Utrpení nad dětskou knihou

Za sedmero viadukty, devatero výpadovkami a dvanáctero nákupními centry čněla ke smutnošedému nebi nikoli slonovinová věž, nýbrž nachlup stejně smutnošedá výšková budova. A v ní, v jedenáctém poschodí, nežil černokněžník se třemi železnými obručemi kolem pasu, ale kupodivu docela veselá rodina. Tatínek Král, maminka Králová a malá Alenka Králová.

Rodiče chtěli pro svou dcerku jen to nejlepší. Ze školy – a taky z jedné písničky – si pamatovali, že jak jistě račte věděti, nejlepší dárky pro děti jsou knížky, pohádkové knížky...

I nelenili, a sotva děvčátko začalo vydávat první artikulované zvuky, sjezdili všechna knihkupectví široko daleko, aby tomuto moudrému poučení dostáli. Nakoupili desítky knih a večer co večer sedávali u Alenčiny postýlky a předčítali jí o obrech a loupežnících, o skřítcích a zakletých princeznách i o neposlušných kůzlátkách a vlcích s ostrými zuby.

A těšili se, že jejich neúnavná píle bude odměněna sladkými plody a z Alenky vyroste děvče nadané bohatou slovní zásobou, stylistickou obratností a nadprůměrnými vyjadřovacími schopnostmi. Ale co se nestalo... ó, ano, v tom je ta potíž. Nestalo se nic. Všechny ty knížky, milé děti, totiž stály úplně za hovno. 

*** *** ***

Dál bychom mohli pokračovat třeba tím, jak všechno šlo k šípku až do chvíle, kdy se – kde se vzal, tu se vzal – objevil spanilý princ, kmotřička víla nebo dobrotivý stařeček a přispěl zkormouceným rodičům dobrou radou, načež se vše v dobré obrátilo a všichni četli šťastně až do poslední stránky klementinských sbírek.

Ale konec šaškování. Kmotřička víla & Co. odcestovali na časově blíže nespecifikovanou dovolenou, takže jsem tu se svými radami jenom já. A aby těch mouder nebylo moc najednou, zůstaneme pro dnešek u knížek pro hodně malé děti, od batolat po předškoláky. Jinak řečeno pro ty, co samy ještě číst neumějí:

1. Kupovat dětem knížky je vskutku jedno z nejlepších otřepaných výchovných doporučení.

2. Není bohužel pravda, že knihou nic nezkazíte. Nebudete-li mít při výběru šťastnou ruku, přinejmenším si zkazíte náladu kvůli zbytečně vyhozeným penězům. Nemalým. Dětské tituly bývají hojně ilustrované a tištěné na křídě, tj. drahé.

3. Až v knihkupectví vytáhnete z police lákavý svazek, hlavně ho otevřete.

4. Zběžně zalistujte. Nezřídka platí, že čím víc ilustrací, tím horší úroveň textu. Pokud zaujímají nadpoloviční většinu tiskových stran, bedlivě, přebedlivě zpozorněte. A jestliže obrázky, zejména takové ty hodně stínované a s impresionistickými barevnými přechody, zasahují až pod text, je to skoro vždycky malér. Písmenka vytištěná přes záhyby šarlatového královského roucha nebo přes malebnou krajinu vyvedenou technikou rembrandtovského šerosvitu se nedají číst.

Nemusí vás to trápit, jelikož tyhle knížky taky nejsou ke čtení určené. Jsou tu proto, aby si zákazník řekl: „Jů!“ a utratil za ně minimálně tři stovky. Nepokoušejte se text luštit – nestojí to za to. Uženete si leda tak migrénu, žlučníkový záchvat nebo kriminál, to poslední v případě, že zaslepeni spravedlivým hněvem poběžíte škrtit autora/redaktora/vydavatele.

5. Pakliže je kniha po technické stránce čitelná, hledejte tiráž. A v ní jméno autora, redaktora, případně překladatele. Nikdo takový tam uvedený není? Nebo tam dokonce není ani ta tiráž? Svižně zastrčte knížku zpátky do poličky.

6. Nelitujte času a začtěte se. Nejlépe odněkud zprostředka, ne od začátku. Projděte aspoň dvě celé stránky, potom obraťte dalších dvacet, třicet či padesát a udělejte to znovu. A ještě do třetice.

a) Našli jste na jediné stránce zhruba toto:

„Žena se rozhodla, že půjde k věštkyni...“; „Ptáček se rozhodl, že dívence pomůže...“; „Holčička se rozhodla, že půjde do lesa...“? Zděšeně prchejte!

b) U tzv. klasických pohádek si dejte pozor na dva extrémy:

i. Příběh je brutálně osekaný v duchu myšlenky:

Je to přece pro děti; nebudeme je zatěžovat složitou krasořečí a nadměrnými detaily. Jaképak s tím cavyky; Karkulka šla do lesa, sežral ji vlk, myslivec ho rozpáral – a bylo vymalováno! Co na tom, že příběh ztratí nejen kouzlo, ale i logiku. V knížce se nesmí vyskytovat jediné slovo či obrat, kterému by děti nerozuměly a neznaly ho z Raníčku s Dádou. Takto budou mít rodiče čisté svědomí, že splnili úkol „daruj knihu“, a zůstanou ušetřeni zodpovídání úmorných otázek – aneb vlk se nažere a Karkulka zůstane celá.

ii. Každé čtvrté slovo je těžký archaismus a slovosled se blíží obrozeneckému – či spíše předobrozeneckému.

V dobrém úmyslu vás varuju: Zejména s Boženou Němcovou, která neprošla soudobou redakcí, radši trochu počkejte. Nejdřív riskněte Erbena – ne Kytici, ale Zlatovlásku. Nechytí-li se dítě dvakrát v každé druhé větě, jeho čtenářské náruživosti to neprospěje.

A ještě rychleji než před jazykem archaickým uhánějte před tím archaizujícím. Před křečovitě šroubovanými větami, „aby to jako bylo starobylé.“ To už radši Jiráska. Psohlavce. Je to sice taky k neučtení, ale aspoň autenticky k neučtení.

c) U současných textů, které se tváří, že jde pořád ještě o pohádku (tedy ne například o grotesku nebo příhody moderních dětských hrdinů), především u těch kratičkých, jež se často prezentují jako tzv. první čtení, zkontrolujte, jestli je to opravdu příběh, tj. jestli „ta věc“ má výrazný dramatický oblouk. Neboli zda se ubírá cestou: východisko – gradace – vyvrcholení, popř. nějaké to decrescendo. Na vyprávěnky, jak šel zajíček na procházku, cestou zakopl, rozbil si koleno a maminka mu je obvázala, dítě neutáhnete.

A jen tak na okraj – ke zvířátkům, speciálně ke všem těm králíčkům, zajíčkům a veverkám, přistupujte velice obezřetně. Podle mnohých autorů totiž stačí, že „je to zvíře, je to heboučké, chlupaté... A hele! Mluví to! To je něco, co?“

d) Nabudete-li dojmu, že tu Karkulku převyprávíte nejméně stejně poutavě jako autor 157. knižní verze, nechte knížku knížkou a dejte se do toho. Za uspořené peníze kupte křídy, pastelky či prstové barvičky, dítě si ilustrace dodá samo. A budete mít co ukazovat babičkám.

7. K babičkám (a ostatním příbuzným) ještě pár slov. Jakmile u vás byť jen jedinkrát a v té nejlepší víře zazvoní s čímsi na způsob Žabího krále podaného ve stylu „negramoti negramotům“, šetrně, s maximálním taktem jim jakékoliv knižní dary zakažte. Než tohle, to si radši řekněte o novou sadu utěrek.

8. Opatrnost je namístě i u knížek podle oblíbených filmů, večerníčků a dalších českých i zahraničních seriálů. I podle těch zdařilých. Zkrátka všude tam, kde čistě literární zpracování následuje až po tom audiovizuálním.

Adaptovat film do knihy je statisticky vzato mnohem méně úspěšné než obráceně. Pro animovaná díla to platí dvojnásob. Výsledek je často jazykově chudý a to, co výstižná animace řekne ve vteřinové zkratce, se musí „okecávat“, což dopadá žalostně, nebo se to jednoduše vypustí, což bývá ještě horší. V závislosti na zvolené metodě ztrácí příběh švih, poetiku, smysl – leckdy všechno najednou.

A zase – takovéto knihy jsou postavené na obraze, takže pekelně drahé. 

*** *** ***

Ještě poslední doporučení: Nebojte se pětiletému předškolákovi nabídnout některé z osvědčených titulů pro trošičku starší děti. Ty, k nimž se zaručeně nejednou vrátí a s přibývajícími zkušenostmi se světem kolem sebe v nich bude objevovat další a další nuance. Přesně díky tomuto typu knížek se bude chtít učit číst.

Přidám pár osobních tipů. Nejsou vůbec originální, ale zabírají:

Děti z Bullerbynu, Pipi Dlouhá punčocha, Karkulín ze střechy – dětský smích zaručen.

Staré řecké báje a pověsti (ty od Petišky) – mají vše, co má příběh mít, navíc jsou to ryzí dramata a dají vám jedinečnou příležitost, jak dítě seznámit s mýtem. A to znamená hodně. Přidejte k tomu bez přehánění geniální převyprávění pro dětského čtenáře, a nemůžete olitovat.

Paní Láryfáry – Betty MacDonaldová neunudí děti ani rodiče.

Pinocchiova dobrodružství – zábavné a zároveň srdceryvné, krásný příklad magického myšlení.

Štěstí a pevné nervy při toulkách českými knihkupectvími vám přeje Jazyková inkvizice. 

Související články:
Povídali, že mu hráli aneb Utrpení nad dětskou knihou II 
Jak se nepropotit aneb Utrpení nad dětskou knihou III