5. února 2014

Všechno už čtu jenom v originále

Napsala před časem na jakési diskusní stránce jedna dáma. A dál psala, že i takové Jméno růže si pro jistotu přečetla anglicky, neb překladatelům se nedá věřit. Jenže Umberto Eco je co? Ital, že jo.

Několik jiných lidí zas někde jinde psalo, že stejnou knihu četli, četli ji česky, a vůbec ji nebyli s to pobrat. Přesně už si to po cca roce nepamatuju, ale povídali něco v tom smyslu, že jim dalo hroznou námahu dočíst větu, aniž by ztratili nit, takže se nakonec shodli, že on to snad bude problém v překladu. Jo, nerozumím tomu, takže překladatel je trouba.

Jiní znalci si pro změnu na několika webech notovali, jak jsou děsné české překlady Dicka Francise. A ještě jiní porůznu lamentovali nad překlady detektivek Agathy Christie. Například nad Vraždami podle abecedy (...už jsem od ní četl lepší, ale možná to byl jen nepříliš zdařilý překlad) nebo nad Kapsou plnou žita.

Nejčastější argumenty jsou: a) je to nějaký moc složitý; b) tyhle a tyhle slova nebo obraty jsou nějaký divný; c) tenhle výraz by hrdina určitě nepoužil.

Ne že by každý překladatel byl zrovna ideál. A ne že by se ani ten ideál nebo skoro ideál nemohl utnout. A třetí „ne že“ zní: ne že by v mnoha případech neexistovalo více dobrých možností řešení té které konkrétní pasáže, obratu, celkového vyznění.
 
Ale o těchto situacích se dnes vůbec bavit nebudeme, o nich dnešní článek není. Je o rozšiřujícím se „kroužku zasvěcenců“, do nějž se zařadíte tím, že „víte“, že překladatel je automaticky pakůň. Protože zasvěcenec na rozdíl od překladatele ten jazyk opravdu umí; přesněji řečeno – umí anglicky; nebo si to aspoň myslí.

Devadesát devět ze sta těchto zasvěcenců přitom skutečný překladový sek (věcný ani stylistický) nepozná a sto ze sta by dostalo osypky, kdyby mělo přeložit (přeložit, tedy zformulovat a zapsat, ne jen přečíst a pobrat) jednu beletristickou kapitolu (nebo by je nad jejich elaborátem dostal literární redaktor – ten opravdový, ne opravovač překlepů).

To je jeden aspekt reality, existuje však ještě další, tak trochu výstražný: bacha, protože z touhy po příslušnosti ke kruhu zasvěcenců ze sebe velmi snadno můžete udělat příslušníka kruhu chvástajících se pitomců. Velmi snadno, velmi rychle.
 
A čím přesně? Například tím, že budete mít pindy právě k překladům titulů uvedených v začátku článku:

Většinu knížek Dicka Francise převedla do češtiny Jaroslava Moserová – ano, ta paní, kterou autor považoval za nejlepšího ze svých překladatelů. A táž paní, o níž nějaký mudrlant kdesi prohlásil, že český překladatel Dicka Francise je na vraždu. 

Jméno růže a některé další Ecovy věci překládal Zdeněk Frýbort – jedna z model české romanistiky, spoluautor slovníků, člověk, který vydávání Eca dost těžce prosazoval ještě za minulého režimu; člověk, před kterým musíte, prostě musíte sklapnout podpatky a neříkat buď vůbec nic, nebo jen ano, Mistře, zajisté, Mistře. (Jen tak mimochodem – Jméno růže navíc redigovala Marie Zábranová, takže lepší dvojku už na tu knížku opravdu nasadit nešlo...)

Stejně zbožné přikyvování by mělo patřit též překladatelům obou uvedených děl Agathy Christie, totiž Evě Kondrysové (mj. spoluzakladatelka Zlatého skřipce, ankety o nejhorší překlad) a – podržte mě, nebo sebou seknu – Janu Zábranovi... Janu Zábranovi, Janu Nedostižnému!

Co z toho plyne? Čtěte v originále, je to zajímavé. Klidně čtěte i Italy nebo Rusy v angličtině, chcete-li si ji procvičit nebo když je to třeba levnější/sehnatelnější. Ale ne proto, abyste dokázali, jak nebetyčně jste povzneseni nad příslušníky řemesla překladatelského. A než se začnete předvádět, jaký jste znalec překladu, hluboce, přehluboce se zamyslete, jestli náhodou nemůže být problém někde jinde, třeba v tom, že ta knížka prostě není tak úplně pro vás – může být jednoduše mimo váš vkus.

2 komentáře:

  1. Naprosto souhlasím, s jednou drobnou výhradou: je potřeba si udržovat lehounký kritický odstup. I u těch, které zbožňujeme a milujeme, protože jsou mistry mateřského jazyka. Od Jana Zábrany mám všechny jeho překlady, "Celý život" jsem přečetl tak pětkrát, dva rozhovory o překládání v "Potkat básníka" pokládám za to nejlepší, co jsem o překládání kdy četl, ale... chyba je chyba je chyba.
    Třeba v jiné detektivce od Agathy Christie, "Vždyť je to hračka", překládá Zábrana bacon jako šunku, "the house went for a song" = dům nebyl k
    ničemu, "he is an old dear" = je hrozně starý, garages = garáže, "Persian cat" -
    angora, "develop the land" = srovnat se zemí, "he was despondent" = NEzmalomyslněl, "the sun went in" - VYŠLO slunce (a vůbec mu nepřišlo divné, že následuje popis tíživé a ponuré atmosféry), sympathetic = sympatický; Welsh poisoner = travič z Welshu, Elisha = Eliáš atd. A největší sek přijde ve chvíli, kdy si splete ananas s borovicí: "Two gate pillars surmounted by two vast pink pineapples" = dva pilíře, nad nimiž se klenuly větve dvou obrovských načervenalých borovic". Což pokračuje dál: "I tell you... somebody slugged him as he came through the gate. Then laid him down and rolled down that pineapple thing down on top of him" = "Někdo ho udeřil, když procházel brankou...pak ho sem položil a STRHL na něho borovici, aby to vypadalo, že ho zabil PADAJÍCÍ STROM."
    Takže ano, milovat, ale kriticky :)

    OdpovědětVymazat
  2. Obávám se, že k Frýbortovu překladu Jména růže lze mít velké výhrady, a to že ji redigovala Marie Zábranová bohužel nic neznamená. Není totiž italštinářka a tudíž těžko mohla srovnat překlad s originálem.

    OdpovědětVymazat