Napsala před časem na jakési diskusní stránce jedna dáma. A dál
psala, že i takové Jméno růže si pro
jistotu přečetla anglicky, neb překladatelům se nedá věřit. Jenže Umberto Eco
je co? Ital, že jo.
Několik jiných lidí zas někde jinde psalo, že stejnou knihu
četli, četli ji česky, a vůbec ji nebyli s to pobrat. Přesně už si to po
cca roce nepamatuju, ale povídali něco v tom smyslu, že jim dalo hroznou námahu dočíst větu, aniž by
ztratili nit, takže se nakonec shodli, že on to snad bude problém v překladu. Jo, nerozumím tomu, takže
překladatel je trouba.
Jiní znalci si pro změnu na několika webech notovali, jak jsou
děsné české překlady Dicka Francise. A ještě jiní porůznu lamentovali nad překlady
detektivek Agathy Christie. Například nad Vraždami
podle abecedy (...už jsem od ní četl
lepší, ale možná to byl jen nepříliš zdařilý překlad) nebo nad Kapsou plnou žita.
Nejčastější argumenty jsou: a) je to nějaký moc složitý; b) tyhle
a tyhle slova nebo obraty jsou nějaký divný; c) tenhle výraz by hrdina určitě nepoužil.
Ne že by každý překladatel byl zrovna ideál. A ne že by se ani
ten ideál nebo skoro ideál nemohl utnout. A třetí „ne že“ zní: ne že by v mnoha
případech neexistovalo více dobrých možností řešení té které konkrétní pasáže,
obratu, celkového vyznění.
Ale o těchto situacích se dnes vůbec bavit nebudeme, o nich dnešní článek není. Je o rozšiřujícím se „kroužku
zasvěcenců“, do nějž se zařadíte tím, že „víte“, že překladatel je automaticky
pakůň. Protože zasvěcenec na rozdíl
od překladatele ten jazyk opravdu umí; přesněji řečeno – umí anglicky; nebo si to aspoň myslí.
Devadesát devět ze sta těchto zasvěcenců přitom skutečný
překladový sek (věcný ani stylistický) nepozná a sto ze sta by dostalo osypky,
kdyby mělo přeložit (přeložit, tedy zformulovat a zapsat, ne jen přečíst a
pobrat) jednu beletristickou kapitolu (nebo by je nad jejich elaborátem dostal
literární redaktor – ten opravdový, ne opravovač překlepů).
To je jeden aspekt reality, existuje však ještě další, tak trochu výstražný: bacha,
protože z touhy po příslušnosti ke kruhu zasvěcenců ze sebe velmi snadno
můžete udělat příslušníka kruhu chvástajících se pitomců. Velmi snadno, velmi rychle.
A čím přesně? Například tím, že budete mít pindy právě k překladům
titulů uvedených v začátku článku:
Většinu knížek Dicka Francise převedla do češtiny Jaroslava
Moserová – ano, ta paní, kterou autor považoval za nejlepšího ze svých
překladatelů. A táž paní, o níž nějaký mudrlant kdesi prohlásil, že český překladatel Dicka Francise je na vraždu.
Jméno růže a některé další
Ecovy věci překládal Zdeněk Frýbort – jedna z model české romanistiky,
spoluautor slovníků, člověk, který vydávání Eca dost těžce prosazoval ještě za
minulého režimu; člověk, před kterým musíte, prostě musíte sklapnout podpatky a
neříkat buď vůbec nic, nebo jen ano,
Mistře, zajisté, Mistře. (Jen tak mimochodem – Jméno růže navíc
redigovala Marie Zábranová, takže lepší dvojku už na tu knížku opravdu nasadit
nešlo...)
Stejně zbožné přikyvování by mělo patřit též překladatelům obou
uvedených děl Agathy Christie, totiž Evě Kondrysové (mj. spoluzakladatelka Zlatého skřipce, ankety o nejhorší
překlad) a – podržte mě, nebo sebou seknu – Janu Zábranovi... Janu Zábranovi,
Janu Nedostižnému!
Co z toho plyne? Čtěte
v originále, je to zajímavé. Klidně čtěte i Italy nebo Rusy v angličtině,
chcete-li si ji procvičit nebo když je to třeba levnější/sehnatelnější. Ale ne
proto, abyste dokázali, jak nebetyčně jste povzneseni nad příslušníky řemesla
překladatelského. A než se začnete předvádět, jaký jste znalec překladu,
hluboce, přehluboce se zamyslete, jestli náhodou nemůže být problém někde jinde,
třeba v tom, že ta knížka prostě není tak úplně pro vás – může být jednoduše
mimo váš vkus.
Naprosto souhlasím, s jednou drobnou výhradou: je potřeba si udržovat lehounký kritický odstup. I u těch, které zbožňujeme a milujeme, protože jsou mistry mateřského jazyka. Od Jana Zábrany mám všechny jeho překlady, "Celý život" jsem přečetl tak pětkrát, dva rozhovory o překládání v "Potkat básníka" pokládám za to nejlepší, co jsem o překládání kdy četl, ale... chyba je chyba je chyba.
OdpovědětVymazatTřeba v jiné detektivce od Agathy Christie, "Vždyť je to hračka", překládá Zábrana bacon jako šunku, "the house went for a song" = dům nebyl k
ničemu, "he is an old dear" = je hrozně starý, garages = garáže, "Persian cat" -
angora, "develop the land" = srovnat se zemí, "he was despondent" = NEzmalomyslněl, "the sun went in" - VYŠLO slunce (a vůbec mu nepřišlo divné, že následuje popis tíživé a ponuré atmosféry), sympathetic = sympatický; Welsh poisoner = travič z Welshu, Elisha = Eliáš atd. A největší sek přijde ve chvíli, kdy si splete ananas s borovicí: "Two gate pillars surmounted by two vast pink pineapples" = dva pilíře, nad nimiž se klenuly větve dvou obrovských načervenalých borovic". Což pokračuje dál: "I tell you... somebody slugged him as he came through the gate. Then laid him down and rolled down that pineapple thing down on top of him" = "Někdo ho udeřil, když procházel brankou...pak ho sem položil a STRHL na něho borovici, aby to vypadalo, že ho zabil PADAJÍCÍ STROM."
Takže ano, milovat, ale kriticky :)
Obávám se, že k Frýbortovu překladu Jména růže lze mít velké výhrady, a to že ji redigovala Marie Zábranová bohužel nic neznamená. Není totiž italštinářka a tudíž těžko mohla srovnat překlad s originálem.
OdpovědětVymazat