Povídali, že mu hráli aneb Utrpení nad dětskou knihou II

Vlastně ne, povídali, že děti nečtou. A taky povídali, že dřív byla Země kulatější, nebe modřejší a taky: Jo, deset deka salámu! To bylo za mejch mladejch let nějakýho salámu!

Já povídám, že je to přinejmenším diskutabilní. A mám to podložené statistikami, heč! I nedůsledný hledač jich na internetu objeví poměrně hodně. Co říkají? Když jejich výstupy v zájmu většího počtářského pohodlí trochu zprůměruju a zaokrouhlím, tak přibližně toto: Čtvrtina dětí ve věku od 10 do 14 let čte denně, čtvrtina několikrát týdně, čtvrtina méně často až vzácně, čtvrtina vůbec.

Je tahle sklenice optimisticky poloplná, nebo pesimisticky poloprázdná? Než se nad tím zadumáte, připomenu vám jinou, opět trochu zaokrouhlenou statistiku: Hodnota IQ je u více než čtvrtiny populace nižší než 90 bodů, u čtvrtiny se pohybuje mezi 90 a 100 body, u další čtvrtiny mezi stovkou a stodesítkou, zbývající necelá čtvrtina populace má IQ vyšší než 110 bodů.

Slušná, leccos objasňující korelace. Ale to by tak hrálo, aby výše IQ korelovala s mírou čtenářské náruživosti; v dnešní době, při doktríně, že se každý může naučit všechno, a pokud se to nenaučí, tak jistě jen proto, že je obětí diskriminace... ne, to je zkrátka nepřípustné, říkají milovníci pokroku. Jazyková inkvizice má však dojem, že nezbývá než se (pokolikáté už?) pokorně sklonit před velkým českým géniem a pietně opakovat: Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory...

Abych se dostala tam, kam potřebuju, zmíním další typ čtenářských statistik, který nesleduje, jak často děti čtou, ale kolik toho přečtou. Výsledky? Opět velmi zhruba: Přes 30 procent dětí přečte za měsíc více než jednu knihu, 40 procent jednu, necelých 30 procent žádnou.

Výsledky opět vcelku spořádaně korelují s předchozími statistikami, ale mně teď – a klidně mě podezírejte z elitářství – jde jen o těch 70 procent čtoucích dětí. Ty totiž chtějí nejméně jednu knížku měsíčně. Skoro polovina z nich aspoň dvě.

70 procent, to je přesvědčivá většina. A kde těch 12 a více knížek ročně brát, když zcela nepoužitelné dětské tituly jsou v knihkupectvích zastoupeny většinou ještě přesvědčivější? A máme tu, drazí spoluobčané, závažný společenský, bezmála celospolečenský problém. Bez přehánění.

Podotýkám, že poměr knih hrozných, slušných (nebo přinejmenším neškodných) a toho, čemu se dá říkat literatura, se v kategorii dětská četba nejspíš moc neliší od kategorie četby pro dospělé. Viděno mou optikou – a nelekejte se, je to optika inkviziční – je to asi 90 procent děsu, 9 procent neškodnosti a 1 procento literatury. Potíž je v tom, že dětských knih vychází několikanásobně méně než titulů pro dospělé, takže několikanásobně méně je i těch, které za něco stojí.

Selektivní paměť sice svádí k dojmu, že dříve byl poměr kvalitních a úděsných dětských knih příznivější (a že snad na tom mohly mít zásluhu i různé komise a z jejich existence vyplývající fakt, že si každý nemohl psát, překládat a vydávat, co se mu zachtělo). Pokusím se vás vyvést z omylu, a to na základě své vlastní zkušenosti. Aneb trochu epiky:

Před pár lety se Jazyková inkvizice vypravila do skrovné chaloupky svých rodičů, konkrétně do přístěnku sloužícího jako stáj pro rodinný povoz a také jako shromaždiště všelikých předmětů, které by ještě někdy, v blíže neurčené době mohly přijít vhod. Jedna z těchto blíže neurčených dob kupodivu vskutku nastala, neb inkvizitorka seznala, že z toho, co kdysi vypadalo jako utěšeně zásobená dětská knihovnička, by mohla vytěžit bohatou a hodnotnou četbu pro své potomstvo. A to se vyplatí, myslela si.

Ale jen do chvíle, kdy po vytahání desítek škatulí usedla na prosluněný trávník a jala se prohrabovat jejich obsahem. Průběh procesu vypadal asi takto (pozor, v zájmu zachování autentičnosti následují vulgarismy): Sračka, sračka, sračka, sračka... tohle by docela šlo.... sračka, sračka, sračka, sračka, übersračka! Sračka, sračka... hurá, poklad! Sračka, sračka... o tomhle ještě popřemýšlíme... sračka, sračka... A tak to šlo dál, dohromady asi deset hodin. S očistou od pavučin, převlékáním a cestou tam a zpátky čtrnáct. Čtrnáct zanedbaných pracovních hodin. Jo, žádná láce není zadarmo. I když, maličko se to přece jen vyplatilo, jelikož ušetřila za nájemný povoz, protože těch 28 svazků i při své muší váze a netrénovaných svalech dokázala odvézt veřejným dostavníkem. Dvacet osm z... z kolika? Z pěti set sedmdesáti tří. Tolik tedy ke starým dobrým časům.

Co z toho plyne? Za prvé to, že zániku komisí nám vůbec nemusí být líto, ba naopak. Za druhé to, že lidé koupili a koupí to, co je k mání. Zejména lidé podobní mým rodičům, tedy ti, kteří sice mají ke knihám kladný přístup, ale musejí se taky něčím živit, něčím, co s knihami nesouvisí, a proto se v nabídce knihkupectví nemohou pořádně zorientovat, nemajíce na to čas, a tak to berou metodou pokusu a omylu.

Orientace, to je to správné slovo. Situaci na knižním trhu totiž jen tak nezměníte. Ale můžete se v ní naučit orientovat. Počet dětských čtenářů tím nejspíš moc nezvýšíte, ale aspoň předejdete tomu, aby vyhaslo počáteční nadšení v těch dětech, které nevnímají knihu jako svého úhlavního nepřítele.

A jak se tedy orientovat v knižních titulech pro děti školního věku? Počkejte si na navazující moudra Jazykové inkvizice, první pokračování vyjde ještě před koncem tohoto týdne.

Související články:
Utrpení nad dětskou knihou
Jak se nepropotit aneb Utrpení nad dětskou knihou III

I ty, Kiribati?

Internetová verze jednoho vcelku slušného časopisu. Docela zajímavý článek. Nic světoborného, jen taková kuriozitka. Vlastně dvě. Ta první souvisí s obsahem, ta druhá s pojetím interpunkce v jedné z jeho vět. No, gramatických kuriozit je tam vlastně víc, ale na ty momentálně nemám náladu. Tu, kterou mám na mysli, mi totiž hlava nebere. Je poměrně nová a její výskyt se v posledních letech šíří podivuhodnou rychlostí. 

Republika Kiribati, je ostrovní stát v Tichém oceánu. Tak to tam stálo. 

Jinde, konkrétně na jednom z nejčtenějších zpravodajských serverů, se zase psalo: Jenom vím, že mezi českými ženami, čeští muži nemají dobrou pověst. A redakci neomlouvá, že je to odpověď respondenta písemné ankety. I tak to někdo přečíst měl. Korektor, redaktor, sekretářka, to je fuk. Hlavně někdo gramotný.

Na jiném, přibližně stejně hojně čteném serveru pro změnu pravili: Nabídku o rok staršího partnera, ale přijala. 

A ten úplně nejčtenější ze zpravodajských serverů cituje nějakou paní: Jedno mé já, by chtělo být s přítelem...

Asi takhle: To, že lidi plavou v interpunkci, mě neudivuje. Je to jedna z nejproblematičtějších oblastí češtiny, žáci jsou z ní propocení, učitelé běsní. Už mě neudivuje ani to, že v ní plavou lidi, kteří by v ní plavat neměli. Udivuje mě něco jiného – nový styl tohoto plavání. 

Tradiční (skoro bych řekla staré dobré) chybování spočívá v tom, že čárku někde zapomenete; například neuzavřete vsuvku, vedlejší větu nebo přívlastek volný, častěji ze „zadní“ strany. Co se přebytečných čárek týče, ještě nedávno platilo, že je pisatelé cpali před větu se zasunutou podřadicí spojkou, do souřadných větných spojení nebo si v úzkostné snaze o správnost mysleli, že je jaksi korektnější, aby byl každý „podezřelý“ přívlastek přívlastkem volným. 

Psalo se mám radost že jsem dostal dárek (chybějící čárka) nebo mám radost, že jsem dostal dárek, a že přijela babička (nadbytečná čárka v souřadném větném spojení). Ale nepsalo se mám, radost, že přijela babička.

Možná to lze částečně připsat na vrub vlivu angličtiny, všechny případy tohoto jevu na ni však svalovat nemůžu. Nedá se nic dělat, musím přiznat, že to nechápu. Nevím, kde se to bere. Co u všech čertů vede člověka k tomu, aby napsal republika Kiribati, je ostrovní stát v Tichém oceánu? Což je totéž jako Andulka, je moje sestra. Jestli vás nějaká příčina napadá, sem s ní. Budu, vám, vděčná. Gr...

Kde začíná korektnost, tam končí sranda

A nic na tom nemění fakt, že korektní výrazivo vzbuzuje pousmání. Pojmy jako chirurgyně, hostka či Afroameričan by nás totiž měly vést spíše k zamyšlení.

Máme příliš mnoho zkušeností se situacemi, kdy se někomu ubližuje jen proto, že je nějak jiný. Sexuální orientace, tělesné postižení, vyznání, barva nejen pleti, ale třeba i jen vlasů byly a jsou příčinou všemožných ústrků, od „pouhého“ výsměchu až k fyzické likvidaci. 

Snaha takové projevy omezit je pochopitelná. Ale jak známo, všechno má své meze, a brány jazyka jsou přesně to, co by v tomto případě mělo zůstat pevně uzavřeno. 

Ačkoli to někomu může znít nadneseně či až přehnaně básnicky, odjakživa platí, že slovo je nástroj z nemocnějších. (Ostatně, ne nadarmo je ústředním momentem nejednoho náboženství.) A to proto, že propojení „mysl-slovník“ je obousměrné. Vedle toho, že své myšlenky a myšlenkové pochody vyjadřujeme slovy, funguje i princip opačný, a sice že naše slovní zásoba měrou málokdy tušenou ovlivňuje nejen styl, ale i obsah našich myšlenek. Na její rozmanitosti a skladbě závisí, v jakých pojmech uvažujeme. Samotné slovo pojem naznačuje způsob po-jímání světa kolem nás, způsob, jakým jeho jednotlivé části u-chopujeme, tedy chápeme; jak je zasazujeme do kontextu, jak je hodnotíme. Zavede-li se pro nějaký obecně známý jev nový pojem, takřka automaticky, byť nepozorovaně, se mění i náhled na něj. 

Náš pojmový aparát se v čase proměňuje. Slova vznikají a zanikají, někdejší neologismy jsou dnešními archaismy. U živého jazyka je to proces přirozený potud, pokud k němu dochází spontánně. (Kdo dnes na první dobrou ví, co je to žernov, a kdo před dvěma stoletími věděl, že vznikne slovo televize...) 

Krajně ošemetná situace ovšem nastává s každým pokusem ovlivnit jazyk shora, tedy z moci úřední. Každý takový pokus je totiž zároveň pokusem o zásah do stavu mysli. Kdo si osobuje moc nad slovem, osobuje si tím i moc nad myslí a myšlenkami. 

Tohle – možná instinktivně – vždy věděli tyrani a totalitní režimy. Od protagonistů Francouzské revoluce s jejich novými názvy měsíců, přes režim Stalinův, Hitlerův až po představitele československé verze bolševismu. Snaha zavést nové názvosloví a to staré pokud možno vymýtit nejen z písemného záznamu, ale především z mysli mluvčích, není tedy nic nového. 

Jen se tomu dříve neříkalo korektnost. Nicméně stav věcí, kdy se z povrchu zemského vypařili policisté a nahradili je příslušníci SNB, hasiči zmizeli v propadlišti dějin a místo nich se vynořili požárníci a ve školách začaly ze dne na den učit soudružky učitelky, je přesto jejím projevem. 

Je pravidlem, že zavedením korektní mluvy dochází postupně k situaci, která nutí člověka číst mezi řádky. (Když psal nacionálněsocialistický tisk o taktickém ústupu hitlerovských armád, pozorný čtenář si to – správně – přeložil jako debakl. To jen tak pro příklad.) Pak se utváří atmosféra strachu, strachu pojmenovávat věci pravými jmény. A kde je strach, kde černá nesmí být černou a bílá bílou, tam – přes veškerou možnou komičnost – přestává sranda. 

Jakkoli může korektní mluva působit směšně, moc důvodů ke smíchu neskýtá. Nabefelovaný jazyk je totiž příznakem manipulace, přičemž manipulace, byť sebelépe míněná, zůstává manipulací. A totalita není nic jiného než manipulace ve velkém. 

A hlavně - v prostředí bez uměle pokřiveného jazyka je každému jasné, že člověk, který pro starou paní nemá jiné označení než babizna, je prostě hulvát. V atmosféře zamořené jazykovou korektností naopak hrozí, že leckdo může mít sklony pohlížet na hulváta jako na hrdinu. Jenže hulvátova zdánlivě okouzlující přímočarost – ať už v mluvě nebo v činech – není výsledkem neohroženosti a osobní statečnosti. Ba právě naopak: Bývá důsledkem slabosti vyrůstající z nevyřešených mindráků, z nichž pramení i zloba a nenávist. Avšak tam, kde je oficiálně přípustná mluva příliš sterilní, se hulvát může jevit jako opravdový nebojsa. 

Paradoxně tak právě jazyková korektnost posiluje vliv hulvátů, kteří si neberou servítky a nemají slitování nikdy a s nikým. Korektní mluva pak škodí v první řadě těm (ale nejen těm), jež měla chránit. I cesta do pekel totiž může být dlážděna dobrými úmysly. 

K tomu, abychom lidem kolem sebe neubližovali, korektnost nepotřebujeme. Dokonale si vystačíme i se starou dobrou zdvořilostí. Tam, kde není normou korektnost, ale ohleduplnost, soucit a zdravý rozum, není těžké odhalit uskřinutého hulváta a neplést si ho s hrdinou.

Jazyková inkvizice vám dnes dluží omluvu. Dnešní text totiž není nový, vznikl před téměř třemi roky a nebyl určený pro tento blog, ale k jinému účelu. Dnes se k němu vracím, protože jsem si všimla, že čemusi velmi podobnému se (k mé radosti, protože určitá témata jsou aktuální vždy a všude) věnuje i zajímavý článek na serveru Databáze knih. A mně se moc chtělo přispět nějakým komentářem, jenže tohle je na komentář moc dlouhé... a vůbec, když už se mám opakovat, tak v plném znění.

Ty můj klenote

Já mám doma klenotu, ta má velkou hodnotu, cára-rára-bum! Přibližně takto mohla vypadat mnemotechnická říkanka, kterou si oddeklamoval ten, kdo napsal tohle:

Reflex.cz

Kreativita. Tak se tomu říká. Ale jsou situace v životě lidském, kdy vás neomlouvá ani papírnický obchod, natožpak něco tak vágního jako kreativita.

A když jsme u těch omluv – prezidentská kancelář se snažila stav, v němž se nejvyšší představitel státu objevil v památný den na památném místě nad památnými předměty, omluvit virózou. Jazyková inkvizice toto vyjádření komentovat nebude, to už dávno udělali jiní. Ve své neskonalé starostlivosti si ovšem klade otázku, jaká strašlivá – a podle všeho vysoce nakažlivá – epidemie donutila komentátory a titulkáře českých médií, aby (skoro) všichni jako jeden muž trvali na tom, že se prezident motal u korunovačních klenot. Jinak si to totiž vysvětlit neumí.

Denik.cz

Leccos napovídá tento pohnutlivý titulek (chtělo by se napsat palcový, ale v době, kdy si písmenka zvětšíte a zmenšíte podle libosti, už by to bohužel trochu pokulhávalo):

Kudyznudy.cz

Ano, tajemství, to je to pravé slovo. Pátrači po stezkách tajemna, vykročte směle na tento neprobádaný terén. Jazyková inkvizice vám z celého srdce přeje úspěch větší toho, jehož zatím dosáhli ti, co se vydávají po stopách dalšího z největších tajemství lidstva – totiž svatého grálu. Aleluja!

A my, co jsme se rozhodli zůstat v pohodlném zápecí, si čekání na návrat hrdinů můžeme ukrátit připomínkou, že klenot je podstatné jméno rodu mužského. Dycynky mužského.

Překlep? Ale nekecej!

Ano, i Jazyková inkvizice navštěvuje internetové diskuse, ale k překvapení mnohých neprudí diskutéry kvůli jazykovým prohřeškům. Nikdy. Ze zásady.

Nicméně si všímá, že napadení diskutéři se často brání slovy je to jenom překlep. A nejen oni, brání se tak skoro každý, koho někdo upozorní na nějaký nedostatek v písemném projevu, zejména pokud takové upozornění vzejde od člověka, který má tento typ upozorňování v popisu práce.

Jenže smůla, překlep se pozná, protože má určité zřetelné příznaky. Je to například záměna znaku za ten, který je na klávesnici poblíž toho správného; chybějící znaky, a to včetně interpunkčních; přebytečné znaky, opět poblíž těch pravých; opakující se znaky; prohození znaků; v širším smyslu i chybějící nebo opakující se slova... 

Pozná se i ledacos jiného. Třeba to, kdy byl pisatel myšlenkami jinde (a mnohdy i to, kde konkrétně – jestli u jiné části textu, předchozí či následující, nebo v nějaké zcela jiné části vesmíru, tj. napíše-li třeba Japonská republika namísto Janovská republika). Poznají se místa, kde autor napsal něco tak a tak a potom to předělal (nebo mu to někdo předělal), přičemž mu tam „zůstal viset“ zbytek původní formulace. A tak podobně.

Radím vám dobře, nikdy se na překlepy nevymlouvejte. Hlavně to nezkoušejte na lidi, kteří dnes a denně zacházejí s psaným slovem. (Pokud s ním tedy zacházejí příčetně.) Mluvte pravdu. Řekněte no jo, tohle moc neumím; sorry, myslel jsem zrovna na něco jiného; spletl jsem se; pravopis není můj koníček; nebo klidně na nějakej pravopis se ti můžu vykašlat. 

Ale nelžete, je to marné. Překlep totiž vypadá nějak takhle: Soudtuh Pacéza je velice schipný soudtuh a může zasrávat všechny gunkce jako sbazák. 

Dodatek č. 1:

Nebuzerujte v internetových diskusích, je to srabácké. V diskusích se totiž chyby dělají velmi snadno. Formuláře jsou mrňavé, to, co do nich píšete, je nepřehledné, text nevidíte celý, každou chvíli něco opravujete, přidáváte nebo mažete (a tím si vytváříte další příležitosti k chybám)... Zkrátka a dobře – negramota podle diskusních příspěvků (většinou) neodhalíte. 

Dodatek č. 2:

Poznáte, odkud pochází geniální ukázka překlepů?

Posedlost posesivním genitivem

Dokud to byl jen sem tam nějaký ten Alenky blogísek nebo Boženky stránečky, Jazyková inkvizice se nad tím sice ušklíbala, ale... No co, holčinám to nejspíš připadá takové loztomiloucté, řekla si a rozhodla se, že to nechá koňovi.

Jenže potom... potom spatřila toto:

 

A protože se toto „toto“ zjevilo na stránkách nejčtenějšího českého zpravodajského serveru, Jazyková inkvizice se neudržela a mocně zaklela: „No toto!“

A když po pár dnech narazila na další „toto“...

iDNES.cz

A hned nazítří na ještě jedno „toto“...

 

Aktuálně.cz

...usoudila, že co je moc, to je moc.

Ne že by tu někdo měl nějaké principiální námitky proti posesivnímu genitivu, ale všechno má svůj účel. A hlavně své místo.

Návrhy ministra Nováka jsou v pořádku. Ministrovy návrhy rovněž. Návrhy ministra (bez Nováka) jsou pro kočku. V pořádku je i prospěch naší dcery. Stejně jako dceřin prospěch. Ale dcery prospěch v pořádku není. Dcery prospěch je malér. Týž malér jako výše zmíněná mluvčí Topolánka (na rozdíl od Topolánkovy mluvčí nebo mluvčí bývalého premiéra Topolánka).

Jen si ještě dovolím připomenout, že Jazyková inkvizice není první, komu obsese posesivním genitivem pije krev. Již v roce 1987 totiž Jaroslav Vozáb, člen Divadla Járy Cimrmana a – jak píše Zdeněk Svěrák – překladatel ze všech jazyků do všech jazyků, ve filmu Nejistá sezóna předčítá úryvek ze svého dopisu adresovaného Československému rozhlasu:

„Až jednou půjdu přes most Karla do Divadla národa na Stěnu čerta, uznám, že jste zvítězili. Ale upozorňuju vás, že to bude vítězství Pyrrhy.“

Jazyková inkvizice žije!

Důvodem její (ostatně pouze zdánlivé) nečinnosti byly:

a) přemíra práce za peníze (díky bohu za to),

b) následné vyčerpání z této práce,

c) lenost.

Áčko a béčko i céčko jsem šťastně překonala, takže jsem zpět.

Tímto se zároveň hluboce omlouvám, že jsem nereagovala na zajímavé podněty, které se mezitím objevily v komentářích nebo v poště; svatosvatě slibuju, že se k nim vrátím, k některým z nich v samostatných článcích, protože si zaslouží obsáhlejší reakci.

Mým překladatelům

Ano, Jazyková inkvizice tento článek uveřejňuje s plným vědomím rizika, že zaujme asi tak šest lidí. V průběhu tohoto desetiletí. Viděno optikou velmi optimistického odhadu. Ale nemůže jinak.

Nuže: Každá lidská činnost vyžaduje od každého, kdo se do ní pouští, aby splnil určité minimální – módně řečeno elementární – předpoklady. Přičemž minimální skutečně znamená minimální, to jest ty úplně první z mnoha, ty, bez nichž nemá smysl na tu kterou činnost vůbec pomýšlet. Zpěvák nesmí být němý, učitelka mateřské školky by neměla děti považovat za nechutné pištící příšery, degustátor nemůže mít v háji chuťové pohárky. A překladatel...

Překladatel musí především a za všech okolností:

   a) ctít autora a výchozí text,

   b) ctít čtenáře,

   c) ctít sám sebe.

Jestliže není mocen tyto tři body dodržovat nebo je dodržovat nechce, nemůže tuhle práci dělat. A tím méně ji může dělat v případě, že není s to pochopit, co znamenají.

Neexistuje typ textu, který by si nezasloužil být přeložen přinejmenším slušně. I návod k pračce nebo k saponátu na mytí nádobí je nutné formulovat se stejnou zodpovědností jako Shakespearův sonet.

Překládat se nedá bokem, ačkoli si to leckdo myslí. Překlad není vhodný typ přivýdělku. (Ano, výjimky existují, leč takřka výhradně v podobě odborníků překládajících vysoce odbornou literaturu, zejména pak tu, jež je primárně určena jejich kolegům z oboru.) Tahle práce si vás vezme celého. Pokud jí to nedovolíte, nikdy ji nebudete dělat dobře.

Nemůžete překládat, jestliže nemáte silný, v nejlepším případě vyloženě vášnivý vztah k literatuře a k jazyku jako takovému. A nemůžete překládat, nejste-li ochotni tento vztah i nadále bez přestání prohlubovat.

Nemůžete překládat, pokud nečtete nebo odmítáte číst „velké věci“. Jestli se nemíníte zdržovat Saroyanem, Gogolem, Hemingwayem, Steinbeckem, Proustem, Kafkou, Škvoreckým atd., jestli se vaše četba omezuje na romány na dovolenou, nedělá to z vás horšího člověka. Můžete se patrně věnovat takřka čemukoli. S výjimkou překládání.

Překladatel – a pozor, i překladatel non fiction – musí být přinejmenším potenciální spisovatel.

Nemůžete překládat, pokud průběžně (v denním životě – v televizi, v novinách, v knihách, ale i v hospodě nebo na hasičském bále... zkrátka všude) nevnímáte jazyk, pokud si ho nevšímáte, pokud nesledujete, jak funguje, co dělá a jak to dělá, co všechno umí a může umět.

Máloco je překladateli prospěšnější než všímavost vůči vlastnímu jazyku a jazyková paměť. Nikdy nebudete znát zpaměti všechna slova, termíny a obraty ze všech oborů lidské činnosti. Ale setkáte-li se v originálním textu s nějakým ne tak docela běžným výrazem, mělo by vám „naskočit“, že jste kdysi dávno – třeba i před 10 lety a jenom jednou jedinkrát – slyšeli nebo četli něco, co by teoreticky mohlo být jeho českým ekvivalentem. Prověřovat konkrétního „podezřelého“ je vždy snadnější než vyhlašovat pátrání po zcela neznámém pachateli.

Nemůžete překládat, pokud si myslíte, že ovládáte výchozí jazyk (byť to nakrásně máte podložené prestižními zkouškami) a že vám to stačí.

Toto – právě toto – je snad ten nejfatálnější omyl, jakého se můžete dopustit. A taky velmi častý, možná i nejčastější. Skutečnost, že suverénně čtete a s přehledem konverzujete v cizím jazyce, vám není vůbec nic platná. Její význam je – bez přehánění – prakticky nulový. Při překladu jde o něco zcela jiného. Hlava při něm pracuje – a musí pracovat – úplně jinak.

Nemůžete překládat, jestliže si myslíte, že jednou – za 5, 10 nebo 30 let – dospějete do stavu, kdy už to budete dokonale umět. Ten stav nikdy nenastane. Nikdy.

Nemůžete překládat, pokud si nechcete uvědomit, že překlad je práce s živým materiálem, který nejenže se neustále vyvíjí, ale také má nepočítaně vrstev a podob. Nikdy je nemůžete znát všechny, a přesto musíte být připraveni je poznávat, brát na vědomí a osvojovat si je.

Nemůžete překládat, nejste-li ochotni bez ustání se vzdělávat ve všemožných oblastech lidského vědění a poznání, a to včetně těch, které vás absolutně nezajímají. Při překládání si stále rozšiřujete rozhled – musíte si ho rozšiřovat. A prohlubovat, jak jinak. Kdo toto neakceptuje – v ideálním případě radostně a s jásotem, daleko se v téhle branži nepohne.

Nemůžete překládat, pokud nepřijmete nezměnitelný fakt, že i 80 procent vaší námahy může být co do okamžitého – a finančního – efektu neproduktivních. Musíte být připraveni na to, že jakýkoli text – ať už je to pohádka, historický román, filosofický traktát, čajový románek, detektivka nebo příručka pro zahrádkáře – vám může uchystat situace, kdy budete několik až mnoho hodin vyhledávat a ověřovat informace nebo reálie, abyste ve výsledku spolehlivě přeložili dva odstavce. Nebo i dvě věty.

Nemůžete překládat, jestliže nedokážete dlouhou řadu hodin sedět na zadku a setrvat v maximálním soustředění. Má-li tato práce vypadat co k čemu, musíte ji dělat v kontinuu, musíte do ní „zalézt“ a nevylézat z ní. Nemůžete si střihnout denně dvě hodinky a pustit to z hlavy. Nejde to.

I text, který je po jazykové nebo obsahové stránce naprosto nemožný, musíte převést tak, jako by byl ve skutečnosti bezvadný.

Kvalitu nebo spíš případnou – věcnou i jazykovou – nekvalitu musíte identifikovat. Musíte poznat, že autor plave v datech a faktech, že si je popř. cucá z prstu. A musíte to poznat i tehdy, jde-li o obor, který je vám víceméně cizí.

Existují momenty, nad nimiž by vás mělo něco trknout, že si autor dost možná „cintá pentli“. Skrývají se v tom, jak nakládá se svým vlastním jazykem. Měli byste „mít v oku“, jaké jazykové prostředky člověk používá, když se chce z něčeho vylhat, vykecat, když si není jistý svou věcí. A na druhou stranu neškodí mít na paměti, jak vypadá jalová, neopodstatněná suverénnost.

A co víc – výskyt věcných omylů musíte předpokládat vždy (pozor – týká se to i beletrie, a to možná ještě víc než naučné a populárně naučné literatury). Zvlášť u autora, s nímž pracujete poprvé a neznáte jeho spolehlivost. Musíte preventivně ověřovat. Objevíte-li dvě nebo tři chyby, nemůžete už jen tak spánembohem přijmout vůbec nic. Bude vás to stát i několikanásobek přepokládaného času. Ale udělat to musíte. Bezpodmínečně.

Z hovna bič neupleteš, říká oblíbené rčení. Ale jako překladatel se této činnosti nevyhnete. Jistě – z populárních příběhů ze šlechtických ložnic seriózní historickou práci nevyrobíte, ale výsledek musí být v rámci žánru dobrý, tj. jasný, srozumitelný, neurážející a věcně bezchybný. 

*** *** ***

Konec. Pro dnešek. Těch překladatelských „musíš“ a „nesmíš“ je samozřejmě víc. Bude-li na to mít Jazyková inkvizice sílu, časem snad ještě nějaká přidá a k některým se ještě vrátí a rozvede je trochu podrobněji.

Budeme mít sex

„Už spolu skoro vůbec nespíme,“ lamentovaly zanedbávané ženy v anonymních časopisových poradnách.

Jo, to byly časy. Zlaté časy, abychom byli přesní, protože tehdy šlo ještě pořád o problém jednotlivců.

Dnes je to vážnější. Lidi už spolu nespí vůbec. Mají spolu sex. A Jazyková inkvizice z toho má záchvaty koprolalie. Což je, kdybyste to náhodou nevěděli, nezvladatelné nutkání k užívání těžkých vulgarismů.

Proto si teď představte asi tak pětiminutové pípání, takové to, jež z ohleduplnosti k nezletilé, a tím pádem dosud mravně nezkažené části divácké obce vkládají televizní technici do úst panu Pohlreichovi. A potom...

Slyšte, slyšte, neboť Jazyková inkvizice zatraceně dobře ví, kde hledat počátek tohoto smutného stavu. Ano, v dobách, kdy slovo anglické začalo být rovno slovu Božímu. Přesněji řečeno v době, kdy se redaktoři společenských rubrik přestali namáhat shromažďovat dopisy čtenářů (nebo si je aspoň vymýšlet jako blahé paměti Jaroslav Hašek v redakci časopisu Svět zvířat) a jali se přejímat články anglickojazyčné provenience.

Záměrně říkám přejímat, protože s překládáním to nemá nic společného. A staré dobré souložení, milování či – v lékařských nebo cudnějších textech – intimní styk zdaleka nejsou jediné výrazy, jež se v důsledku této zvyklosti pomalu přesouvají mezi archaismy.

Protože „to have a sex“ se česky řekne „mít sex“:

A (skoro) nikdy jinak:

Všichni bychom se notně nasmáli, nebýt zdrcující pravdy, která praví: Jazykové zvěrstvo objevivší se v médiích se mezi prostými občany šíří rychlostí, která je přímo úměrná čtverci jeho debility. Takže se není co divit, že i sami čtenáři si dnes stýskají odborníkům těmito slovy:

Jak se spřáhnout se spřežkami

A vtom byla v tom. Šťastná to žena? Záleží na okolnostech. Stejně jako při hledání odpovědi na otázku: Spřáhnout, či nespřáhnout?

Teorie vyděsí, proto ji přeskočíme a začneme praxí:

Otevřel jsem dveře do obýváku, a vtom jsem ho spatřil. Zloděj, chlap jeden mizerná, byl zrovna v tom nejlepším.

vtom = v tu chvíli, v tu ránu, když...

v tom = klasická vazba s 6. pádem (v kom nebo v čem)

Kralická čeština už dnes působí vskutku archaicky. Posuďte sami: Ale kdož by se vzhlédl v dokonalý zákon svobody, a zůstával by v něm, ten nejsa posluchač zapominatelný, ale činitel skutku, blahoslavený bude v skutku svém.

vskutku = skutečně, opravdu, doopravdy...

v skutku = v tom či onom (dobrém, špatném...) skutku

Dopolední představení se mi vcelku líbilo, ale v hledišti mi trochu vyhládlo. Proto jsem se cestou domů stavil v řeznictví, kde jsem spořádal půl kila sekané v celku.

vcelku = docela, z velké části, dost...

v celku = celé, nerozdělené, nerozkouskované, ne zvlášť...

Je to vpravdě ctnostný člověk. Předsevzal si, že bude žít v pravdě.

vpravdě = skutečně, opravdu...

v pravdě = nikoli ve lži

A teď tu teorii (ale jen stručně): Vraž tam půl tuctu vajec... ale ne-e! Znovu: Můžeš-li tam (mezi úvodní véčko a zbytek výrazu) hypoteticky vrazit další člen (v jednom celku; v dobrém skutku...), nespřahuj. V opačném případě se zachovej, jak bych to jen... inu, opačně.

Jak vzniká klišé?

Snadno a rychle.

Na začátku bývá metafora. Nadsázka. Fantazie. Vnuknutí, inspirace, úspěšný pokus o neotřelost. A na konci? Mrtvola. Prázdná slova, prázdné věty, prázdné myšlenky.

Tragédie odbytá hysterickým výkřikem, prostá věcná informace utopená v bahništi slovního kalu, obraznost jako nástroj odtažitosti, poetičnost jako prostředek zvyšování nákladu a sledovanosti.

Thriller, horor, komedie, vaudeville, opera buffa, burleska, varieté, taškařice se zpěvy a tanci, anekdota, fraška, krvák, humorná scénka, detektivka, existenciální drama, vesnický román... Žánr je nutná podmínka. Sdělovací styl v rubrice „zpravodajství“ je známkou duševní nedovyvinutosti, prostota je sprostota.

Když si tornáda v USA vyžádají 45 obětí, zní to sice nesmírně vzletně, ale ti zemřelí – ti lidé, kteří ještě před pár dny žili, ale nyní jsou mrtví – se za tím jaksi ztrácejí.

A když si pětadvacet obětí vyžádají násilnosti v Pákistánu, je to ještě horší. Ti lidé byli zabiti, popř. zastřeleni, ušlapáni, podřezáni... zkrátka zavražděni. Jinými lidmi.

Napíšete-li, že kalamita ochromila dopravu, méně otrlý čtenář lehce nabude dojmu, že po českých silnicích neprojede prakticky jediné auto. Proto si ten článek taky otevře, že ano; konečně se něco děje, no ne? Nějaké zvýšení, ba ani výrazné zvýšení počtu dopravních nehod by ho přece nevytrhlo...

A pokud týž článek pokračuje zoufalými výkřiky jako: „A to nejhorší nás prý čeká!“ nebo: „Kruté živly opět sužují velkou část země,“ nejedna citlivější povaha by si pomalu balila evakuační zavazadlo a prchala někam do bezpečnějších končin, dokud jsou cesty schůdné.

Ne, hrůznost klišé nespočívá v tom, že uráží jemnocit krasoduchů, staromilců a jazykových puristů. (Koneckonců – urazit jemnocit krasoducha může být docela zábavný, ne-li přímo záslužný počin.)

Zmechanizované emoce, instantní city, zautomatizované myšlení. To jsou ty nejhorší následky klišé.

Klišé otupuje, ochromuje, umrtvuje, zabíjí. Klišé je past. Past bohorovnosti. Narkotikum bagatelizace na jedné a tyjátru za každou cenu na druhé straně.

Klišé je zastírání. Klišé je lež. Jednou vědomá, jindy nevědomá. Jak kdy. Ale pořád je to lež. A lež je zlo.

Ale pozor, tohle zlo nenajdeme jen ve sdělovacích prostředcích, jak by se možná zdálo. Zaplňuje výroční zprávy a volební programy (schválně si je někdy zkuste poctivě přečíst), jednací sály a konferenční místnosti od soudních síní až po školní sborovny, hospodské výčepy i noblesní kavárny, reklamy a inzeráty, kuchyně a obýváky.

A proto: Sledujte ho, hubte ho, nedejte mu šanci!