a jejich bezprostředním následovníkům, resp. k té spoustě práce, již si se záchranou češtiny dali? Hm, taky nic moc. Ostatně – koho tihle pánové zajímají?

Aha... koho? A proč by někoho zajímat měli? Že by snad pro svou poměrně bohatou literární činnost? Ajaj. Takže si jako přečteš Muzikantskou Lidušku nebo básně Václava Hanky a řekneš si: „Tý jo! Kam se hrabe Flaubert a Puškin!“

Neřekneš. Nikdo, kdo je při smyslech, si to neřekne. Protože – je nám líto – Hanka, Hálek a ani valná většina jejich vrstevníků před svými ruskými, anglickými či francouzskými současníky zkrátka neobstojí.

Tak co? Kapitulace? Moment – háček! On totiž sám pojem „národní obrození“ klame tělem. Aspoň tedy pokud jde o jeho jazykovou složku. Protože to, čeho jeho představitelé na poli češtiny dosáhli, rozhodně nelze nazvat obrodou. Ba ani resuscitací. Tohle, moji drazí, bylo regulérní a nefalšované zmrtvýchvstání.

Ano, je pravda, že čeští autoři devatenáctého století nic moc světoborného nesepsali. Ale druhá pravda je, že vyčítat jim to by bylo mírně řečeno nespravedlivé. Prokristapána, vždyť oni neměli ČÍM psát! Ne, nemyslím tužky, pera a další pisátka, myslím to, co bychom mohli nazvat „pojmoslovným aparátem“. Teprve ho vytvářeli.

Mimo jiné i k velkému prospěchu těch, kdo se na přelomu 19. a 20. století podíleli na oné dech beroucí erupci ducha otisknutého do slova zaznamenávaného na papír (protože jakkoli si to málokdy uvědomujeme, o nic menšího tu tehdy nešlo).

A jsou to především autoři tvořící v poslední stovce let, díky komu jsme dnes v úplně jiné situaci než naši předkové z obrozeneckých časů.

Protože – samozřejmě s určitou nadsázkou, ale přece jen – můžeme konstatovat, že kdyby se tenkrát kolem počátku 19. století žádné zmrtvýchvstání českého jazyka nekonalo, o tolik bychom zase nepřišli.

Kdybychom však nad přežitím či nepřežitím češtiny mávli rukou dnes, mohli bychom přijít o hodně. Tentokrát bez nadsázky.

O záznam myšlenek, citů a emocí, jaké každý den nepotkáváme. Přišli bychom o možnost bezprostředně vnímat bohatství jedinečné zkušenosti a paměti – a je na světě jen málo věcí, které mají srovnatelnou cenu. A také – a to hlavně – přišli bychom o poznání, JAK také lze všechny tyto myšlenky, emoce či zkušenosti vyjádřit. Totiž – bez přehánění – božsky.

Právě tyto myšlenky, právě tato paměť a zkušenost a způsob jejich vyjádření jsou mým argumentem proti tvrzení o prospěšnosti co nejrychlejšího zániku českého jazyka.

A nezkrotná touha seznámit s nimi pokud možno minimálně půl zeměkoule a tu část lidstva, která se už s nimi seznámila, inspirovat k dalšímu zamyšlení nad nimi samými i nad jejich tvůrci je důvodem, proč je dnešní přípěvek zároveň jen prvním dílem stejnojmenné série článků.

Přičemž Jazyková inkvizice zdaleka nejen proto, aby svůj zpupný výrok, že „bez literatury 19. století bychom celkem zdárně přežili“, zaštítila autoritou podstatně vyšší než svou vlastní, věnuje hned následující díl svému soukromému božstvu, autorovi následujících řádků:

„Z české literatury 19. století nečti nic kromě básníků. Z prózy snad jedině Babičku, ale ani tam nezapomínej, že Božena Němcová byla špatná spisovatelka, která napsala jednu skvělou knihu.“

Kdo že je ten opovážlivec? Hádejte...