Ukázka z praxe, čtvrtá část anonymizovaného dopisu zoufalému překladateli
c) Kontext
Vždy, u každého výrazu, u každého obratu a vazby je třeba vnímat
situaci (například i u takových trivialit, jako je actually, je nutné
reflektovat, zda to v konkrétní výpovědi znamená ve skutečnosti, skutečně, nebo vlastně; každá varianta má trochu jiný význam).
d) Cílový jazyk, jeho vnímání
Toto souvisí se všemi předchozími body a je to další
z překladatelských nezbytností: překladatel musí vnímat především nuance
CÍLOVÉHO jazyka (musí například vědět, že vjem a dojem není totéž, že přelud
není totéž co zjevení apod.). Je to další banalita – a možná to zní i přehnaně
„vznešeně“, ale překladatel opravdu musí takovéto – i mnohem jemnější nuance –
svého vlastního jazyka zachytávat, musí je (leckdy) cíleně vnímat kolem sebe, a
to nejen prostřednictvím četby krásné literatury, ale i v běžné mluvě,
v jakýchkoli textech (i v těch „nižších“), ve svých vlastních
myšlenkách, v toku své vnitřní řeči, ve vzpomínkách – ano, ty jsou
důležité, resp. důležitá je jazyková paměť, překladatel ji musí pěstovat.
e) Přílišné tíhnutí k literátskosti (pozor – opět nemyslím
literárnost)
Vroucně doporučuju zcela opustit vazby typu je/není tomu tak
(a nahrazovat „normálnějšími“, civilnějšími variantami, např. je/není TO tak, je/není to pravda apod.), některé úpěnlivě korektní tvary (např. slovesné
koncovky – dokáži a dokáží místo civilního dokážu, dokážou; zdali
místo zda nebo jestli; hyperkorektní z ničeho nic místo zničehonic, daný místo tento, vazby instrumentálem tam, kde je přirozený nominativ...),
dále např. přešlechtěnou, starosvětskou a poněkud „úřednickou“ vazbu jednat se
o (ne, není o nic ušlechtilejší než jít o či prostě je to/tak a tak) a
podobně.
Já to chápu, snažíte se vyjadřovat správně. Ale má to potíž: Za
prvé se tím ve vyjadřování vracíte někam do 50. let a ještě hlouběji (opět –
v silně stylizovaném textu si to člověk dovolit může, tam je to dokonce
žádoucí, ale v civilních textech to není dobré). Za druhé je v tom
hrozně vidět ta snaha o „správnost“ – a z ní je zase patrná obezřetnost a
především jazyková nejistota, což je pravý opak toho, co (jak předpokládám)
chcete; překladatel se s textem může mořit, může mít pocit, že se z něj
zblázní, může ho proklínat... to všechno se „smí“, ale na výsledku to nesmí být
znát, ten musí působit naprosto suverénně, lehce, musí to vypadat, že „to byla
brnkačka“... tohle je jedna z nejtěžších věcí na překladu jako takovém;
jsou momenty, kdy se tohoto zdání suverénnosti dosahuje velice těžko, ale když
se to podaří, patří zároveň i k těm, z nichž člověku plyne největší
satisfakce – ten pocit, že jste TO vyřešila, může být až opojný; právě proto je
absolutně kontraproduktivní přiznávat urputnou snahu tam, kde to dělat nemusíte
– v obyčejných, prostých vyjádřeních, kde vlastně není co řešit, ale
přesto „se to řeší“. Zkrátka a dobře – z výsledku nesmí být znát, že se
překladatel bál, aby neudělal něco špatně...
Problém s literátskostí ale není jen v některých
konkrétních vazbách, je velmi výrazný i obecně. Tím se trochu vracíme k oněm
„technickým“ pasážím, ale týká se to vlastně celého textu: není dobré se za
každou cenu snažit, aby „to“ vypadalo hezky; ono „to“ totiž bude vypadat hezky
samo o sobě, když překladatel vystihne (a v případě potřeby dostatečně –
ani moc, ani málo – zdůrazní) podstatu věci – jazyk tohle umí, když ho necháte
žít, když ho „neškrtíte“ a necpete ho do nějakých bůhvíkým a bůhvíproč
vymyšlených mantinelů, dá vám tu krásu sám, bez pobízení; nemusíte se bát, že
to nezvládne – jen ho musíte nechat existovat...
Předchozí části seriálu: úvod, jednička, dvojka, trojka
Pokračování zanedlouho...
Předchozí části seriálu: úvod, jednička, dvojka, trojka
Pokračování zanedlouho...
Žádné komentáře:
Okomentovat