Prznění češtiny

Co čeština češtinou stojí, ustavičně ji někdo przní. Přinejmenším si na to pořád někdo stěžuje.

Možná bychom si to konečně měli ujasnit: Jazyk prznit nelze. Nebo ještě jinak, přesněji: Jazyk je nezprznitelný.

Jazyk není cudná krasotinka, jejíž neposkvrněnost je nutno ve dne v noci úzkostlivě strážit, nejlépe v hermeticky utěsněné slonovinové věži bez oken. To je dokonce to nejhorší, co mu můžete provést. Totéž ostatně platí i pro onu nebohou děvenku.

Zavřete mladou, svěží, zdravím a životem kypící ženu do věže. Necháte čas plynout a v příhodné chvíli usoudíte, že už pobrala dostatek rozumu, aby se nedala o věneček připravit kdejakým moulou, pročež vyhlásíte konkurs na ženicha. Ale ouha – nikdo nemá zájem. Protože z jiskrné dívčiny se mezitím stala osoba bezzubá, nemocná a neplodná.

Zavřete do věže jazyk, odstřihnete ho od veškerých vlivů okolního světa a ... podobně jako ona druhdy veselá dívka bude bezzubý, nemocný a neplodný.

V důsledku tak získáte čistý, kontaktem s cizí krví, neurozenou spodinou a nebezpečnými novotami neposkvrněný – muzejní exponát. A muzejní exponáty bývají mrtvé. 

Nerada to říkám, fakt nerada, protože mám plné zuby nadávání na vše české, ale říct to musím: Češtině a její životaschopnosti nic neškodí tolik jako mindrák. Mindrák malého jazyka.

Honem dodám, že to není nadávka; že to ani v nejmenším nemyslím pejorativně. Objeví-li u vás psycholog komplex méněcennosti, také vám neřekne: Máte mindrák, takže jste blbec a můžete jít domů.

Mít mindrák není zahanbující, je to poškozující. Mindrák se neblaze odráží nejen na životě, ale hlavně na životaschopnosti toho, kdo jím trpí. Jedinec, společnost, jazyk, na tom už nesejde. Stejně tak nesejde na tom, do jaké míry je důvod k mindráku objektivní.

Mindrák malého jazyka vede především k vytváření systému zákazů. Mindrák odpírá jazyku určité prostředky proto, že jsou (údajně či skutečně) cizorodé, nízké či neověřené – ačkoli jsou to prostředky funkční.

Čím více zákazů, tím méně toho můžete. Čím méně toho můžete, tím méně toho zmůžete. Čím méně toho zmůžete, tím méně je ve vás života. Opět nesejde na tom, jste-li jedinec, společnost či jazyk.

Ale jste-li jazyk, nelze vám provést nic horšího než vám upřít funkčnost. Nějaké prznění je proti tomu brnkačka. Na prznění ještě žádný jazyk nezemřel. Jazyky umírají na ztrátu funkčnosti. A kříšení nebožtíků je zatraceně těžká práce.

Dodatek č. 1:

„Copak nevidíte, milá paní, kam spěje přehnaná liberálnost?“ Vidím. Přesně k témuž, k čemu přehnané zupáctví. K velkému maléru.

Dodatek č. 2:

„Ženská jedna, proč provozuješ stránku o jazyku, když je to tedy vlastně všechno jedno?“ Netvrdím, že je to jedno. Existují různé důvody, proč Jazyková inkvizice považuje ten či onen jazykový jev či prostředek za směšný, trapný či přímo dementní. Ale tím důvodem nikdy není „čistota“ jazyka.

Prasátečko nejen sexistické

Sexistická reklama hýbe... no, ne přímo světem, ale zjevně hýbe žlučí lidem, kteří pořádají anketu Sexistické prasátečko, i těm, kteří do ní posílají nominace. Míra sexismu nominovaných reklam však není z pohledu Jazykové inkvizice jejich hlavní problém. Aspoň pro dnešek ne, protože dnes se nehodlá zabývat obsahem, ale čistě formou.

 

Případ pojistný, veleváženým manželům Svobodovým zde:

Interpunkce? Co to je, prosím vás? A velká písmena na začátku vět? Přežitek, ne?

Slogan Svlékli jsme pro vás ceny úplně do naha je sice sám o sobě dost děsný, konkrétně děsně vtipný (tak hezky po sousedsku a s pomrkáváním nezbedného očka), děsně novátorský (před sto a více lety) a děsně odvážný (v prostředí klášterní školy), ale nešť. To pravé sousto pro inkvizitory se nachází o něco níž.

Případ dopravní, veleváženým manželům Svobodovým podruhé: 

Jen tři hrubky, no a co má bejt?

Ale copak, copak? Tímto gramatickým skvostem se prostřednctvím písmen větších než malých chlubí i Dopravní podnik města Liberce? Takže negramotnost za veřejné peníze, jo? zatetelí se srdce mé škodolibé. A nemýlí se. Šibal internet totiž záhy vydá svědectví, že město má ve firmě majoritní majetkovou účast. Jasně, s penězi z veřejných rozpočtů se musí nakládat hospodárně, ale nevím, jestli ta ušetřená (maximálně) stovka za korektora je zrovna exemplární příklad chvályhodné hospodárnosti... 

Případ prádelní, veleváženým manželům Svobodovým do třetice: 

Vítěz ankety. Jen jedna chyba, zato vskutku sofistikovaná.

Tady se sice veřejné peníze nerozhazovaly ani se s nimi nemístně nešetřilo, ale obávám se, že se tu stalo něco ještě horšího. Firma Electrolux je velká, slavná a renomovaná. Velké, slavné a renomované firmy využívají služby profesionálních textařů. A korektorů. Takže tenhle text patrně vymyslel někdo, kdo si říká profesionál. Nebo ho jiný, kdo si tak říká, viděl. A schválil. Nebo obojí. Povím vám, dostat Jazyková inkvizice takového jedince do spárů, utáhne španělskou botu na doraz.

 

Co z toho plyne? Sexistické prasátečko? Možná. Gramatické čuně? Rozhodně. A ne jedno. Celé stádo. Inu, bude hodně jitrnic. Nebo spíš jelit.

Jak se nepropotit aneb Utrpení nad dětskou knihou III

Dneska musí Jazyková inkvizice začít omluvou. Před časem vám totiž radila, že máte předškolním dětem směle a bez obav číst knížky, které jsou (podle vydavatelů nebo všeobecného povědomí) určeny pro mladší školní věk. A zapomněla vás varovat, že si tím zavaříte. Protože... víte, co se stane?

Máte šestileté, sedmileté děťátko – a celou Lindgrenovou přečtenou. Několikrát. A taky Collodiho, Endeho a Petišku, jakož i celou pro děti určenou tvorbu Zdeňka Svěráka, Roalda Dahla, Betty MacDonaldové a obou Čapků. A všechny tři díly Šrutových Lichožroutů.

A jste kde? V háji? Pche! V hlubokém, stěží prostupném pralese. Děťátko už není děťátko, je to vlezlý, otravný fakan, který dnes a denně provokativním, takřka uštěpačným tónem naléhá: „Kdy mi koupíš další knížku?“

Víte, co uděláte? Budete toho haranta čtenářsky „urychlovat“ dál. Nic jiného vám nezbude. Takže zatímco až dosud jste se museli v knihkupectvích prodírat přemnoženými růžovými králíčky a dalšími ťuťuňuňu tituly, nyní vás čekají police nadepsané cedulkami školáci, dobrodružné, případně dívčí. A v nich myriády opusů psaných buďto ve stylu děsněj-vodvaz-vole, nebo oplývajících mírou mravoučnosti, za jakou by se nemusel stydět ani Timur se svou partou. A někde v temném, zaprášeném a červotočem prolezlém koutku se bude krčit pár exemplářů opravdové literatury pro děti.

Jak je vypátrat?

1. V žádném případě nevyrážejte do knihkupectví jen tak nazdařbůh. Budete z toho celí propocení (doslova, protože v obchodech je příšerné vedro), až nakonec, po tříhodinovém hledání, něco popadnete, abyste neodešli s prázdnou a nemuseli tam chodit znovu, protože o další potní kúru už nestojíte.

2. Neptejte se dětných známých. Pokud se sousedovic Mařence líbil dejme tomu Rozverný školák Péťa Vonásek, ještě to neznamená, že ta knížka za ty dvě nebo tři stovky stojí. Dost možná to znamená jen to, že Mařenka nemá Vonáska s čím srovnávat, leda tak s jinými vonáskoidními tituly.

3. Neptejte se knihkupců. Knihkupci knihy milují, ale až na vzácné výjimky knihy pro dospělé. Hlavně Prousta, Strindberga a tak podobně. Dostat na starost dětské oddělení je pro ně za trest, jelikož naděje, že si tam se zákazníky podebatují o Proustovi, Strindbergovi a tak podobně, je mizivá. Zaměstnanci menších knihkupectví, kde žádné speciální dětské oddělení není, houfně prchají na záchod, jakmile jen spatří zákazníka s dítětem. Nestihnou-li prchnout včas, tváří se, jako že tam nejsou, a modlí se, aby se dospělý doprovod na nic nedotazoval. (Toto není filipika proti knihkupcům, ale střízlivý popis reality; i Jazyková inkvizice nějaký čas pracovala v knihkupectví...) Dotáže-li se, dostane v nejlepším případě informaci, co se asi tak nejvíc prodává, což je celkem pro kočku, protože...

4. ...protože nejvíc se prodává to, co má promo. A to, co kupují všichni. Kupují to proto, že to má promo. Promo stojí velké peníze, které nakladatel investuje nikoli do titulu, jejž považuje za mimořádně kvalitní, ale do toho, který by při troše štěstí mohl odpovídat většinovému vkusu. V tomto odhadu se často trefí, protože... většina lidi si koupí to, co má promo.

5. Už vůbec nehledejte pomoc na rodičovských webech. Ve výsledku to vyjde nastejno jako vejít se zavřenýma očima do prvního knihkupectví a popadnout první knížku, kterou nahmátnete.

A co tedy dělat máte?

6. Připravte si papír, tužku, internetový vyhledávač a moře času. Najděte si stránky nějakého velkého knihkupectví nebo distribuční služby (vzhledem k šíři nabídky nejspíš Neoluxor nebo Kosmas), otevřete sekci dětských titulů a v ní všechny kategorie, které jsou věkově relevantní. Jednotlivé kategorie se často prolínají (takže některé knihy najdete v několika sekcích) a někdy vám zařazení do té či oné z nich bude připadat docela zvláštní.

7. Co ignorovat?

a) Všechny knížky od soudobých českých autorů (ano, zjednodušuju, všechny nejsou hrozné, ale tohle je „návod první pomoci“; k těm nehrozným se dostanu v některém z příštích článků).

b) Všechno, u čeho se v anotaci píše zjednodušenou nebo pro děti přístupnou formou nebo něco podobného; všechna „čtenářsky přístupná“ převyprávění „složitých“ knížek.

c) Všechno, co se podle obálky, názvu a/nebo anotace tváří děsně hustě; všechny zločinné babičky, dědečky, co se potají převlékají do dámského prádla, a podobná fakt originální témata.

8. Co zůstane, to si zapisujte. Moc toho nebude, protože zcela samozřejmě vyřadíte i to, co už doma máte (viz výše). Anotace na knihkupeckých webech jsou velmi stručné, informačně chudé, podrobnější informace si musíte obstarat jinde. Doporučuju Databázi knih (tu mám radši, je taková osobnější) nebo Českou bibliografickou databázi. Většinou tu najdete trochu obsáhlejší anotace, něco víc o autorovi (včetně jeho dalších titulů), často i recenze (ke knihám i autorům) a také komentáře čtenářů. U těch – a také u recenzí – můžete otevřít profil toho, kdo je psal, a podívat se, jaký typ knih čte, které doporučuje, které autory má v oblibě. Právě tato funkce může být hodně přínosná, protože celkem snadno zjistíte, jestli se ke knížce vyjadřuje člověk s podobným čtenářským vkusem, jako je ten váš, nebo jestli je to někdo, jehož názor pro vás osobně není důležitý. Dodatek: nemusíte „proklikávat“ autory všech komentářů, stačí, když se soustředíte na ty, kteří říkají trochu víc než jen hezké; moc se mi to líbilo; skvělá knížka pro všechny nebo hrozné; vůbec to nečtěte atp.

9. Pokud vás v této fázi celého procesu nějaká knížka ještě pořád zajímá, zkuste do vyhledávače zadat její název plus slovo ukázka. Bývá to jen pár stránek, ale o autorově stylu se z ní při troše štěstí něco dovědět můžete.

10. Teprve potom jděte do knihkupectví a naporoučejte si vybrané tituly. Pečlivě si je prohlédněte. Opět sledujte především styl (hlavně tedy to, jestli autor vůbec nějaký styl má). Čtěte také záložky, předmluvy, doslovy. (Tuto poslední akci můžete také podniknout v knihovně, je tam víc času a větší klid.)

11. Běžte k pokladně a plaťte. Hodně štěstí.

Tak co? Ještě jste nepadli vysílením? Já vím, ten postup je časově náročný. Ale je ověřený a zaručuju vám, že se nakonec vyplatí. I časově. Není ani moc objevný, ale článek je hlavně pro ty, kdo opravdu tápou. Jestliže to není váš případ, gratuluju. Možná pro vás bude užitečný aspoň některý z dalších článků o knihách pro děti.

Související články:
Utrpení nad dětskou knihou
Povídali, že mu hráli aneb Utrpení nad dětskou knihou II

Lepší než drátem do oka

Ale ne o moc. Hlavně když to vidíte všude. A věřte, že pokud větší než zcela zanedbatelná část vašeho živobytí spočívá v onimrávání cizích písmenek, tak to taky všude vidíte. Častěji než opilec bílé myšky.

 

Třeba tady...

Lidovky.cz

tady...

Tyden.cz

tady...

Lidovky.cz

tady...

Idnes.cz

tady...

Idnes.cz

a tady taky:

Lidovky.cz

Na rozdíl od textů, za jejichž ohlodávání jste placeni, to nemáte jak opravit. Přitom byste to kolikrát udělali i zadarmo, protože tohle se prostě nedá snést. Zvláště když si představíte ty statisíce nebohých čtenářů, kteří se v dobré víře drží pravidla, že co je psáno, to je také dáno. Leckdy – a stále častěji – ovšem není dáno nic víc, než že redaktor/korektor je ňouma. Kdyby totiž nebyl, věděl by, že:

• Před spojkou než píšeme čárku pouze v případě, že uvozuje úplnou větu. Úplnou, pěkně prosím.
• Úplná věta je věta, která obsahuje určité sloveso neboli verbum finitum; finito, tečka.
• Infinitiv není určité sloveso.
• Nepřítomnost jakéhokoli slovesa znamená, že tam žádné sloveso fakt není. Natož pak určité.

To máme tedy dvě možnosti, jak stále opakuje roztomilý pitomeček ve filmu Eva tropí hlouposti:

 

• Raději se zas a znovu rozčilovat nad analfabetismem redaktorů než dostat drátem do oka. (Chci-li větu bez čárky.)
• Raději se budu zas a znovu rozčilovat nad analfabetismem redaktorů, než bych dostala drátem do oka. (Chci-li větu s čárkou.)

Mohla bych se na to vykašlat, ale znáte to – je to silnější než já. Jo, jazykoví inkvizitoři si zkrátka pokoj nedají. A just ne.

Povídali, že mu hráli aneb Utrpení nad dětskou knihou II

Vlastně ne, povídali, že děti nečtou. A taky povídali, že dřív byla Země kulatější, nebe modřejší a taky: Jo, deset deka salámu! To bylo za mejch mladejch let nějakýho salámu!

Já povídám, že je to přinejmenším diskutabilní. A mám to podložené statistikami, heč! I nedůsledný hledač jich na internetu objeví poměrně hodně. Co říkají? Když jejich výstupy v zájmu většího počtářského pohodlí trochu zprůměruju a zaokrouhlím, tak přibližně toto: Čtvrtina dětí ve věku od 10 do 14 let čte denně, čtvrtina několikrát týdně, čtvrtina méně často až vzácně, čtvrtina vůbec.

Je tahle sklenice optimisticky poloplná, nebo pesimisticky poloprázdná? Než se nad tím zadumáte, připomenu vám jinou, opět trochu zaokrouhlenou statistiku: Hodnota IQ je u více než čtvrtiny populace nižší než 90 bodů, u čtvrtiny se pohybuje mezi 90 a 100 body, u další čtvrtiny mezi stovkou a stodesítkou, zbývající necelá čtvrtina populace má IQ vyšší než 110 bodů.

Slušná, leccos objasňující korelace. Ale to by tak hrálo, aby výše IQ korelovala s mírou čtenářské náruživosti; v dnešní době, při doktríně, že se každý může naučit všechno, a pokud se to nenaučí, tak jistě jen proto, že je obětí diskriminace... ne, to je zkrátka nepřípustné, říkají milovníci pokroku. Jazyková inkvizice má však dojem, že nezbývá než se (pokolikáté už?) pokorně sklonit před velkým českým géniem a pietně opakovat: Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory...

Abych se dostala tam, kam potřebuju, zmíním další typ čtenářských statistik, který nesleduje, jak často děti čtou, ale kolik toho přečtou. Výsledky? Opět velmi zhruba: Přes 30 procent dětí přečte za měsíc více než jednu knihu, 40 procent jednu, necelých 30 procent žádnou.

Výsledky opět vcelku spořádaně korelují s předchozími statistikami, ale mně teď – a klidně mě podezírejte z elitářství – jde jen o těch 70 procent čtoucích dětí. Ty totiž chtějí nejméně jednu knížku měsíčně. Skoro polovina z nich aspoň dvě.

70 procent, to je přesvědčivá většina. A kde těch 12 a více knížek ročně brát, když zcela nepoužitelné dětské tituly jsou v knihkupectvích zastoupeny většinou ještě přesvědčivější? A máme tu, drazí spoluobčané, závažný společenský, bezmála celospolečenský problém. Bez přehánění.

Podotýkám, že poměr knih hrozných, slušných (nebo přinejmenším neškodných) a toho, čemu se dá říkat literatura, se v kategorii dětská četba nejspíš moc neliší od kategorie četby pro dospělé. Viděno mou optikou – a nelekejte se, je to optika inkviziční – je to asi 90 procent děsu, 9 procent neškodnosti a 1 procento literatury. Potíž je v tom, že dětských knih vychází několikanásobně méně než titulů pro dospělé, takže několikanásobně méně je i těch, které za něco stojí.

Selektivní paměť sice svádí k dojmu, že dříve byl poměr kvalitních a úděsných dětských knih příznivější (a že snad na tom mohly mít zásluhu i různé komise a z jejich existence vyplývající fakt, že si každý nemohl psát, překládat a vydávat, co se mu zachtělo). Pokusím se vás vyvést z omylu, a to na základě své vlastní zkušenosti. Aneb trochu epiky:

Před pár lety se Jazyková inkvizice vypravila do skrovné chaloupky svých rodičů, konkrétně do přístěnku sloužícího jako stáj pro rodinný povoz a také jako shromaždiště všelikých předmětů, které by ještě někdy, v blíže neurčené době mohly přijít vhod. Jedna z těchto blíže neurčených dob kupodivu vskutku nastala, neb inkvizitorka seznala, že z toho, co kdysi vypadalo jako utěšeně zásobená dětská knihovnička, by mohla vytěžit bohatou a hodnotnou četbu pro své potomstvo. A to se vyplatí, myslela si.

Ale jen do chvíle, kdy po vytahání desítek škatulí usedla na prosluněný trávník a jala se prohrabovat jejich obsahem. Průběh procesu vypadal asi takto (pozor, v zájmu zachování autentičnosti následují vulgarismy): Sračka, sračka, sračka, sračka... tohle by docela šlo.... sračka, sračka, sračka, sračka, übersračka! Sračka, sračka... hurá, poklad! Sračka, sračka... o tomhle ještě popřemýšlíme... sračka, sračka... A tak to šlo dál, dohromady asi deset hodin. S očistou od pavučin, převlékáním a cestou tam a zpátky čtrnáct. Čtrnáct zanedbaných pracovních hodin. Jo, žádná láce není zadarmo. I když, maličko se to přece jen vyplatilo, jelikož ušetřila za nájemný povoz, protože těch 28 svazků i při své muší váze a netrénovaných svalech dokázala odvézt veřejným dostavníkem. Dvacet osm z... z kolika? Z pěti set sedmdesáti tří. Tolik tedy ke starým dobrým časům.

Co z toho plyne? Za prvé to, že zániku komisí nám vůbec nemusí být líto, ba naopak. Za druhé to, že lidé koupili a koupí to, co je k mání. Zejména lidé podobní mým rodičům, tedy ti, kteří sice mají ke knihám kladný přístup, ale musejí se taky něčím živit, něčím, co s knihami nesouvisí, a proto se v nabídce knihkupectví nemohou pořádně zorientovat, nemajíce na to čas, a tak to berou metodou pokusu a omylu.

Orientace, to je to správné slovo. Situaci na knižním trhu totiž jen tak nezměníte. Ale můžete se v ní naučit orientovat. Počet dětských čtenářů tím nejspíš moc nezvýšíte, ale aspoň předejdete tomu, aby vyhaslo počáteční nadšení v těch dětech, které nevnímají knihu jako svého úhlavního nepřítele.

A jak se tedy orientovat v knižních titulech pro děti školního věku? Počkejte si na navazující moudra Jazykové inkvizice, první pokračování vyjde ještě před koncem tohoto týdne.

Související články:
Utrpení nad dětskou knihou
Jak se nepropotit aneb Utrpení nad dětskou knihou III

I ty, Kiribati?

Internetová verze jednoho vcelku slušného časopisu. Docela zajímavý článek. Nic světoborného, jen taková kuriozitka. Vlastně dvě. Ta první souvisí s obsahem, ta druhá s pojetím interpunkce v jedné z jeho vět. No, gramatických kuriozit je tam vlastně víc, ale na ty momentálně nemám náladu. Tu, kterou mám na mysli, mi totiž hlava nebere. Je poměrně nová a její výskyt se v posledních letech šíří podivuhodnou rychlostí. 

Republika Kiribati, je ostrovní stát v Tichém oceánu. Tak to tam stálo. 

Jinde, konkrétně na jednom z nejčtenějších zpravodajských serverů, se zase psalo: Jenom vím, že mezi českými ženami, čeští muži nemají dobrou pověst. A redakci neomlouvá, že je to odpověď respondenta písemné ankety. I tak to někdo přečíst měl. Korektor, redaktor, sekretářka, to je fuk. Hlavně někdo gramotný.

Na jiném, přibližně stejně hojně čteném serveru pro změnu pravili: Nabídku o rok staršího partnera, ale přijala. 

A ten úplně nejčtenější ze zpravodajských serverů cituje nějakou paní: Jedno mé já, by chtělo být s přítelem...

Asi takhle: To, že lidi plavou v interpunkci, mě neudivuje. Je to jedna z nejproblematičtějších oblastí češtiny, žáci jsou z ní propocení, učitelé běsní. Už mě neudivuje ani to, že v ní plavou lidi, kteří by v ní plavat neměli. Udivuje mě něco jiného – nový styl tohoto plavání. 

Tradiční (skoro bych řekla staré dobré) chybování spočívá v tom, že čárku někde zapomenete; například neuzavřete vsuvku, vedlejší větu nebo přívlastek volný, častěji ze „zadní“ strany. Co se přebytečných čárek týče, ještě nedávno platilo, že je pisatelé cpali před větu se zasunutou podřadicí spojkou, do souřadných větných spojení nebo si v úzkostné snaze o správnost mysleli, že je jaksi korektnější, aby byl každý „podezřelý“ přívlastek přívlastkem volným. 

Psalo se mám radost že jsem dostal dárek (chybějící čárka) nebo mám radost, že jsem dostal dárek, a že přijela babička (nadbytečná čárka v souřadném větném spojení). Ale nepsalo se mám, radost, že přijela babička.

Možná to lze částečně připsat na vrub vlivu angličtiny, všechny případy tohoto jevu na ni však svalovat nemůžu. Nedá se nic dělat, musím přiznat, že to nechápu. Nevím, kde se to bere. Co u všech čertů vede člověka k tomu, aby napsal republika Kiribati, je ostrovní stát v Tichém oceánu? Což je totéž jako Andulka, je moje sestra. Jestli vás nějaká příčina napadá, sem s ní. Budu, vám, vděčná. Gr...

Kde začíná korektnost, tam končí sranda

A nic na tom nemění fakt, že korektní výrazivo vzbuzuje pousmání. Pojmy jako chirurgyně, hostka či Afroameričan by nás totiž měly vést spíše k zamyšlení.

Máme příliš mnoho zkušeností se situacemi, kdy se někomu ubližuje jen proto, že je nějak jiný. Sexuální orientace, tělesné postižení, vyznání, barva nejen pleti, ale třeba i jen vlasů byly a jsou příčinou všemožných ústrků, od „pouhého“ výsměchu až k fyzické likvidaci. 

Snaha takové projevy omezit je pochopitelná. Ale jak známo, všechno má své meze, a brány jazyka jsou přesně to, co by v tomto případě mělo zůstat pevně uzavřeno. 

Ačkoli to někomu může znít nadneseně či až přehnaně básnicky, odjakživa platí, že slovo je nástroj z nemocnějších. (Ostatně, ne nadarmo je ústředním momentem nejednoho náboženství.) A to proto, že propojení „mysl-slovník“ je obousměrné. Vedle toho, že své myšlenky a myšlenkové pochody vyjadřujeme slovy, funguje i princip opačný, a sice že naše slovní zásoba měrou málokdy tušenou ovlivňuje nejen styl, ale i obsah našich myšlenek. Na její rozmanitosti a skladbě závisí, v jakých pojmech uvažujeme. Samotné slovo pojem naznačuje způsob po-jímání světa kolem nás, způsob, jakým jeho jednotlivé části u-chopujeme, tedy chápeme; jak je zasazujeme do kontextu, jak je hodnotíme. Zavede-li se pro nějaký obecně známý jev nový pojem, takřka automaticky, byť nepozorovaně, se mění i náhled na něj. 

Náš pojmový aparát se v čase proměňuje. Slova vznikají a zanikají, někdejší neologismy jsou dnešními archaismy. U živého jazyka je to proces přirozený potud, pokud k němu dochází spontánně. (Kdo dnes na první dobrou ví, co je to žernov, a kdo před dvěma stoletími věděl, že vznikne slovo televize...) 

Krajně ošemetná situace ovšem nastává s každým pokusem ovlivnit jazyk shora, tedy z moci úřední. Každý takový pokus je totiž zároveň pokusem o zásah do stavu mysli. Kdo si osobuje moc nad slovem, osobuje si tím i moc nad myslí a myšlenkami. 

Tohle – možná instinktivně – vždy věděli tyrani a totalitní režimy. Od protagonistů Francouzské revoluce s jejich novými názvy měsíců, přes režim Stalinův, Hitlerův až po představitele československé verze bolševismu. Snaha zavést nové názvosloví a to staré pokud možno vymýtit nejen z písemného záznamu, ale především z mysli mluvčích, není tedy nic nového. 

Jen se tomu dříve neříkalo korektnost. Nicméně stav věcí, kdy se z povrchu zemského vypařili policisté a nahradili je příslušníci SNB, hasiči zmizeli v propadlišti dějin a místo nich se vynořili požárníci a ve školách začaly ze dne na den učit soudružky učitelky, je přesto jejím projevem. 

Je pravidlem, že zavedením korektní mluvy dochází postupně k situaci, která nutí člověka číst mezi řádky. (Když psal nacionálněsocialistický tisk o taktickém ústupu hitlerovských armád, pozorný čtenář si to – správně – přeložil jako debakl. To jen tak pro příklad.) Pak se utváří atmosféra strachu, strachu pojmenovávat věci pravými jmény. A kde je strach, kde černá nesmí být černou a bílá bílou, tam – přes veškerou možnou komičnost – přestává sranda. 

Jakkoli může korektní mluva působit směšně, moc důvodů ke smíchu neskýtá. Nabefelovaný jazyk je totiž příznakem manipulace, přičemž manipulace, byť sebelépe míněná, zůstává manipulací. A totalita není nic jiného než manipulace ve velkém. 

A hlavně - v prostředí bez uměle pokřiveného jazyka je každému jasné, že člověk, který pro starou paní nemá jiné označení než babizna, je prostě hulvát. V atmosféře zamořené jazykovou korektností naopak hrozí, že leckdo může mít sklony pohlížet na hulváta jako na hrdinu. Jenže hulvátova zdánlivě okouzlující přímočarost – ať už v mluvě nebo v činech – není výsledkem neohroženosti a osobní statečnosti. Ba právě naopak: Bývá důsledkem slabosti vyrůstající z nevyřešených mindráků, z nichž pramení i zloba a nenávist. Avšak tam, kde je oficiálně přípustná mluva příliš sterilní, se hulvát může jevit jako opravdový nebojsa. 

Paradoxně tak právě jazyková korektnost posiluje vliv hulvátů, kteří si neberou servítky a nemají slitování nikdy a s nikým. Korektní mluva pak škodí v první řadě těm (ale nejen těm), jež měla chránit. I cesta do pekel totiž může být dlážděna dobrými úmysly. 

K tomu, abychom lidem kolem sebe neubližovali, korektnost nepotřebujeme. Dokonale si vystačíme i se starou dobrou zdvořilostí. Tam, kde není normou korektnost, ale ohleduplnost, soucit a zdravý rozum, není těžké odhalit uskřinutého hulváta a neplést si ho s hrdinou.

Jazyková inkvizice vám dnes dluží omluvu. Dnešní text totiž není nový, vznikl před téměř třemi roky a nebyl určený pro tento blog, ale k jinému účelu. Dnes se k němu vracím, protože jsem si všimla, že čemusi velmi podobnému se (k mé radosti, protože určitá témata jsou aktuální vždy a všude) věnuje i zajímavý článek na serveru Databáze knih. A mně se moc chtělo přispět nějakým komentářem, jenže tohle je na komentář moc dlouhé... a vůbec, když už se mám opakovat, tak v plném znění.

Ty můj klenote

Já mám doma klenotu, ta má velkou hodnotu, cára-rára-bum! Přibližně takto mohla vypadat mnemotechnická říkanka, kterou si oddeklamoval ten, kdo napsal tohle:

Reflex.cz

Kreativita. Tak se tomu říká. Ale jsou situace v životě lidském, kdy vás neomlouvá ani papírnický obchod, natožpak něco tak vágního jako kreativita.

A když jsme u těch omluv – prezidentská kancelář se snažila stav, v němž se nejvyšší představitel státu objevil v památný den na památném místě nad památnými předměty, omluvit virózou. Jazyková inkvizice toto vyjádření komentovat nebude, to už dávno udělali jiní. Ve své neskonalé starostlivosti si ovšem klade otázku, jaká strašlivá – a podle všeho vysoce nakažlivá – epidemie donutila komentátory a titulkáře českých médií, aby (skoro) všichni jako jeden muž trvali na tom, že se prezident motal u korunovačních klenot. Jinak si to totiž vysvětlit neumí.

Denik.cz

Leccos napovídá tento pohnutlivý titulek (chtělo by se napsat palcový, ale v době, kdy si písmenka zvětšíte a zmenšíte podle libosti, už by to bohužel trochu pokulhávalo):

Kudyznudy.cz

Ano, tajemství, to je to pravé slovo. Pátrači po stezkách tajemna, vykročte směle na tento neprobádaný terén. Jazyková inkvizice vám z celého srdce přeje úspěch větší toho, jehož zatím dosáhli ti, co se vydávají po stopách dalšího z největších tajemství lidstva – totiž svatého grálu. Aleluja!

A my, co jsme se rozhodli zůstat v pohodlném zápecí, si čekání na návrat hrdinů můžeme ukrátit připomínkou, že klenot je podstatné jméno rodu mužského. Dycynky mužského.

Překlep? Ale nekecej!

Ano, i Jazyková inkvizice navštěvuje internetové diskuse, ale k překvapení mnohých neprudí diskutéry kvůli jazykovým prohřeškům. Nikdy. Ze zásady.

Nicméně si všímá, že napadení diskutéři se často brání slovy je to jenom překlep. A nejen oni, brání se tak skoro každý, koho někdo upozorní na nějaký nedostatek v písemném projevu, zejména pokud takové upozornění vzejde od člověka, který má tento typ upozorňování v popisu práce.

Jenže smůla, překlep se pozná, protože má určité zřetelné příznaky. Je to například záměna znaku za ten, který je na klávesnici poblíž toho správného; chybějící znaky, a to včetně interpunkčních; přebytečné znaky, opět poblíž těch pravých; opakující se znaky; prohození znaků; v širším smyslu i chybějící nebo opakující se slova... 

Pozná se i ledacos jiného. Třeba to, kdy byl pisatel myšlenkami jinde (a mnohdy i to, kde konkrétně – jestli u jiné části textu, předchozí či následující, nebo v nějaké zcela jiné části vesmíru, tj. napíše-li třeba Japonská republika namísto Janovská republika). Poznají se místa, kde autor napsal něco tak a tak a potom to předělal (nebo mu to někdo předělal), přičemž mu tam „zůstal viset“ zbytek původní formulace. A tak podobně.

Radím vám dobře, nikdy se na překlepy nevymlouvejte. Hlavně to nezkoušejte na lidi, kteří dnes a denně zacházejí s psaným slovem. (Pokud s ním tedy zacházejí příčetně.) Mluvte pravdu. Řekněte no jo, tohle moc neumím; sorry, myslel jsem zrovna na něco jiného; spletl jsem se; pravopis není můj koníček; nebo klidně na nějakej pravopis se ti můžu vykašlat. 

Ale nelžete, je to marné. Překlep totiž vypadá nějak takhle: Soudtuh Pacéza je velice schipný soudtuh a může zasrávat všechny gunkce jako sbazák. 

Dodatek č. 1:

Nebuzerujte v internetových diskusích, je to srabácké. V diskusích se totiž chyby dělají velmi snadno. Formuláře jsou mrňavé, to, co do nich píšete, je nepřehledné, text nevidíte celý, každou chvíli něco opravujete, přidáváte nebo mažete (a tím si vytváříte další příležitosti k chybám)... Zkrátka a dobře – negramota podle diskusních příspěvků (většinou) neodhalíte. 

Dodatek č. 2:

Poznáte, odkud pochází geniální ukázka překlepů?

Posedlost posesivním genitivem

Dokud to byl jen sem tam nějaký ten Alenky blogísek nebo Boženky stránečky, Jazyková inkvizice se nad tím sice ušklíbala, ale... No co, holčinám to nejspíš připadá takové loztomiloucté, řekla si a rozhodla se, že to nechá koňovi.

Jenže potom... potom spatřila toto:

 

A protože se toto „toto“ zjevilo na stránkách nejčtenějšího českého zpravodajského serveru, Jazyková inkvizice se neudržela a mocně zaklela: „No toto!“

A když po pár dnech narazila na další „toto“...

iDNES.cz

A hned nazítří na ještě jedno „toto“...

 

Aktuálně.cz

...usoudila, že co je moc, to je moc.

Ne že by tu někdo měl nějaké principiální námitky proti posesivnímu genitivu, ale všechno má svůj účel. A hlavně své místo.

Návrhy ministra Nováka jsou v pořádku. Ministrovy návrhy rovněž. Návrhy ministra (bez Nováka) jsou pro kočku. V pořádku je i prospěch naší dcery. Stejně jako dceřin prospěch. Ale dcery prospěch v pořádku není. Dcery prospěch je malér. Týž malér jako výše zmíněná mluvčí Topolánka (na rozdíl od Topolánkovy mluvčí nebo mluvčí bývalého premiéra Topolánka).

Jen si ještě dovolím připomenout, že Jazyková inkvizice není první, komu obsese posesivním genitivem pije krev. Již v roce 1987 totiž Jaroslav Vozáb, člen Divadla Járy Cimrmana a – jak píše Zdeněk Svěrák – překladatel ze všech jazyků do všech jazyků, ve filmu Nejistá sezóna předčítá úryvek ze svého dopisu adresovaného Československému rozhlasu:

„Až jednou půjdu přes most Karla do Divadla národa na Stěnu čerta, uznám, že jste zvítězili. Ale upozorňuju vás, že to bude vítězství Pyrrhy.“

Jazyková inkvizice žije!

Důvodem její (ostatně pouze zdánlivé) nečinnosti byly:

a) přemíra práce za peníze (díky bohu za to),

b) následné vyčerpání z této práce,

c) lenost.

Áčko a béčko i céčko jsem šťastně překonala, takže jsem zpět.

Tímto se zároveň hluboce omlouvám, že jsem nereagovala na zajímavé podněty, které se mezitím objevily v komentářích nebo v poště; svatosvatě slibuju, že se k nim vrátím, k některým z nich v samostatných článcích, protože si zaslouží obsáhlejší reakci.