Přece ti tu nebudu chodit v botech,

upejpají se návštěvy (viď, mami...) a přičinlivě obnažují vkusné ponožky. „To teda nebudeš!“ přitakávám energicky. A jedním dechem dodávám: „Ale zouvat se nemusíš.“

Pokud se rádi kocháte zpitomělým výrazem svých bližních, taky to někdy zkuste. A až se dostatečně vynadíváte, popřípadě až si dotyčného nenápadně vyfotíte, abyste si ten zážitek mohli kdykoli oživit, dostůjte své povinnosti moudřejšího a rozšiřte té nebohé duši její omezené obzory vlídně vyřčenou větou: „V botách tu přece chodit můžeš.“

Spolehněte se, že projevům neskonalé vděčnosti neujdete.

Inu, samotnou by mě zajímalo, kde k tomu ty boty přišly. Někteří spolutrpitelé soudí, že možná na severní Moravě, anžto si tam prý jistí rázovití lidičkové neobouvají nejdřív pravou a pak levou botu, nýbrž nejprve pravý a potom levý bot.

Hm, snad. Jsou tu ovšem dva body, jež mi brání tuto teorii jen tak beze všeho přijmout.

Za prvé chovám jisté podezření, že se zrodila z trapně pragocentrického pocitu, že „na severní Moravě je vůbec všechno nějaký divný".

A za druhé si neumím vysvětlit, proč u nás doma chodili v botech všichni, přestože minimálně v posledních pěti až šesti generacích se mezi našimi předky a příbuznými prokazatelně nevyskytl jediný Moravan. Obávám se, že z téhož důvodu, proč si moje babička odjakživa připadala v kalhotech celá nesvá. Dneska už to s ní neproberu, ale něco mi říká, že v kalhotách by se možná cítila o poznání lépe.

Jisté je jedno: V botech ani v kalhotech mi nikdo přes práh nepřejde. Vy si doma noste co chcete, ale budete-li se kdy písemně projevovat, čiňte tak raději v botách a kalhotách.