Jak vzniká klišé?

Snadno a rychle.

Na začátku bývá metafora. Nadsázka. Fantazie. Vnuknutí, inspirace, úspěšný pokus o neotřelost. A na konci? Mrtvola. Prázdná slova, prázdné věty, prázdné myšlenky.

Tragédie odbytá hysterickým výkřikem, prostá věcná informace utopená v bahništi slovního kalu, obraznost jako nástroj odtažitosti, poetičnost jako prostředek zvyšování nákladu a sledovanosti.

Thriller, horor, komedie, vaudeville, opera buffa, burleska, varieté, taškařice se zpěvy a tanci, anekdota, fraška, krvák, humorná scénka, detektivka, existenciální drama, vesnický román... Žánr je nutná podmínka. Sdělovací styl v rubrice „zpravodajství“ je známkou duševní nedovyvinutosti, prostota je sprostota.

Když si tornáda v USA vyžádají 45 obětí, zní to sice nesmírně vzletně, ale ti zemřelí – ti lidé, kteří ještě před pár dny žili, ale nyní jsou mrtví – se za tím jaksi ztrácejí.

A když si pětadvacet obětí vyžádají násilnosti v Pákistánu, je to ještě horší. Ti lidé byli zabiti, popř. zastřeleni, ušlapáni, podřezáni... zkrátka zavražděni. Jinými lidmi.

Napíšete-li, že kalamita ochromila dopravu, méně otrlý čtenář lehce nabude dojmu, že po českých silnicích neprojede prakticky jediné auto. Proto si ten článek taky otevře, že ano; konečně se něco děje, no ne? Nějaké zvýšení, ba ani výrazné zvýšení počtu dopravních nehod by ho přece nevytrhlo...

A pokud týž článek pokračuje zoufalými výkřiky jako: „A to nejhorší nás prý čeká!“ nebo: „Kruté živly opět sužují velkou část země,“ nejedna citlivější povaha by si pomalu balila evakuační zavazadlo a prchala někam do bezpečnějších končin, dokud jsou cesty schůdné.

Ne, hrůznost klišé nespočívá v tom, že uráží jemnocit krasoduchů, staromilců a jazykových puristů. (Koneckonců – urazit jemnocit krasoducha může být docela zábavný, ne-li přímo záslužný počin.)

Zmechanizované emoce, instantní city, zautomatizované myšlení. To jsou ty nejhorší následky klišé.

Klišé otupuje, ochromuje, umrtvuje, zabíjí. Klišé je past. Past bohorovnosti. Narkotikum bagatelizace na jedné a tyjátru za každou cenu na druhé straně.

Klišé je zastírání. Klišé je lež. Jednou vědomá, jindy nevědomá. Jak kdy. Ale pořád je to lež. A lež je zlo.

Ale pozor, tohle zlo nenajdeme jen ve sdělovacích prostředcích, jak by se možná zdálo. Zaplňuje výroční zprávy a volební programy (schválně si je někdy zkuste poctivě přečíst), jednací sály a konferenční místnosti od soudních síní až po školní sborovny, hospodské výčepy i noblesní kavárny, reklamy a inzeráty, kuchyně a obýváky.

A proto: Sledujte ho, hubte ho, nedejte mu šanci!