18. března 2013

Mým překladatelům

Ano, Jazyková inkvizice tento článek uveřejňuje s plným vědomím rizika, že zaujme asi tak šest lidí. V průběhu tohoto desetiletí. Viděno optikou velmi optimistického odhadu. Ale nemůže jinak.

Nuže: Každá lidská činnost vyžaduje od každého, kdo se do ní pouští, aby splnil určité minimální – módně řečeno elementární – předpoklady. Přičemž minimální skutečně znamená minimální, to jest ty úplně první z mnoha, ty, bez nichž nemá smysl na tu kterou činnost vůbec pomýšlet. Zpěvák nesmí být němý, učitelka mateřské školky by neměla děti považovat za nechutné pištící příšery, degustátor nemůže mít v háji chuťové pohárky. A překladatel...

Překladatel musí především a za všech okolností:

   a) ctít autora a výchozí text,
   b) ctít čtenáře,
   c) ctít sám sebe.

Jestliže není mocen tyto tři body dodržovat nebo je dodržovat nechce, nemůže tuhle práci dělat. A tím méně ji může dělat v případě, že není s to pochopit, co znamenají.

Neexistuje typ textu, který by si nezasloužil být přeložen přinejmenším slušně. I návod k pračce nebo k saponátu na mytí nádobí je nutné formulovat se stejnou zodpovědností jako Shakespearův sonet.

Překládat se nedá bokem, ačkoli si to leckdo myslí. Překlad není vhodný typ přivýdělku. (Ano, výjimky existují, leč takřka výhradně v podobě odborníků překládajících vysoce odbornou literaturu, zejména pak tu, jež je primárně určena jejich kolegům z oboru.) Tahle práce si vás vezme celého. Pokud jí to nedovolíte, nikdy ji nebudete dělat dobře.

Nemůžete překládat, jestliže nemáte silný, v nejlepším případě vyloženě vášnivý vztah k literatuře a k jazyku jako takovému. A nemůžete překládat, nejste-li ochotni tento vztah i nadále bez přestání prohlubovat.

Nemůžete překládat, pokud nečtete nebo odmítáte číst „velké věci“. Jestli se nemíníte zdržovat Saroyanem, Gogolem, Hemingwayem, Steinbeckem, Proustem, Kafkou, Škvoreckým atd., jestli se vaše četba omezuje na romány na dovolenou, nedělá to z vás horšího člověka. Můžete se patrně věnovat takřka čemukoli. S výjimkou překládání.

Překladatel – a pozor, i překladatel non fiction – musí být přinejmenším potenciální spisovatel.

Nemůžete překládat, pokud průběžně (v denním životě – v televizi, v novinách, v knihách, ale i v hospodě nebo na hasičském bále... zkrátka všude) nevnímáte jazyk, pokud si ho nevšímáte, pokud nesledujete, jak funguje, co dělá a jak to dělá, co všechno umí a může umět.

Máloco je překladateli prospěšnější než všímavost vůči vlastnímu jazyku a jazyková paměť. Nikdy nebudete znát zpaměti všechna slova, termíny a obraty ze všech oborů lidské činnosti. Ale setkáte-li se v originálním textu s nějakým ne tak docela běžným výrazem, mělo by vám „naskočit“, že jste kdysi dávno – třeba i před 10 lety a jenom jednou jedinkrát – slyšeli nebo četli něco, co by teoreticky mohlo být jeho českým ekvivalentem. Prověřovat konkrétního „podezřelého“ je vždy snadnější než vyhlašovat pátrání po zcela neznámém pachateli.

Nemůžete překládat, pokud si myslíte, že ovládáte výchozí jazyk (byť to nakrásně máte podložené prestižními zkouškami) a že vám to stačí.

Toto – právě toto – je snad ten nejfatálnější omyl, jakého se můžete dopustit. A taky velmi častý, možná i nejčastější. Skutečnost, že suverénně čtete a s přehledem konverzujete v cizím jazyce, vám není vůbec nic platná. Její význam je – bez přehánění – prakticky nulový. Při překladu jde o něco zcela jiného. Hlava při něm pracuje – a musí pracovat – úplně jinak.

Nemůžete překládat, jestliže si myslíte, že jednou – za 5, 10 nebo 30 let – dospějete do stavu, kdy už to budete dokonale umět. Ten stav nikdy nenastane. Nikdy.

Nemůžete překládat, pokud si nechcete uvědomit, že překlad je práce s živým materiálem, který nejenže se neustále vyvíjí, ale také má nepočítaně vrstev a podob. Nikdy je nemůžete znát všechny, a přesto musíte být připraveni je poznávat, brát na vědomí a osvojovat si je.

Nemůžete překládat, nejste-li ochotni bez ustání se vzdělávat ve všemožných oblastech lidského vědění a poznání, a to včetně těch, které vás absolutně nezajímají. Při překládání si stále rozšiřujete rozhled – musíte si ho rozšiřovat. A prohlubovat, jak jinak. Kdo toto neakceptuje – v ideálním případě radostně a s jásotem, daleko se v téhle branži nepohne.

Nemůžete překládat, pokud nepřijmete nezměnitelný fakt, že i 80 procent vaší námahy může být co do okamžitého – a finančního – efektu neproduktivních. Musíte být připraveni na to, že jakýkoli text – ať už je to pohádka, historický román, filosofický traktát, čajový románek, detektivka nebo příručka pro zahrádkáře – vám může uchystat situace, kdy budete několik až mnoho hodin vyhledávat a ověřovat informace nebo reálie, abyste ve výsledku spolehlivě přeložili dva odstavce. Nebo i dvě věty.

Nemůžete překládat, jestliže nedokážete dlouhou řadu hodin sedět na zadku a setrvat v maximálním soustředění. Má-li tato práce vypadat co k čemu, musíte ji dělat v kontinuu, musíte do ní „zalézt“ a nevylézat z ní. Nemůžete si střihnout denně dvě hodinky a pustit to z hlavy. Nejde to.

I text, který je po jazykové nebo obsahové stránce naprosto nemožný, musíte převést tak, jako by byl ve skutečnosti bezvadný.

Kvalitu nebo spíš případnou – věcnou i jazykovou – nekvalitu musíte identifikovat. Musíte poznat, že autor plave v datech a faktech, že si je popř. cucá z prstu. A musíte to poznat i tehdy, jde-li o obor, který je vám víceméně cizí.

Existují momenty, nad nimiž by vás mělo něco trknout, že si autor dost možná „cintá pentli“. Skrývají se v tom, jak nakládá se svým vlastním jazykem. Měli byste „mít v oku“, jaké jazykové prostředky člověk používá, když se chce z něčeho vylhat, vykecat, když si není jistý svou věcí. A na druhou stranu neškodí mít na paměti, jak vypadá jalová, neopodstatněná suverénnost.

A co víc – výskyt věcných omylů musíte předpokládat vždy (pozor – týká se to i beletrie, a to možná ještě víc než naučné a populárně naučné literatury). Zvlášť u autora, s nímž pracujete poprvé a neznáte jeho spolehlivost. Musíte preventivně ověřovat. Objevíte-li dvě nebo tři chyby, nemůžete už jen tak spánembohem přijmout vůbec nic. Bude vás to stát i několikanásobek přepokládaného času. Ale udělat to musíte. Bezpodmínečně.

Z hovna bič neupleteš, říká oblíbené rčení. Ale jako překladatel se této činnosti nevyhnete. Jistě – z populárních příběhů ze šlechtických ložnic seriózní historickou práci nevyrobíte, ale výsledek musí být v rámci žánru dobrý, tj. jasný, srozumitelný, neurážející a věcně bezchybný. 

*** *** ***

Konec. Pro dnešek. Těch překladatelských „musíš“ a „nesmíš“ je samozřejmě víc. Bude-li na to mít Jazyková inkvizice sílu, časem snad ještě nějaká přidá a k některým se ještě vrátí a rozvede je trochu podrobněji.

6 komentářů:

  1. S drtivou většinou toho, co jste napsala, souhlasím, ale povinnost "ctít autora a výchozí text" mi připadá poněkud zavádějící (nebylo by špatné rozvést, co jste tím myslela). Možná jste to tak formulovala, protože převážně překládáte kvalitně napsané texty. Jenže dnes píše každý trouba, a když narazíte na perly jako "loni jsme realizovali zvýšení obratu, kdy se obrat zvýšil na dvojnásobek", o nějakém ctění autora a jeho stylu nemůže nemůže být ani řeč. V takových chvílích se snažím ctít především čtenáře a neváhám se odchýlit (někdy i velmi výrazně) od zdrojového textu, jen abych zachránila zamýšlený význam a vyjádřila jej jazykově správnou formou. Na druhou stranu později uvádíte, že i nemožné texty je nutné přeložit bezvadně, takže jsem asi nepochopila, v čem to "ctění" spočívá.
    Velký nesouhlas musím projevit s další věcí. Omlouvám se, pokud Vám vkládám do úst (či do klávesnice) něco, co si nemyslíte, ale zdá se, že vzýváte ideál překladatele - univerzalisty, který by měl být schopen kvalitně přeložit prakticky cokoli. Já to naopak považuji za obrovský nešvar a domnívám se, že překladatel by měl znát své limity a odmítat zakázky z oblastí, kterým nerozumí. Již jsem měla tu čest opravovat věcné nesmysly nejen po fušerech, kteří by přijatelně nepřeložili ani lehoučký text, nýbrž také po jinak solidních překladatelích, kteří neodhadli své možnosti nebo zkrátka jen neradi říkají klientovi "ne". Ochota přivzdělávat se ve všemožných oborech je samozřejmě nezbytná a člověk se jí nevyhne, ani když se soustředí na oblasti, v nichž si je jistý v kramflecích.
    Jenže mnozí překladatelé si řeknou "no co, však terminologii si dohledám", ale to je hluboký omyl - některé výrazy mohou být zastaralé, jiné se používají jen pro udělátko typu A, nikoli však pro udělátka typu B a C. A samozřejmě nejde jen o terminologii. Specialisté z různých oborů používají specifický žargon, který si laik může vykládat mylně. Například nedávno jsem v překladu, který jsem opravovala pro svého holandského klienta, narazila na větu "Portuguese government yields rose sharply", což si překladatel vyložil jako "portugalské vládní výnosy prudce vzrostly". Na první pohled se tomu nedá nic moc vytknout. Jenže odborník (a vlastně každý, kdo trochu sleduje světové dění) ví, že portugalská vláda se rozhodně nepotýká s nekontrolovatelně rostoucími příjmy do státní pokladny. "Government yields" ve skutečnosti jsou "yields on government bonds", tj. výnosy ze státních dluhopisů - z pohledu portugalské vlády tedy jde o úroky, které musí platit svým věřitelům. To je svízel, s nímž Vám nepomůže sebelepší odborný slovník či glosář. Je možné, že pokud čtete noviny a víte, že portugalská ekonomika je mátožná, řeknete si, že tady něco nehraje, a začnete to zkoumat. Jenže kolik takových chytáků přehlédnete, protože vůbec nepojmete podezření, že byste si zdrojový text mohla vyložit špatně? Texty o hřídelích, skalpelech a jaderných fúzích zcela nekompromisně odmítám ne kvůli tomu, že bych neměla sicflajš a byla líná zabývat se obory, které mě nezajímají, nýbrž proto, že vím, že nic nevím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den, reakci na první část vaší připomínky (já vím, s ostudným zpožděním, ale opravdu jsem kvůli pracovnímu přetížení v posledních třech kvartálech div nevypustila duši) najdete v dnešním článku Trojjediné přikázání. Zdraví -lach-

      Vymazat
  2. Zajímavé postřehy. Jako archivářka se setkávám s lidmi, kteří umí německy (případně žijí v představě, že umí německy) a hned si myslí, že porozumí bez problémů textům ze 17., 18. a 19. století. Nemají šanci! Anebo žijí v představě, že já, člověk v tomto vzdělaný, jim na počkání bez mrknutí oka přeložím cokoliv. Nemám šanci! Pokud pominu otázku písma (které je problém pro většinu badatelů), stará úřední němčina je něco tak kostrbatého, co se jen tak nevidí. Když občas vezmu nějakou zakázku na překlad starých dokumentů z němčiny do češtiny, chvílemi si nadávám, ale většinu času mě to baví - to zvažování různých možností, přemýšlení, jak slovo zní vyslovené a jak je možné ho podle zvuku napsat jiným způsobem, jestli náhodou nejde o text, který psal český mluvčí (to obykle němčinu poznamená) atd. Je to celkem dobrodružství. Odbornost textu je mi obvykle výzvou, naposledy šlo o téma požárů a hasičství, do té doby pro mne úplně cizí. Snažím se o maximálně zodpovědný přístup. A právě proto mě včera tak vykolejil důchodce, který se ohání tím, že se německy naučil samovolně, když byl v Říši nuceně nasazen (takže údajně rozumí všemu perfektně) a já zjistila, že evidentě překládá stylem "tohle slovo mi připomíná tenhle význam, tak to asi bude ono." Ach. Zdraví anonymní archivářka

    OdpovědětVymazat
  3. Krajinář Kaván prý překládal ruské klasiky (jen tak pro radost) do tehdejšího podkrkonošského nářečí. S velkou chutí bych si něco z toho přečetl (kde je tomu asi konec?). Sám si také pro radost překládám (bez jakékoliv naděje na jakýkoliv honorář a nějaké ty zanícené čtenáře). Téměř výlučně z milované polštiny. Je to zápas (s polštinou i češtinou), současně však i velká radost a únik ze starostí a úzkostí běžného života. Dík za článek (Bože, ta zodpovědnost!): i zábava by se měla dělat dobře.

    OdpovědětVymazat
  4. Sympaticky zformulované překladatelské krédo; kéž by se jím řídilo více našich kolegů. Z vlastní překladatelské praxe skromně podotýkám, že požadavek "ctít autora a výchozí text" jde mnohdy proti požadavku druhému, tedy "ctít čtenáře". To napětí mezi exotizací a domestikací je věčné a najít mezi těmito dvěma póly přijatelný kompromis je leckdy zatraceně obtížné. A ještě něco: o jakém čtenáři tu mluvíme? Jakou míru vzdělání předpokládáme? (I stejný člověk po deseti letech je už jiný čtenář.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdravím. Exotizace a domestikace, s tím máte pravdu jako hrom. Jenže on to není jediný rozpor. Další žvatlání k tématu najdete v článku Trojjediné přikázání, který se objeví v osm hodin ráno (a snad částečně odpoví -- no, i když ne moc -- i na otázku ohledně předpokládané míry čtenářova vzdělání; lehký náťuk téže otázky se shodou okolností vyskytuje i v jedné z dalších částí "dopisu z praxe"). Měla jsem ho ve složce "resty" zabordelený už nestydatě dlouho... Takže díky za komentář, i proto, že jste mi připomněl, že bych s tím měla konečně něco dělat.

      Vymazat